Čaj, sůl a kaviár

Toto dílko jsem psal před dvěma lety a jsem si naprosto vědom jeho nízké kvality, i přesto se domnívám že některým z vás nebude líto času ztráveného jeho čtením. Zároveň si rozšiřuji obzory o publikování na internetu. Děkuji a omlouvám se.

Čaj, sůl a kaviár

Den, který nebyl svým dosavadním průběhem o nic zajímavější nebo víc zvláštní, než den před ním, před týdnem, si nezasluhoval zvláštní dávku pozornosti. Pavel se vracel ze školy domů, unaven nudou, nic neděláním ale hlavně ponocováním. Cesta do školy a domů byla monotónní, stejně jako většina věcí, které dělal. Během chůze sledoval odlesky studeného zimního světla ve stejně chladných tabulkách oken domů a aut, kterými se vždy najednou mihla jeho podobizna. Vždycky se při chůzi snažil vymyslet způsob, jak zahnat nudu. Někdy počítal sloupy a odhadoval, kolik jich ještě na cestě potká, jindy poslouchal praskání, se kterým se lámal sníh pod jeho nohama. Pochmurně si vychutnával monotónnost cesty, stejně jako čas plynoucí zdánlivě mimo něj. Došel na konec ulice, která se křižovatkou pojila k cestě vedoucí k jeho domu. Sledoval světla semaforů a počítal, odhadoval čas, který měl uběhnout do doby, než se rozsvítí zelená. Konečně se objevil zelený panáček a Pavel vyšel na přechod. Následoval tvrdý náraz, krátký let a bílo.

