Vše o Alanovi 9

-//-

Zoe:

Byl podzim. Na podzim mam ve svým životě samý dobrý vzpomínky. Vždycky mi něco přinesl. Tentokrát to byl Alan. Celý odpoledne jsem spolu prokecali, flákali se po krajině za naším barákem, nebo po městě, Alan kouřil, okolo nohou se mu plácaly velikánský růžový kapsáče, já poskakovala okolo něj a byla nadšená. Ve škole jsem se tvářila tajemně jako Sfinga a chvástala se že mám kámoše „co bere.“

 

*

 

Alan:

Ve škole bylo pár lidí, s kterejma se dalo mluvit, ale vesměs mě stejně nezajímali. Na chodbě jsem potkával Martina Schweigera, to bylo snad to jediný co mě trochu nutilo tam chodit. Měl jsem pocit, že když už do tý blbárny teda musim, tak to přece jen není tak beznadějný, protože těch pětačtyřicet minut hodiny nějak přežiju a pak už půjdu, pak poletím před školu vypalovat s Martinem a kecat hovadiny o muzice a partě, o tom kam se večer povalí a co se stalo včera, kdo se kde vožral a kdo s kym co kde, kdo s náma nebyl, páč blbnul někde jinde a udělal tam nějakou botu. Prostě kydy. A jen pro tyhle kydy jsem chodil do školy. Z kydů učitelů jsem si neodnesl snad nic.

Tehdy začaly mý prokletý chřipky. Organismus byl prostě nějak oslabenej, já nevim, asi z drog, nedostatku spánku a všech těch svinstev, co jsem se svým tělem prováděl. Prostě jsem měl vždycky v intervalu maximálně tří tejdnů takovou malou slabou chřipku a bylo mi na hovno. Abych se toho nějak zbavil, poněvadž to nebylo moc příjemný, žral jsem syrovou cibuli. Pamatuju si, jak jsme jednou byli se Zoe u nich v obejváku, poslouchali rádio, ona si tam něco smolila a já seděl v křesle a jedl cibuli jako jablko. Zoe nadávala, že jsem nechutnej a strašně se mi smála.

Ještě jedna věc se stala. Přestal jsem mít chuť na jídlo. Od přírody jsem žravej, ale šíleně žravej. Do tý doby jsem trpěl hladem vlastně pořád, hodinu po obědě jsem se už sháněl po něčem k zakousnutí a nepřetržitě se něčim cpal. Tehdy se to změnilo. Neměl jsem chuť na nic, ani na lívance s borůvkovou marmeládou a to je co říct. Maso jsem skoro přestal jíst. Ne z nějakýho blbýho vegetariánkýho přesvědčení, v týhle oblasti jsem opravdu nedotčenej, ale prostě proto, že jsem na něj neměl chuť. Jediný, co jsem jedl a co mi fakt chutnalo, byl sojovej jogurt z prodejny zdravý výživy.

 

*

 

Oskar:

Chodil jsem do čtvrťáku a připadal si strašně dospělej, pomalu jsem začínal mít strach z maturity a nějak jsem moc nevnímal, co se děje okolo. Na to, že je brácha divnej, jsem si už zvykl, neřešil jsem to. Měl jsem dost nahnáno ze zkoušek na vysokou a snažil jsem se dohnat všechno to co jsem zanedbal, co mi chybělo.

Byly to hezký časy. Chodil jsem pořád s Luckou, užíval si poslední měsíce bezstarostnýho života u rodičů a bylo mi fajn. Na Alana jsem moc nemyslel. Taky proto, že už jsem ho moc nevídal.

 

*

 

Zoja:

Všechno, co jsem s Alanem prožila, se mi mate. Mam z toho jednu velkou barevnou skvrnu zážitků, takže mi vždycky chvíli trvá, než se v tom zorientuju. Ty začátky ale vidim jako dneska.

Na podzim roku 1999 vzpomínám strašně ráda. Alan byl tehdy totiž ještě relativně v pohodě, závislost už tam sice byla, ale ještě ho nestačila zničit, odrovnat. Neměla jsem o něj tedy strach. Pořád jsme byli spolu. Tenkrát začátkem října, nebo tak nějak, přijela pouť, jako každej rok. O víkendu se celá naše rodina, v duchu tradice, slezla u babičky na slavnostní oběd, po kterém následovaly ty babiččiny obrovské pouťové koláče a hromada dalších lahůdek a pak jsme jako procesí vyrazili na pouť tak jako vždy. Prostě takovej rodinnej zvyk. Šlo se tam, aby se tam potkávali známí, aby se náležitě prohovořili všechny novinky, aby se pokorzovalo, aby jsme se my, děti, přežraly zmrzliny a cukrový vaty a daly zase na rok pokoj. Prostě tak. A tehdy to bylo úplně stejně. S tou výjimkou, že tentokrát jsem tam potkala Alana. Seděl na železnejch schůdkách u autodromu, pokuřoval a koukal jak se Fan a Flóri vozí na autodráze. Hned jak jsem ho uviděla vrhla jsem se k němu. Povídal, že je na pouti už od rána a že tam bude i večer. Ať prej taky přijdu, že večer je to nejlepší. Souhlasila jsem, ale nevěděla jsem jestli mě naši pustí. Byla jsem odhodlaná se do krve hádat jen abych tam směla za Alanem. Domluvili jsme se teda, že na mě bude čekat v osm na zastávce autobusu. Pak jsem se vrátila zase k rodině. Teta náramně zvědavě koukala a hned se vyptávala kdo to byl. „Kamarád.“ Odbyla jsem ji a víc se s ní nebavila.

