Stýskání

Básničky jaksi nejsou moje oblast, tahle vznikla čistě náhodou. Nedávno jsem měla trochu depresivní období a když se k tomu přidal ještě nevydařený telefonát s přítelem, tak vzniklo Stýskání. A když už jsem ho měla napsané, řekla jsem si, proč ho nehodit na Písmák ... Vím, je to jak nějaká dětská říkanka, ale od srdce.

Stýská se mi lásko, miláčku můj,

a vždy, když odcházím, chci bys řekl: „Stůj!“

Ještě poslední polibek, krátké polaskání,

vždyť zbyde mi na týden zas jen to stýskání.

 

Já občas si připadám jako ta včela,

co na jediném květu zůstat by chtěla.

Ty jsi mou květinou, uvadnout nesmíš mi,

a pod mou ochranou projít zimami krutými.

 

Vždyť jak nejsladší med jsou Tvoje ústa

bez Tebe byla bych jak planina pustá!

V Tvých očích chci se já bláznivá utopit,

nevím, zda umíš tu mou lásku pochopit.

 

Tuším, že ptáváš se: „Je ona ta pravá?“

A srdce (či mozek) zápornou odpověď dává.

Přijde mi, že Ti snad nijak moc nescházím,

a tak do říše snů radši hned odcházím.

Tam je vše přesně tak, jak já si přeji,

V opravdovém světě ztrácím naději.

 

 Že naše pohádka šťastný má konec,

a ptám se, kdy že už zazvoní zvonec.

Nejradši srdce já bych mu vyrvala,

by naše láska do smrti trvala.

 

Mě totiž mé srdce tak trochu schází,

uteklo za Tebou, teď stojí za hrází.

K Tvému se neumí skrz trny probít,

ze zakletí můžeš jej jen Ty vysvobodit.

 

Ptáš se jak? Pusť ho za srdcem svým,

ona pak vzplanou plamenem společným.

Ten oheň nás nespálí, jen krásně zahřeje,

a mě snad konečně vrátí se NADĚJE.

 

Stýská se mi lásko, miláčku můj,

snad jednou, až odejdu, Ty řekneš: „Stůj…“

---