Probudil se na tvrdých polštářích asfaltové silnice. Necítil žádnou bolest ani únavu. Byl zmatený, nepamatoval si, co se stalo před chvílí, jestli to vůbec bylo před chvílí. Cítil se podivně svěží. Pohyby které dělal ho nenamáhaly, cítil se jistě a vyrovnaně. Vzhlédl nad sebe. Obloha byla nepříjemně šedá, bez mraků, bez ptáků, ničím nerušená šeď zející prázdnotou. Rozhlédl se kolem sebe, podíval se směrem cesty. Neviděl odsud žádnou její zatáčku, cesta vedla rovně od horizontu po horizont. Vedla rozoraným polem plným suché hlíny, pečlivě rozdělené do úhledných brázd. Kolem cesty se tyčily mohutné kovové konstrukce sloupů elektrického vedení. Když se otočil, uviděl asi padesát metrů od sebe polorozbořenou chalupu. Sama od sebe vypadala dost chladně, jako většina věcí okolo. Její obrysy ale obtékalo načervenalé světlo zapadajícího slunce a z celkového obrazu na Pavla dýchal pocit harmonie a samozřejmosti, dával neznámý smysl.
Vydal se směrem k chalupě. Vedla k ní ušlapaná a seschlá polní cesta, po jejím okraji se v úzkých pruzích zelenal svěží trávník. Šel rychle, z každého dalšího kroku měl radost, těšil ho pohyb, který ho jindy unavoval. Lehký větřík, vanoucí směrem od zapadajícího slunce mu osvěžoval tvář, pohrával si s jeho vlasy a splétal je do tenkých pramínků. Jak se přibližoval k chalupě, jeho tělo naplňoval pocit tepla a klidu, aniž by si to uvědomoval. Jeho oči se upínaly k chalupě. Celá rozbořená, obklopena několika seschlými stromy, vypadala ve svém zmatku a ubohosti neskutečně mile, sálalo z ní teplo. Nažloutlou otlučenou omítkou prosvítaly na mnoha místech hnědočervené cihly, spojované silnou vrstvou malty. Když došel k chalupě, znovu si ji prohlédl. Okna byla vymlácená bouřkou a z nedbale upevněných dveří z neopracovaných desek už dávno déšť smyl většinu laku. Ucítil příjemnou vůni pálícího se dřeva a podíval se na komín, který vedl z polorozbořené střechy. Stoupal z něj tmavě šedý dým, rozplýval se ve vánku a uháněl k načervenalé obloze. Až po chvilce si s překvapením všiml nenápadného staříka, který seděl na pařezu pod oknem. Byl oblečen v tmavě modrých zaprášených montérkách, přes ně měl nedbale hozený matně zelený otrhaný kabátek. Jeho tvář byla umouněná, stará a posetá vráskami. Těžko si mohl všimnout staříkových očí, i když byl zvyklý z knih, že jejich výraz bývá většinou důležitý. Muž je mhouřil a upínal k tenkému polínku, do kterého něco vyřezával. Polohlasem si pro sebe cosi mumlal. Pavel byl pohledem na něj tak zaujat, že mu nepřišlo důležité cokoliv říct. Se zájmem postoupil blíž. Oči upřel na staříkova ústa a snažil se zachytit něco z jeho slov. Zjistil, že stařík počítá. S neměnícím se tónem přeříkával čísla v pravidelných intervalech. Jeho hlas zněl klidně, vesele a Pavlovi něco připomínal. Nemohl si vzpomenout co, ale s chutí a klidem naslouchal hlasu, který dokola opakoval monotónní řadu čísel. Stařík napočítal vždy do šedesáti a začal počítat znovu. Pavlovým tělem a myslí se začínal znovu rozlévat pocit tepla a bezpečí. Své pocity nechápal, ale nebránil se jim. Necítil žádný ostych ani potřebu cokoliv říkat. Tiše si sedl vedle staříkových nohou a poslouchal jeho klidný hlas. Nevěděl, jak dlouho tam seděl, ani mu to nepřišlo důležité. Snad minuty, možná hodiny. Začalo se pomalu stmívat. Starý muž náhle vstal a aniž by přestal počítat mu pohybem ruky pokynul směrem ke dveřím. Potom do nich sám vstoupil, Pavel ho následoval. Stařík se postavil blízko chatrné police, ve které byly pečlivě narovnána polínka suchého dřeva. Jedno za druhým je začal Pavlovi podávat, s každým číslem jedno polínko. 36, 37, 38… . Pavel Je házel ven ze dveří na malou hromádku. Po chvíli se stařík narovnal a vyšel z domu. Zatímco jej Pavel sledoval naskládal polínka na sebe, pod ně zmuchlal kupku roští, vytáhl z kapsy u kalhot krabičku sirek a zapálil ho. Po chvilce se oheň rozhořel, zapraskal a stařík se znovu posadil na špalek. Chlapec si sedl vedle něj a zkřížil nohy. Poslouchal starcův hlas a sledovala úzké plamínky ohně. Chvílemi se mu zdálo, jako by v nich viděl sám sebe. Sem tam v nich proběhla jeho podobizna, podobně jako ve studených oknech domů a aut předtím. Pocit tepla a klidu zintenzivněl a přidala se k němu příjemná únava. Po chvíli se pomalu položil ke starcovým nohám a zavřel oči. Za okamžik usnul.


Ráno se probudil na posteli s kovovým rámem, přikrytý starou záplatovanou dekou. Cítil se odpočatý ale stále rozespalý. Pomalu vstal a položil nohy na podlahu z dlouhých, oprýskaných prken. V místnosti nebyl téměř žádný nábytek, jenom zažloutlé stěny a díra ve střeše. Podíval se nad sebe. Obloha byla blankytně modrá a ubíhaly na ní čistě bílé mraky, míhaly se s nepřirozeně velkou rychlostí. Pavel necítil potřebu se tím zabývat, nebo znepokojovat. Vstal a obul si boty, které měl připravené vedle postele. Nepamatoval si, jak se do postele dostal, ani kde to vlastně je. Chvíli nad tím uvažoval, pak mu ale všechno přišlo podivně samozřejmé, přirozené, cítil čirou samozřejmost svého jednání i dění kolem. Vyšel ven z domu a rozhlédl se po neutěšené krajině lesknoucí se v čirém raním světle. Až po horizont se táhly hnědé brázdy hlíny, narušované jen rovnou silnicí, po které se v pravidelných intervalech proháněla auta. Podíval se kolem sebe, aby spatřil starce. Nikde ho neviděl. Obešel chalupu a znovu se rozhlédl po okolí. Muže neviděl. Na chvíli se zamyslel, a řekl si, že se stařec dřív nebo později vrátí. Sedl si před dům tak jako včera a zkřížil nohy. Zapálil si cigaretu a obrátil hlavu k nebi. Vypadal jakoby uvažoval, ale nebyla to pravda. Pohrával si s prostou čirostí obrazu, který viděl nad sebou. Chvilkami se ptal sám sebe: „Kde to jsem? Kdy, a jak jsem se sem dostal?“
Otázky zapudil skoro dřív, než na ně pomyslel. Nepřikládal jim žádný význam. Seděl s hlavou převrácenou vzhůru a sledoval mraky. Začal teď myslet na starce. Začal tušit, že se už nevrátí. Nevadilo mu to. Nebylo důležité, jestli se ještě uvidí, ale že se potkali.
Po chvíli vstal a zamířil k cestě, od které včera přišel. Dělal dlouhé svěží kroky a pozoroval ušlapanou hlínu, jak ubíhá pod jeho nohama. Vzpomněl si na starcovo počítání a nevědomě se usmál. Po chvíli došel k cestě, natáhl ruku se vztyčeným palcem.

