O lásce a smrtích

Tolikrát jsme to četli, viděli, slyšeli… všechny ty tragické příběhy, kde láska dvou lidí končí smrtí jednoho, popřípadě obou z nich. Říká se pak o nich, že svou láskou přemohli smrt. Oprávněně? Toť otázka…

            Záleží na to, jakou smrt máme na mysli. Pokud bereme v potaz tu, kterou tradičně chápeme jako konec lidského života, dostáváme do poněkud metafyzických vod. Lidstvo pře svůj pokročilý vývojový stupeň stále není schopno otázku smrti definitivně vyřešit. Na to, co se s člověkem děje po smrti kromě fyziologických procesů, si můžeme vytvořit svůj názor, můžeme se něco domnívat, myslet si, že v něco věříme, ale nevíme.

            S tím souvisí to, že můžeme cítit lásku k lidem již zesnulým, ale těžko posoudíme, jak je to s jejich láskou s nám. Jistě, mluví se o zázracích, kdy zásah „ze záhrobí“ zachránil blízkou osobu před smrtí, ale zprávy o podobných případech bývají obaleny jakousi pavučinou tajemna, která ve dnešních světě vědy a techniky působí nevěrohodně. Bohužel… neboť nežilo by se nám lépe, kdybychom s jistotou věděli, že někde na druhém břehu na nás čekají naši milovaní?

            Takto je to tedy s fyzickou smrtí. Můžeme však mít na mysli i tzv. smrt společenskou, kdy se jeden z milenců vzdá svého společenského postavení, ba i celého sociálně-kulturního zázemí, kvůli svého morganatického vztahu. Láska je pak touto obětí buď rozdmýchána k ještě většímu žáru, anebo naopak uhašeno – to když pak vyobcovaný milenec či milenka příliš dává najevo, že to on je ten, kdo se tolik obětoval, kdo se pro lásku vzdal všeho…něco takového může i sebezamilovanějšího partnera zákonitě otrávit.

            Teď se chci ovšem podrobněji věnovat ještě jinému druhu smrti. To, jestli ji láska může překonat, si vysvětlíme pomocí příběhu ze života. Postavy v něm jsem označila iniciálami, abych se vyhnula případnému soudnímu stíhání.

…R. bydlel již nějakou dobu u své přítelkyně L. Až na občasné neshody měli vcelku harmonický vztah. Pak se jim ovšem stala taková nemilá věc…

            Jednou uprostřed noci L. vzbudil návrat jejího přítele. Tedy, myslela si, že je to on. L. později uvedla na svou obranu, že „byla velká tma a já jsem byla rozespalá, to se přece může stát každému, ne?“

            Ve skutečnosti to byl K., kolega R. a shodou okolností přítel V., nejlepší přítelkyně L. Ovšem jak říkám, L. to nevěděla a vrhla se na svého domnělé přítele s velikou náruživostí. Umíte si jistě představit, jak to pokračovalo…

            S prohlášením L. bych si dovolila polemizovat, vzhledem k tomu, že fyzický zjev R. a K. se v mnohým ohledech odlišuje. Ale dobrá…

            Když L. ráno a hrůzou zjistila svůj omyl, okamžitě vyhnala K. ze svého domu. Bylo však pozdě. Konečně se navrátivší R. viděl, kolik potřeboval.

            L. se pak svěřila V. s tím, co se stalo. Vyšlo najevo, že K., aby se vyhnul návštěvě rodinných příslušníků V., trávil inkriminovanou noc u společných přátel V., K., L. a R. H. a T. Tam pak s T. konzumoval v hojné míře vodku a jakési podezřelé houby. Pod vlivem těchto látek si pak myslel, že celá jeho návštěva L. je „jen nějaký sen nebo tak.“

            V. odpustila L. a posléze i K., ovšem L. měla s R. větší problémy. Nevěřil, že si myslela, že je to on a nekomunikoval s ní jinak než urážlivě. L. to už nemohla snést a požádala o pomoc V. Ta poukázala na to, že je R. čínského původu a vzpomenula slavnou čínskou operu Sbohem, má konkubíno, kde Jü-Ťi prokáže svému manželovi lásku tím, že se před jeho očima probodne. Zrodil se plán…

            Druhého dne předstoupila L. před R. a znovu ho prosila o odpuštění, opět marně. Vykřikla tedy:

            „Řekni mi, co mám udělat, abys mi odpustil, mám se snad zabít?! Tak dobře!“

            Než stačil zaražený R. cokoliv odpovědět, vzala nůž a bodla se do hrudi, načež krvácejíc klesla k zemi.

            „Odpustíš mi?“ Vydechla a R. v slzách přikývl.

            „Přísaháš na vše, co je ti svaté?“ zachroptěla L.

            R. přísahal. A pak L. vydechla, ovšem nikolivěk naposledy, alebrž úlevou, neboť si konečně mohla sundat to triko promáčené malinovou šťávou, kterou pod ním předtím ukryla v mikrotenovém sáčku.

            Když se R. vzpamatoval ze všech těch šoků, byl vzteky bez sebe, ale nemohl nic dělat. Jeho tradicionalistická čínská výchova mu nedovolila porušit jeho přísahu. Nakonec uznal, že bude nejlepší na celou věc zapomenout.

            Příběh Jü-Ťi L. a V. jistě dojmul, ale popravdě, k čemu vám je, že někomu dokážete svou lásku, když přitom zemřete, že?

            Z toho vyplývá, že předstíraná smrt může být pro lásku prospěšná. Samozřejmě ne každý muž by se zachoval jako R. Bohužel by se jistě našly příklady, kdy napálený muž vzal milé nůž a sám by uskutečnil to, co ona jenom předstírala.

            A úplně na závěr – ve Francii mají slůvka „la petite mort“ zcela specifický význam: orgasmus. Pokud na toto aplikujeme naše „láska je silnější než smrt“, získáme tak to, že je láska silnější než sex, tedy že v ní o něj nejde na prvním místě. Tedy, nemělo by jít…