„On Alan kouří?“ Ptal se zase táta.

„Asi jo,“ na to já. „Já ho nikdy kouřit neviděla. Až teď.“ Zalhala jsem, abych měla pokoj od výslechů.

Táta se jen káravě zatvářil a začal něco vykládat babičce. Největší sympatie probudil Alan v mojí máti. Hned od začátku se jí líbil, měla ho ráda a má ho ráda i teď, když už ví jak to s ním je. Nikdy jím nezačala pohrdat. To jsem od ní nečekala.

Když jsme se pak vraceli autem domů, nadhodila jsem, že bych ráda večer na pouť. Rodiče neřekli nic. Špatný znamení.

„Můžu teda?“ Ptala jsem se. ¨

„A co tam budeš dělat, prosim tě?“ Řekl táta místo odpovědi.

„Nevim, bude tam Alan a ostatní.“

„Hm. Ještě se ti tam něco stane.“

„Nestane.“

„To nevíš. Stane, a co potom.“

„Ale nestane.“

„Nestane. Já na ní dám pozor. Já bych šel taky.“ Vložil se do toho brácha.

Bratr měl vždycky důvěru rodičů a jeho slovo u nich mělo váhu. Táta okamžitě kývl, že teda můžu jít, když půjde i Vašek. Doma z bráchy vylezlo, že to neudělal proto, aby mi pomohl, ale proto, že má večer rande a tak se mu to hodilo do krámu. Ještě že měl odjakživa ty svý avantýry.

 

*

 

Alan:

Pouť, to byly žně. Davy lidí proudily sem a zas tam, všichni jak v tranzu čuměly do stánků a domlouvali se jestli koupí to nebo to, řešili co si na tu slávu vzala na sebe sousedka a jestli nechají to svý dítě ještě jednou svízt na řetízáku. Takže se tam dalo perfektně krást. Jednak lidi nedávali takovej pozor a když byl člověk šikovnej, mohl jim sebrat šrajtofli. V horšim případě se dalo docela dobře somrovat. Taky se dalo ledacos štípnout stánkařum, nějaký ty cetky, co by se pak eventuelně mohly prodat někde na diskotéce. Měli jsme bohatou praxi, celý prázdniny jsme kradli v sedmdesátce na fet a byli jsme v tom zběhlý.

Na pouť jsme šli jednak z prdele, trochu si zařádit, ubít čas, ale taky, že jsme čuli příležitost, jak se zadarmo dostat k prachum. Večer jsme měli pět tisíc tři sta a hromadu různejch nepravejch prstýnků a řetízků, na který byl odborník Flóri. Nějaký prachy jsme projezdili a prožrali, ale to byly bezvýznamný částky. Byli jsme teda zas na chvíli ve vatě.

Z těch tretek, co Flóri nakradl, se mi nejvíc líbil jeden prstýnek, vyřezávanej ze dřeva, ani moc kýčovitej nebyl. Schoval jsem si ho a pak ho dal Zoje. Neřekl jsem jakej je jeho původ. Nakecal jsem jí, že jsem jí ho vystřelil na střelnici.

 

*

 

Zoe:

Byl to hezkej večer. Dali jsme si klobásy a pak zmrzlinu a pak ještě cukrovou vatu. Alan platil za všechny. Tehdy jsem samožřejmě nevěděla, že má kradený peníze, ačkoli se to dalo očekávat. Flóri s Fan pak někam zmizeli a my seděli s Alanem na zemi, zašitý za jednou maringotkou, popíjeli pivo ze společnýho voskovanýho kelímku a kouřili. Naučila jsem se od něj kouřit.