Cesta rozřízla nekonečné pole plné striktně dodržovaných úzkých brázd. Ostře hraničila s příkopem na obou svých stranách, přerušovaná bílá čára uprostřed prudce kontrastovala s černí kolem. Stromy podél cesty byly směrem k ní seříznuty, aby nebránili v průjezdu rychlým automobilům. Na pozadí všeho hraničila tenkou čarou rovina pole se světle modrou oblohou.
Po cestě se hnalo vpřed staré nákladní auto. Uvolněné kousky starého oprýskaného laku se třepotaly ve větru ve všech křivkách vozu. Vzadu se bělal box s milosrdně netušeným obsahem. Uvnitř kabiny se míchala příjemně vtíravá vůně osvěžovače s pachem zatuchliny a dusivostí prachu. Na ošoupané sedačce se tísnil obtloustlý muž, oblečený ve světle modrých riflích, bílém ušpiněném tílku, přes které měl hozenou ošuntělou košili. Občas potahoval z cigarety sevřené v koutku úst. V tváři měl přirozeně dobrácký výraz. Jeho široké tváře se červenaly pod úzkýma modrýma očima mhouřícíma se naproti ostrému světlu. Popískával si podivně vlezlou dojemnou melodii a držel volant silnýma rukama. Sledoval s klidem cestu ubíhající před svýma očima, když ještě v dálce uviděl rychle se přibližující siluetu s nataženou rukou. Aniž by si postavu lépe prohlédl začal mírně brzdit. Za chvíli už viděl chlapce oblečeného v nevýrazném oblečení, jehož tvář sem tam překrývaly neuspořádané pramínky delších vlasů. Zastavil asi pět metrů před ním a natáhl se, aby otevřel dveře. „Kam to bude kamaráde?“, zeptal se ho s úsměvem na tváři.
„Sám nevím, kam jedete vy?“, plácl do větru Pavel.
„Taky nevím, snad tam kam ty, asi domů, jestli to místo najdu. Tak jedeš?“ řekl pořád se usmívající muž.
Pavel rychle nastoupil, posadil se s oddychem na nepříliš pohodlnou sedačku, a ve stejném momentě, jako se z ní zvedl oblak prachu zavřel dveře. Auto se začalo pomalu rozjíždět a za chvíli už potkávalo jednotlivé kusy bílé čáry stejně rychle jako předtím. Muž i chlapec seděli vedle sebe dlouho beze slova. Pavel si vzpomněl na včerejší těžko pochopitelné chvíle klidu, které prožíval když seděl vedle staříka, konejšícího jej jen zlehka a mimochodem svým tichým hlasem. Vzpomněl si, jak silný pocit klidu a bezpečí prožíval, aniž by věděl proč. Když přestal myslet na včerejší večer, rozhlédl se po kabině auta a nadechl se příjemné vůně, která jí prostupovala. Muž se stále usmíval a dokuřoval zbytek cigára. Mladík začal cítit jakousi vnitřní zvědavost, zajímal se o dálku, tvar a vůni cesty, kterou má muž za sebou, byl zaujat atmosférou starého a stísněného prostoru.
Tlustý muž s pleší dokouřil a vajgl típl o vyviklaný popelník trčící z palubní desky. Vzápětí sáhl po balíčku cigaret ležícím vedle řadící páky, sám si vzal a nabídl vedle sedícímu mladíkovi. Ten neodmítl. Zapálil si cigaretu a zapálil i řidiči, který už se nadychoval, aby promluvil. „Kde ses tam vzal, sám uprostřed pole?“ zeptal se klidně.
„Nevím,“ odpověděl se samozřejmostí Pavel, „nemám ani ponětí kde to jsme.“
„Jsme na cestě,“ řekl s ještě větší samozřejmostí řidič, „jedeme do města, jsem unavený, a chci si dát kafe. Půjdeš se mnou?“
Pavlovi se návrh líbil a tak kývl nerozhodně hlavou. Měl pocit, že muž má potřebu si s někým popovídat. Těšil se na to. Stýskalo se mu po hlase starce z chalupy uprostřed polí, a teď navíc pociťoval obrovskou zvědavost. Z muže i přes jeho ošuntělý zevnějšek vyzařovalo cosi neobyčejného. Dlouhou dobu nemluvili. Asi po půl hodině se v dálce začaly objevovat obrysy domů. Cesta se teď mírně točila doprava. Chlapec si opřel ruce o desku před sklem a položil na ně hlavu. Sledoval obraz před sebou a v hlavě se mu honila spousta myšlenek. Chvilkami se snažil vzpomenout si na něco z toho, co předcházelo, než se objevil uprostřed polí, uprostřed cesty. Nevybavovala se mu žádná vzpomínka na jeho předchozí život ani na okolnosti, které ho sem dostaly. Vnímal jenom sám sebe a okolí, za to mnohem víc než kdykoliv předtím. Vzpomínal ještě pořád na starce, kterého včera potkal. Jeho oči viděli uklidňující zář ohně, uši slyšely tichý hlas, který počítá a mysl si matně vzpomínala na pocit bezpečí, klidu a vyrovnanosti. Z muže, kterého potkal dnes měl podstatně jiné dojmy. Uvažoval nad tím, co je ten chlap zač, co zažil, co viděl. I přes to, že muž svou vizáží žádné dobrodružné představy nevyvolával, Pavel cítil obrovskou zvědavost, chtěl se o něm dozvědět víc, ačkoliv nechápal proč.
