Krkonošský deníček

...prosím náročné čtenáře, kteří chtějí v mém díle nalézt smysl života, ať rovnou přestanou číst. Přestaňte i Vy, kteří si myslíte, že do literatury nepatří nespisovná ba i vulgární slůvka, a nepokračujte ani vy, kdo hledáte ke čtení něco velmi hodnotného. Vy (dva, možná tři) kteří jste zbyli a zajímá Vás výlev jednoho pubescenta, který nemá v hlavě nic jiného než holky a s oblibou se občas napije piva, zkuse si to přečíst, snad Vás to neunudí k smrti...

věnováno Honzovi a Báře

 

ÚVODEM

Po delší odmlce se opět vracím, abych objektivně a střízlivě zhodnotil dalších několik uplynulých dní svého života. Prvním poznatkem je, že jsem znovu a ještě detailněji poznal všechny klady a zápory alkoholu. Zvláštní, jak silně si člověk uvědomuje věci, které celou dobu skrývá někde hluboko v sobě. Po několika pivech, kdy ustoupily veškeré moje všední starosti, jsem skutečně začal přemýšlet o svém spletitém milostném životě. A na povrch z hloubi mojí duše vytanulo, že normálně v sobě skrývám a dusím svou opravdovou lásku. (Kdo jí je, si zatím nechám pro sebe!) Za střízliva jistě používám v lásce přemíru rozumu a prozíravosti, na úkor svých citů, ale oproštěn od povinností a starostí, mohu tyto city naplno rozvinout a přestat sám sobě lhát! A ještě jedna věc – pořádně se ožrat není nikdy od věci (až na ty rána)! Ale vracím se teď k datu 1.března, kdy jsme se s Honzou chystali na týden plný zábavy na horách.

 

DEN PRVNÍ - SOBOTA

Moje obavy, že mi někdo, nebo něco, tento týden překazí se nenaplnily, ale až do odjezdu bylo spousty problémů a všechno se komplikovalo, nevěděli jsme, jak se do Krkonoš dostaneme, skoro jsme se nevešli do autobusu a nebylo kam dát zavazadla, takže sem si je musel nacpat pod sedačku, čímž jsem měl tolik místa pro nohy, že by nestačilo ani trpaslíčkovi. Všechno mě to neuvěřitelně stresovalo – jednoduše řečeno, až do konce sem trnul, že se něco posere. Ale vyšlo to, a kolem poledního už jsme dýchali zdravý horský vzduch, vychutnávali si pohled na zasněžené svahy krkonošských kopců, odrážejících sluneční paprsky a bavili se na úkor neschopných lyžařů válejících se po zemi. Po našem boku při tom stálo přes třicet prvaček a my jsme se, s pocitem očekávání nezapomenutelných zážitků, cítili jako bohové hor.

Hned večer jsme vyrazili do hospody, kde jsme řádně oslavili příjezd. Našli jsme si nejbližší restauraci, kde jsme měli možnost vychutnat si královské krušovické a po zavírací době, což bylo něco po osmé, jsme ještě navštívili restaurant U Sůvy, který nám připomněl Plzeň! Do hotelu jsme se vraceli poměrně v náladě, a jaké bylo moje překvapení, když jsme přede dveřmi narazili na cíl mých myšlenek posledních dnů. Seděla nešťastná na zemi opřená o zeď. Konečně jsem měl možnost dopřát si delšího pohledu na ni, přestože byla už tma a osvětlovala ji pouze okna protějšího hotelu. Vážně jsem dlouho neviděl holku, která by mě tak oslovila svým vzhledem – drobná postava, hnědé dlouhé vlasy, dětská tvářička, která v sobě zároveň skrývá něco neřestného, a pronikavý pohled! Poslal jsem Honzu spát a pokusil se navázat kontakt. Jmenuje se Bára a bylo více než očividné, že o mou přítomnost příliš nestojí. Zklamala se v klukovi! Nevěděl jsem, co by pro mě bylo v tuto chvíli lepší, když je sama a neuvěřitelně smutná, nebo zadaná a relativně šťastná. Zřejmě by pro mě nebylo výhodou nic z toho. Přiměl jsem ji ale, aby se raději vrátila do hotelu, protože už se schylovalo k večerce a nabídl jsem jí ruku, abych jí pomohl vstát. V okamžiku, kdy se její hebká a studená ručka dotkla té mojí, chvilkou jako by mnou proběhl zvláštní pocit sebeuspokojení a euforie – což si vykládám jako naprostý štěstí, který ale hodně rychle pozbyl intenzity a klesl těsně nad nulu, a až odtud pomalu vyprchával.