Ze srandy mě poslal vysomrovat cigáro od jednoho z kolotočářů i když měl svejch ještě skoro celou krabičku. Kramář mi cigáro dal a Alan se mohl potrhat smíchy. Strčila jsem cigaretu do zadní kapsy u džínů a pak na ní dočista zapomněla. Asi dva dny potom mi matka džíny prala, žváro se v pračce rozdrolilo, filtr se roztrhal na kousíčky a spolu s tabákem se to nachytalo na stěnu bubnu. Matka okamžitě poznala, co jí to tu pračku zasvinilo. Jednak nikdy nebyla blbá a jednak sama kouří. No, takže jsem dostala pěkně vynadáno a nějakej čas jsem měla zostřenou ostrahu (asi dva dny), ale vcelku to nic nezměnilo.

S Alanem jsem teda seděla na pouti asi do deseti, byla už tma a taky pěkná zima. V tom přišla Fan, že prej se jde do Undergroundu za Šerlokem, koupit nějakej fet. Mluvili přede mnou naprosto otevřeně a jasně, všechno jsem věděla, nebyl důvod něco tajit. Tak se teda šlo. Byla jsem sice trochu nesvá, protože jsem měla s bráchou spicha na autobusový zastvávce v jedenáct, jediný dva večerní autobusy k nám na periférii totiž jely v deset (moc brzo) a pak až v jedenáct pět. Brácha měl to rande, ani jsem nevěděla, kde vlastně, ale v jedenáct jsem s ním měla sraz. Bála jsem se, abych to stihla, když půjdu taky do Podsvětí, ale chtěla jsem taky poznat to prostředí.

Přišli jsme teda do baru, kterej byl dost svéráznej, seděli tam samý podivný lidi a bylo jich tam strašně moc, byl tam řev, že nebylo slyšet vlastního slova a tak nakouříno, že nebylo nic vidět. Fan řekla, že spolu zůstaneme stát u vchodu a kluci  že to zařídí. Zajímavý je, že ať byli jak chtěli zkažený, ať sami fetovali, až se od nich prášilo a ničili si zdraví a život, mě chránili. Pořád se starali, abych něco taky nezkusila, furt mě toho stranili. Jako bych byla jejich dítě, tak nějak to cejtim. A jsem jim za to nesmírně vděčná.¨

Poprvé jsem teda viděla dealera. Byl to ošklivej (až odpornej řekla bych )chlap, tak okolo třiceti s mastenejma zrzavejma pejzama u uší, celej jakoby zpocenej. Seděl u stolku s nějakou mladou holkou, Fan mi řekla, že je to jeho přítelkyně. Divila jsem se, že s ním může bejt, když je tak nechutnej.

„Jo, je vodpornej, ale má prachy. To bys koukala, jak mu to nese, ten má nahrabáno. A prachy jsou holt prachy.“

Viděla jsem jak si k němu Alan s Flórim přisedli, jak něco říkali, Alan se zdvořile zasmál, Flóri zase něco řekl a Šerlok kývl hlavou, takže jsem pochopila, že Flóri už začal vyjednávat obchod. Pak si ještě asi deset minut jen tak nezávazně povídali, Alan s Flórim při tom vypili na půl jedno pivo a najednou se zvedli a zamířili k východu.

„Máte?“ Zeptala se Fan radostně, když už jsme zase stáli na čerstvym vzduchu.

„Jasný, jdem to sject do sedmdesátky, ne?“ Odpověděl Alan.

Nestačila jsem se divit. Bylo mi jasný, že asi nebudou vytahovat heroin na stůl a ukazovat přede všema, že ho kupujou, ale takhle nenápadný počínání jsem taky nečekala. Vůbec jsem totiž nepoznala, že si něco pod stolem předávali, vůbec bych na první pohled neodhadla, za jakym účelem se s Šerlokem vlastně sešli. Takový profíci to byli.

Šlo se teda do sedmdesátky. Byl tam brácha, pařil na parketu s nějakou holkou, docela hezkou. Byl rád, že mě vidí, hned mě táhl za ruku k sobě a představil nás. Tancovala jsem s nima a ostatní šli na záchod fetovat. Pak jsem je viděla zase až když jsme s bráchou odcházeli, Alan ležel na jednej z těch koženejch pohovek a spal, a Flóri s Fan seděli na schodech před klubem schoulený k sobě a taky zřejmě podřimovali.

S bráchou jsme si v autobuse povídali, že je blbý, že musíme tak brzo domu. Bejvalo by to bylo na diskotéce ještě prima. Doma jsme dostali vynadáno, že jdeme pozdě, proč prej jsme nejeli už v deset. Jestli prej chcem rodičum namluvit, že jsme doteď byli na pouti. Museli jsme s pravdou ven. Neprozradili jsme ale ani že brácha byl na diskotéce celou dobu a se slečnou ani to, že já byla s Alanem a ostatníma v Undergroundu. Řekli jsme, že jsme se zašli podívat do sedmdesátky a docela nám to prošlo. A i kdyby neprošlo, ten večer mi to bylo srdečně jedno, usínala jsem s prstýnkem od Alana.

 

*

 

---