Auto se rychle přibližovalo k obrysům města. Tlustý muž si začal zase pohvizdovat melodii a mírně přibrzdil. Za malou chvíli minuli ceduli s nápisem, který Pavel nestihl přečíst. Cesta už nebyla obklopena polem, ale vydlážděnými a rozviklanými chodníky, které obtékaly řady starých nízkých domů. Ploty kolem jejich vrat byly většinou nedbale stlučené z tmavě hnědých umouněných desek, nebo spletené potrhaným pletivem. Po chodnících chodili lidé s hlavami obrácenými k zemi. Staré ženy za sebou tahaly nákupní dvoukolé vozíčky a sem tam se poohlédly za rychle jedoucím autem. Mladá matka před sebou tlačila starý kočárek a usmívala se na dítě zabalené v peřince. Malí kluci si při rychlé chůzi kopali kamenem, muži oblečení v montérkách spěchali do práce. Ulice se pyšnila velmi matným leskem ošuntělého maloměsta. Auto párkrát zabočilo, projelo několika dalšími podobnými ulicemi a zpomalilo u nízkého domu s velkými okny. Podle závěsů v oknech a polorozpadlého, kdysi snad svítícího nápisu nebylo těžké poznat, že se jedná o bar. I přes svou zjevnou zchátralost a letitost působil podivně luxusním dojmem. Starší muž Pavla gestem vyzval, aby vstoupil dovnitř. Pavel otevřel dveře z tmavého dřeva opatřené mosaznou klikou s bohatým kováním. Když vstoupil, jeho oči zaujal zajímavý obraz. Koberec v nízké místnosti měl vínově červenou barvu, strop byl pokryt krásnými dřevěnými kazetami. Bar, také z kvalitního dřeva, byl naleštěný a lákajícího širokou nabídkou pití za ním. Vysoké stoličky se tísnili jedna vedle druhé. Za barem, v levém rohu místnosti stál biliárový stůl, u zdi lavice z koženým potahem. U pravé stěny bylo postaveno několik stolků pro dva, od nich dřevěnou ozdobnou konstrukcí odděleny dva velké stoly s většími a zdobenějšími židlemi. Ze stropu na několika místech vysely velké lustry z kousků čirého skla. Místnost s nízkými stropy vypadala velice pestře, snad až příliš. Když se Pavel otočil doleva, zjistil že jazyk na něj vyplazuje hlava jelena, pověšená na zdi jako trofej. V místnosti bylo na dopoledne poměrně živo. U baru seděli dva dobře se bavící muži v hezkých černých oblecích. Byli zabráni do hovoru mezi sebou. Barman měl přes bílou košili nasazenou černou vestu a u límečku jeho krk tísnil černý motýlek. Štíhlou postavu starého muže s šedými vousy dokreslovala také vínově červené zástěra. U malého stolku naproti seděli dva muži v roztrhaných a už od pohledu páchnoucích hadrech. Ani jeden z nich nemluvil. Bližší z nich měl hlavu opřenou o desku stolu, jeden hleděl do poloprázdné sklenice. U stolu za nimi seděla krásná žena v černých večerních šatech a nepřítomně se dívala před sebe. Na tak malé město se jednalo o opravdu zvláštní podnik. Všichni nerušeně seděli u svého pití, všichni rozdílní a zabraní do sebe nebo do druhých. Bylo časné dopoledne a v podniku bylo víc lidí, než by mohl Pavel čekat. Zpustlé obličeje vesnických pobudů ve špinavých hadrech kontrastovaly s andělskou tváří brunety ve večerních šatech. Krásné zařízení uvnitř ani v nejmenším neodpovídalo strohému zevnějšku. Barman oblečený a tvářící se jako britský majordomus se s jasnou tváří plnou samozřejmosti staral jen o to, aby jeho hosté měli co pít.
Řidič se posadil k jednomu ze stolků poblíž baru. Bylo na něm vidět, že se už těšil. Pavel byl plný očekávání. Sotva si sedl, začal cítit obrovskou vtíravou zvědavost. Zajímal ho muž, který ho svezl. Cítil, stejně jako včera hlubokou a běžnou samozřejmost zlehka se proplétající s váhou osudovosti. Samozřejmě, nepřišlo mu nic divného na tom, že muž zastavil, aby vzal stopaře, ani na jeho zevnějšku. Nechápal proč, všechno bylo jednoduše samozřejmé, ale opojné a důležité. Pavel na chvíli nevnímal nic kolem sebe, jen své myšlenky. Hlavu zvedl, až když ke stolu přišel barman. Tlusťoch objednal dvě kávy a dvě deci rumu. Krátce potom se začal vyptávat: „Kde si se vzal, uprostřed pole? To tě někdo takhle vysadil?
„Byl jsem tam už od včerejška. Spal sem v chatrči nedaleko cesty. Jak jsem se tam dostal předtím, to nevím.“ Odpověděl Pavel.
„Nepotkal si starého pomateného muže? Myslím že tam dřív bydlel. Je to jedno, starej blázen.“
Pavel nechtěl o svých včerejších zážitcích vypravovat. Najednou mu to všechno připadalo neobyčejně osobní, skoro intimní. Muž se opět dal do řeči.
„Málem bych zapomněl. Jmenuji se Tonda. Jezdím se svojí károu den co den. Vždycky se něco najde. Je to fajn práce. Sem tam něco naložit, převézt, vyložit.“ Muž mluvil velice rychle, sám od sebe, a bylo vidět, že chce vyprávět. Pavel rád poslouchal. Byl zvyklý mluvit s kamarády, rád poslouchal jejich výlevy, historky a vtípky. Málokdy jej ale často jednostranná konverzace naplňovala nějakým pocitem, spokojil se se zábavou. Tentokrát se chtěl dozvědět, co má muž na srdci, i to co ne. Tonda vyprávěl dál, a Pavel úplně ztratil pojem o čase. Cítil zvláštní pocit spřízněnosti k muži, který seděl naproti němu.