Svalil sem se na svoje lůžko a jelikož Honza neustále prděl a chroptil, rozhodl jsem se jít rozjímat do umývárny. Bože potkal jsem ji na chodbě. Měla na sobě jen nějakou košilku, či co, a jestli před pár okamžiky, před hotelem, mnou projel pocit štěstí, tak teď mě zaplavilo vzrušení (jen díky bohu, že se to neprojevilo na mejch trenýrkách – takovej trapas bych asi do konce života nerozchodil). Zůstal jsem stát jako přibitej a když jsem dal najevo svoje ohromení, zatáhla mě k nim na pokoj a s tím, že si musí něco vyřídit, odběhla. Seznámil jsem se tedy s jejími dvěma spolubydlícími – Irenou a Terezou. Zbytek večera, než mě vyhodili profesoři, jsme strávili bezduchým tlacháním a seznamováním se. Odměnou za vydržení štěbetání a spousty smyslu pozbývajících řečí, mi bylo to, že jsem mohl pozorovat křivky těla svojí vyvolené, o kterých se mi dříve ani nesnilo (tím myslím její útlá sametová stehna, drobná ramínka a dech beroucí dekolt!) Taky jsem konečně slyšel její hlásek, který na mě působil tak blahodárně, jako poslech Vltavy na zasvěceného obdivovatele symfonie! Ani nemluvím o tom, že dokud jsem nepožádal děvčata o kus oděvu, seděl jsem tam jen tak v trenýrkách a nechal tak dívky, aby obdivovaly moji „mužnou“ propadlou hruď a (pivem) vypracované břicho. Známý pocit štěstí z dnešního večera opět stoupl na bod varu a po nuceném opuštění dívčího pokoje setrval o trošku déle, než ten první! Nemohl jsem ani usnout – první den a hned se vyvinul takhle příjemně. A taky si vzala moje číslo!

 

DEN DRUHÝ – NEDĚLE

V euforii z předešlého večera jsem měl velmi dobrou náladu. Přes den jsem mohl konečně naplno předvést své lyžařské umění a mohu říci – baví mě to. Večer jsme se pokusili o zavedení tradice a tak naše kroky směřovaly opět do hospody. Dlouho jsme tam nevydrželi, ale po návratu zpět nás čekalo šokující zjištění – VŠECHNY TY DĚTI SE ŠÍLENĚ VOŽRALY!!! Zatímco Honza se válel na pokoji, já se blíže seznamoval se spolubydlícími. Spoustu času jsem prokecal (s již známou) Terezou – hezkou blondýnkou s milýma očima a příjemným hlasem, na můj vkus hezky oblečenou. Je to docela fajn holka – rozuměli jsme si. Došlo ovšem na šokující zjištění číslo dvě – kluk, kterej tak nemilosrdně odkopl Báru, je jeden ze zůčastněnejch vepřovejch ksichtů! Dal sem najevo svoji nelibost, ale dále už jsem se snažil o tom příliš nemluvit! Vzápětí jsem poznal další spoustu opilých prvaček, jejichž jména si bohužel už nepamatuji. Těsně před večerkou se objevila moje vyvolená tohoto kurzu, byla celá uplakaná a nešťastně pobíhala sem a tam. Na chvíli přišla k nám a zmateně nám vysvětlovala proč a jak je nešťastná, a pak se mi zoufal vrhla kolem krku, že potřebuje obejmout a začala mi plakat na rameni. Ani snad nemusím zdůrazňovat, jak různorodé myšlenky mi probíhali hlavou! A během chvíle se ve mně odehrával vnitřní boj dvou pocitů. Na jednu stranu pro mě bylo velice skličující, sledovat ji v tak zničujícím okamžiku a skutečně mě to trápilo, přestože jsem si vědom, že v tomto ohledu jsem značně bezohlednej a dbám jen na sebe. V tuhle chvíli jsem ale takovej nebyl – proč? Na druhou stranu se ale znovu objevoval ten pocit úžasu a nadšení z toho, jak blízko jí jsem. Nádherně voní!!! Přál jsem si ji takhle objímat a utěšovat až do rána, bohužel naše objetí trvalo jen pár vteřin. Proč se mi sakra nikdy nic nesplní?! Pak opět kamsi zmizela. Zbývající čas do večerky jsem strávil na chodbě s několika děvčaty, která se střídavě odbíhala někam napít, až to skončilo tím, že byla všechna totálně na mol. Po večerce, když jsem je šel navštívit, mě Irena agresivně a razantně poslala pryč. Že by mě to potěšilo, to se říct nedá. Vzápětí jsem ji ale potkal na cestě na záchod a dostalo se mi její omluvy a toho, že mě poslala do jejich pokoje za samotnou Terezou. Ta byla očividně zničená z toho, že jsem ji viděl ožralou, což vůbec nechápu, protože kdybych počítal lidi, který jsem viděl opilý, asi bych se nedopočítal. Mimo to, kdybych počítal lidi, kteří viděli opilýho mě, nedopočítal bych se vůbec, a kdybych se před nima měl stydět, chodil bych asi permanentně rudej jak paviání prdel. Je to prostě normální, každej si vobčas rád vyhodí z kopejtka (tak ňák se to říká, že jo?). Hned jak jsem Terezu o tomto ujistil, přihrnul se zbytek pokoje a následovalo vymejvání mýho mozku spoustou holčičích řečí. Brzy jsem se proto rozhodl pokoj opustit, a s tím, že se ještě vrátím, se přesunout k sobě. Vzhledem k tomu, že cestu k nám křižovaly rozcapené dveře pokoje zústavšího profesora ... říkejme mu třeba Jiří, který bedlivě sledoval, kde se co šustne, přestože asi každýho viděl pohupujícího se a přinejmenším dvojitě, druhá návštěva holek byla neuskutečnitelná.

