Vánoční příběhy I.

                                Petrův den s babičkou

Petr se smutně díval na zelenou krajinu. Povzdychl si. "Nesněží?" zeptala se z kuchyně matka. Dělala cukroví. Petr se k ní otočil. "Ne. Kdyby aspoň přijela sestra..." odpověděl smutně. Matka k němu přistoupila. "Petře, nemůžeš mít všechno kolem sebe. Jsi jako moje maminka." zasmála se. Petr ožil. Matka vůbec nemluvila o babičce. "Jak to? Ona nebyla u tebe moc oblíbená?" zeptal se. Matka zavrtěla hlavou. "Tvoje babička měla ráda všechno pohromadě. Nikdy nesnesla, když se někdo zpozdil, něco nevyšlo, nebo nesněžilo, zuřila. Když jsem jí to jednou vyčetla, řekla, že moje dítě určitě bude po ní. A měla pravdu. V albu na půdě jsou fotografie. Podívej se tam." odpověděla Matka. Potom se vrátila k pečení. Petr radostně vyběhl na půdu. Zapálil několik svíček a vzal do ruky album. Bylo celé zaprášené. Podíval se na první fotografii. Byla tam mladá dívka. Pod fotografií bylo napsáno jméno. "Elizabetha Ljubezena." přečetl jméno Petr. Zdála se mu jeho babička hezká. Otočil další stránku. Potom další a další. Nakonec jen přelétl zrakem stránku. Všude byly stejné fotografie, jako na první straně. Najednou mu k nohám spadl list papíru. Petr ho opatrně zvedl a šel k okýnku. "Šánz ěm ékaj v, ěbodop v ěbot k udjiřp, tsil otnet li-šetčeřp. Co je to za nesmysl?" přečetl papír Petr. Když ho napadlo, že to může být pozpátku, uslyšel volání. "Petře." otočil se. Nevěřil svým vlastním očím! Před ním stála jeho babička jako na té fotografii. "Petře, proč se mne bojíš? Ukáži ti, jak je nádherné, když sněží v Ráji." odpověděla mu. Její hlas se mu zdál jemný, jako stříbrná pavučinka. Najednou byl jinde. Elizabeth začala zpívat a točit se dokola. Vzala za ruce Petra a zatočila se s ním. Smála se a i jemu bylo dobře. "Petře! Sněží!" zasmála se. Petr se podíval nahoru. Opravdu sněžilo. "Petře, teď se neboj." zašeptala a ukázala hlavou dolů. Užasl. Oni se vznášeli! Bylo mu lehko jak fyzicky, tak duševně. "Jak jsi to..." "Ale Petře! Jsou Vánoce! Jakmile vyjdeš ven, najdi mladici. Potřebuje tě." políbila ho na oči. Petr je zavřel. Jakmile je otevřel, rychle se rozhlédl. Byl doma. Na půdě. Vzpomněl si na Elizabethina slova a vyběhl ven. Na zemi ležela dívka. Vzal ji opatrně a odnesl do domu. Když jí odhrnul z tváře vlasy, ztuhl. Dívka byla podobná jeho babičce. Dívka otevřela oči. "Sníh." zašeptala. Petr si všiml sněhu na svetru. Takže to bylo skutečné! Petr vzal do ruky sníh a vyhodil ho do vzduchu. A v tu chvíli se to stalo. "Sněží!" vykřikl. Dívka se zasmála. Matka běžela k oknu. "Petře! To je úžasné! Jako by tu s námi byla má matka." usmála se. Dívala se na sníh a Petr se podíval do očí dívky. Byly tak krásně modré, jako azurové jezero. Oba vyběhli ven. Chvíli se koulovali a potom ji Petr strhl na zem, když uklouzl. Její oči zářily jako hvězdičky. Poprvé poznal sílu lásky. Co myslíte, že se stalo potom? ;-D

   Upozornění! Pokud jste si přečetli jen příběh nebo jste zapomněli Prolog, podívejte se na něj.