Chvíle uběhla zdánlivě jako voda, spíš neuběhla vůbec, nevnímal ji, nehledě na to, že ještě nikdy vodu běhat neviděl. Cítil se zklamaný. Seděl a poslouchal prázdné tlachy upoceného muže, a přitom se toho chtěl tolik dozvědět. Dřív často uvažoval o sobě samém, snažil se pochopit některé své tahy a pocity, připadal si zvláštní, někdy nemocný, a teď, když chtěl poslouchat tlustého muže sedícího naproti, měl pocit, jakoby se měl dozvědět něco o sobě. Cítil, jako by rozeznával lehce hmatatelnou a těžce citelnou paralelu měnící se ve znaménko rovná se. Když se na muže znovu se zájmem podíval, už ho ani neposlouchal. Upřel svůj pohled do jeho očí. Těžko říct, jestli v nich viděl sám sebe, nevěděl, jak by v očích někoho cizího vypadal, ale rozhodně mu Tondovi oči připomněli něco, co sám cítil. Najednou si uvědomil, že tlusťoch musí také cítit jemnou nit paralely táhnoucí se mezi nimi. Viděl v jeho očích klid starce, kterého včera potkal a zároveň v nich cítil obrovský neklid něčeho, co mělo teprve přijít. Ani nepostřehl, že tlusťoch přestal mluvit. Najednou cítil pronikavý pohled jeho očí, viděl skrze ně zvláštní pocit, který oba cítili. Oba si byli vědomi něčeho zvláštního, měli něco společného. Najednou se odraz světla v Tondových očích začal kalit. Začal častěji mrkat a v okamžiku sklonil hlavu. Pavel byl zmatený. Tonda se najednou rychle postavil a vyběhnul směrem ke dveřím, pak ven z baru. Mladík seděl na židli a nechápal vlastní myšlenky, pohnutky. Podíval se po lidech sedících kolem. Zjistil že pohledy všech jsou upřeny na něj. Dokonce i oči pobudů vyzařovali ostrostí a naléhavostí, nebyly zakaleny alkoholem ani ničím jiným. Vyzařovala z nich stejná dychtivost slyšet něco důležitého, jako z jeho očí upřených k Tondovi. Začali ho pálit, musel je přivřít a už rozhodně nechtěl sedět. Vstal rychle ze židle, zavrávoral a vyběhla ven z baru. Rychle se rozhlédl. Uviděl stát tlustého muže na kraji ulice. Rozeběhl se za ním. Muž zabočil pomalým krokem do postranní uličky, kde bylo přistaveno jeho auto. Pavel za ním běžel co nejrychleji, zmatený důležitým ničím. Než doběhl na roh ulice, zpomalil. Uvědomil si, že vůbec neví, co by měl dělat, ani proč by něco dělat měl. Nic nedávalo smysl. Když minul poslední metr oprýskané zdi, uviděl Tondu, který se opíral o kapotu dodávky.
Pomalu šel k němu a všiml si že muž tiše vzlyká a otírá si slzy ze zpocené tváře. Pavla nenapadalo nic, co by měl říct, rozhodl se tedy poslouchat. Postavil se potichu vedle Tondy a vyčkával.
Po malé chvilce ze sebe Tonda vysoukal pár slov: „Chtěl jsem ti toho tolik říct, vyprávět a možná i vysvětlit, ale nevím jak.“
„Nerozumím ti.“ Řekl Pavel.
„Já tobě taky ne. Tady už slova nepomůžou.“ Tonda si mezitím otřel poslední pár slz a podíval se Pavlovi do očí. „Nejsem dost silný na to, co jsem měl udělat.“ Zase se na chvíli odmlčel. „Důležité je, aby sis zapamatoval, že často když hledáš smysl, těžko ho můžeš najít, a i kdyby si jej našel, nepoznáš to. Promiň, myslím ale, že na hledání už je teď pozdě. Nemáme už čas. Dám ti ale ještě jednu radu. Snaž se vnímat několik dalších chvil. Jsou slabou náhradou za to, o co si přišel.“
Pavel nerozuměl téměř ničemu co Tonda říkal. I přesto mu věty dávali nějaký netušený smysl a sami se spojovaly do nepochopitelných souvislostí. Tušil, že tento výlet nebude jen čímsi zvláštním a svěžím v nekonečném moři monotónnosti, ale že se jedná o něco zásadního, a měl by se snažit vnímat vše, co přijde, a snažit se zapamatovat si vše co bylo.
Tonda přešel k zadní straně nákladního prostoru auta. Pomalu otevřel dvířka, která oddělovala tmavý prostor uvnitř od denního světla venku. Pokynul Pavlovi, aby se podíval dovnitř. Když Pavel pomalu přistupoval blíž, zmocnil se ho téměř hmatatelný pocit vzrušení. Než se podíval dovnitř, na chvíli zavřel oči, ale v zápětí ho zvědavost donutila zase je otevřít. Spatřil nekonečnou dálku tmavého prostoru, a i když si to mohl jen těžko představit a stejně nevěřil svým smyslům, měl dojem že vidí nekonečno. Tma nebyla obyčejnou tmou. Zbytečky světla, které dosahovaly jen kousíček od kraje světa venku, pozvolna přecházely ve tmu mlhovinou ze třpytivých světýlek. Pavla se zmocnila závrať. V nekonečné tmě, kterou si spíše představoval a cítil, přece jen uviděl čtyři hmotné obrysy. Jejich hnědá barva se vylíhla plynule z černě okolo. Po chvíli rozeznal Pavel v jejich tvarech čtyři rakve. Jedna z nich byla již zavřená a chlapec cítil, jakoby z ní sálalo teplo, další tři mu odhalovaly červený samet ve svých útrobách. Pocítil obrovskou touhu zavřít zase oči, ale nešlo to. Nevěděl jak dlouho už se na rakve díval, snad vteřinu, snad minutu, když konečně odvrátil pohled na jinou stranu. Jeho duhovky pořezalo ostré bílé světlo, které ho zase donutilo zavřít oči. Pocítil najednou obrovskou lítost, strach a velice nejasnou předtuchu něčeho dalšího, nedávající smysl. Ucítil touhu utéct pryč, už ne ze strachu. Naposledy se podíval na Tondu, kterému se z očí opět začaly řinout slzy. Otočil se a utíkal na opačnou stranu ulice, než odkud přiběhl.

Šedavou ulicí maloměsta profukoval teplý vánek, narážel do oprýskaných omítek domů, sem tam odnesl kousek barvy. Ulice bez lidí, světlo svítící pro nikoho, jen pro chlapce, který s vánkem běžel o závod.
Pavel zjistil, že ulice končí zároveň s koncem města. Utíkal velice rychle. Na pravé straně končila ulice červenou cihlovou zdí, která se pravým úhlem stáčela dále doprava a protínala hnědé pole. Podél ní vedla prašná polní cesta. Když se na cestu podíval, naplnil jej opět pocit tepla, stejný, jako cítil předtím, když potkal starce uprostřed polí. Vydal se po ní, opět plný energie. Vnímal vůni vzduchu, který mezi tím vyhřálo slunce, poslouchal matné zvuky, změť ptačího zpěvu a hluk vlastních kroků. Jen těžko si dokázal srovnat svoje myšlenky. Věci, které se staly před chvílí už tvořili jen matné obrysy v jeho paměti. Opět neměl ani ponětí, kam to jde, ale byl si jist, že jde správně.
Asi po pěti minutách chůze si všiml, že obloha se začíná plnit hustými mračny. Z nedostatku světla zšedla krajina kolem, ale stálý bzukot hmyzu a ptáků jí pořád dělal veselou. Cestička teď stoupala polem nahoru. Na vrchu mírného kopce uviděl malou kapličku s tmavou střechou. Pociťoval opět předtuchu něčeho zvláštního. Uslyšel najednou ohlušující ránu hromu. Přidal do kroku. Byl zvědavý, co ho potká. Doufal, že to bude něco, co podá vysvětlení celého tohoto neobvyklého výletu. Byl už od kapličky vzdálen sotva patnáct metrů, když viděl, že se jedná o malinkatou kapli, kterých je podél cest mnoho. Všiml si taky neudržované prašné cesty, která kolem ní vedla. Udělal pár rychlých kroků a už byl u ní.

Přešel kolem kapličky. Najednou pocítil, jak vzduch chladne a doslova modrá. Jakoby se začal plnit čirou modrou mlhou. Vše, pole, kaplička, oblaka i cesta měli modrý nádech. Trávu kolem něj pokryla namodralá jinovatka. Místo vyděšení vnímal jen němý úžas nad krásou obrazu, který se mu naskytl, byl chladný, smutný a intenzivní, těžko by našel slov, aby ho popsal. Cítil, jak mu tělem protéká krev, stejně jako jemný vánek, který si hrál s jeho vlasy. Najednou za sebou uslyšel kroky. Rychle se otočil. Spatřil mladého muže, který měl oblečený černý neupravený frak zašpiněný blátem. Pod ním vlála pronikavě bílá košile, na boku a hrudi červená od krve. Mladík se opíral o kapličku a na tváři mu hrál tajemný úsměv, připomínající snad jen úsměv Monalisi. Jeho tmavé vlasy mu sahaly hluboko do tváře, výraz jeho očích byl až ironicky bolestný a nesmírně vážný.
Pavlovi se v hlavě opět roztočil vír neuspořádaných myšlenek. Nesnažil se je potlačit, jen vybrat tu správnou. Po chvíli váhání tiše řekl: „Kdo jsi?“
Mladík stál nepohnutě dál, po chvíli začal vážně mluvit: „Řekl ti někdo z mých bratrů kým je?
Jsem kruh, který končí
Přicházím po smyslu, který nebyl
Jsem ten, kdo tvoří i ničí
Popírám čas, který skončil




Dva bratry mám, žádný už nežije
Jsem ten, který je zabije
Nejsem, ale přítomen všeho
Konce tvého i mého

Pavel chvíli uvažoval, jestli to co slyšel mladík opravdu řekl, nebo se slova ozývala vzduchem, aniž by pohnul ústy. Netušil proč, ale jeho oči se začaly zalívat slzami. Cítil obrovskou lítost, krutost okamžiku a chtěl se pokusit zvrátit průběh něčeho, co nedávalo smysl. Jeho mysl vnímala každičký detail průběhu myšlenek a rychle se střídajících pocitů, aniž by zachytila zlomek něčeho reálného. Pavel si otřel oči a tváře od slz. Zmatené pocity začalo střídat teplo, podobné tomu, které cítil v chalupě starce, kterého potkal včera, a záhy potom přišel chlad, který dával předzvěst ničeho, prázdna.

Vzduchem zase zazněl mladíkův hlas:
Se soumrakem začíná svítat
Všechno je jasnější
Teplo bolest vystřídá
Světlo se vytrácí

Musíme jít, už je čas
Snad kruhu konec dát
Hádanka plná ničeho
Je teď pravdou pravd

Pavel ucítil náhlý pocit smíření. S klidem zvrátil hlavu dozadu a roztáhl ruce. Díval se na nebe. Jeho myšlenky už se netočili ve víru, točilo se všechno. Šedomodrý nádech oblak se začal měnit v bílo, pak oblaka zmizela. Pavel spíše vnímal než viděl, z bílé barvy se začalo stávat nekonečno, nic. Byl spokojen, přišel na smysl hádanky, kterou všechno končilo. Poslední věc, kterou spatřil byla tvář starce, kterého nedávno potkal. Začala se vzdalovat a změnila se v celou jeho postavu. Viděl jak se stařec sklání nad jeho ležícím tělem a zavírá mu víčka. Pavel se naposledy pokusil promluvit. Necítil už ústa, jen slyšel svůj hlas znějící jeho myslí : „Čas, smysl a konec.“

Kus od chodníku, na asfaltové silnici leželo bezvládně tělo chlapce. Obličej obrácený k zemi zakrývali vlasy slepené krví. Kdyby nevytvořili milosrdnou roušku, mohli bychom vidět, jak chlapec pohnul ústy pro několik posledních slov, aby vydechl na posledy.

---