Zhruba v půl jedné nás vzbudil dusot vracejících se profesorek. Jejich hlasité: „PŠŠŠŠ!!!“ by zřejmě vzbudilo i mrtvolu a dupáním by přehlušily asi tak dvě stáda rozzuřených stád slonů v říji. Ale co, jsou to taky lidi!

 

DEN TŘETÍ – PONDĚLÍ

O třetím dnu se říká, že je krizový, protože lidský organismus se dostává do největší zátěže a dochází tak k nejvíce zraněním. Proto se lyžovalo pouze dopoledne a odpoledne byla v plánu procházka, aby se možným újmám předešlo! Pro nás s Honzou vyšel tento den také jako krizový, ovšem ze zcela jiného hlediska! Chyba byla již v tom, že asi po sto metrech procházky, kdy se došlo do jakéhosi centra, jsme zneužili toho, že se nám od profesorů dostává volnosti, a u nejbližší hospody jsme se oddělili. Zavítali jsme tentokrát do jiného podniku, který nám byl doporučen profesory, kteří se z něj včera tak hlučně vraceli. Oproti předešlé restauraci, nás tenhle Bowling bar na první pohled zaujal. Hned vpravo od vchodu fotbálek, vlevo dvě dráhy pro bowling, stůl na kulečník a věřte nebo ne, už i sem se dostalo něco jako juke-box. Co nás ale nadchlo nejvíce, byla cena onoho zlatavého moku! Patnáct korun za půllitr, to byla oproti předešlým dvaceti cena vskutku královská. Ani v naší rodné hospodě v Dejvicích si nemůžeme dopřát takový luxus. Nadšením jsme do sebe začali klopit jedno za druhým a přesto, že jsme si na novou sklenici s kopečkem pěny museli chvíli počkat a dojít si pro ni, nevěřili by jste, jak nám za tu cenu chutnalo. Přebytečné drobné jsme cpali do hrací krabice, která nám zprvu tak oblbla škeble, že jsme v nevědomosti, jak se s ní zachází, pustili něco tak příšernýho, že nás to málem donutilo hanbou utéct, ale setrvali jsme a brzo se z reproduktorů ozejvalo Feuer Frei a Ich Will od německých borců z Rammstein. Přestože výběr písniček byl dost okleštěný, našli jsme tam spoustu nostalgických songů, které v nás spolu s pivem, probouzely spoustu vzpomínek. Řeči se vedly, pivo teklo a prázdné sklenice přibývaly. Za chvíli jsme jich v sobě měli už pět a záhy nás napadlo ozkoušet místní fotbálek. Oslovili jsme tedy skupinu fotříků, kteří naši výzvu přijali a ještě ji vyhrotili tím, že se bude hrát o piva. Museli jsme si zvykat na jiný stůl, ale nakonec, ani nevím jak, se nám podařilo vyhrát a každý z nás do sebe ještě nalil dvě piva, která nám poražení zaplatili. Cestu na večeři si pamatuji jen velice mlhavě. Vzpomínám si na skoky do závějí, andělíčky a spoustu sněhu úplně všude. Večeře probíhala v podobně zběsilém stylu, jako cesta na ní – záchvaty smíchu, nekontrolovatelná chůze, zákaz jít po večeři do hospody. Z večera si už taktéž moc nepamatuji. Vím že holky byly u nás, Bára seděla u mě na posteli a já měl šílenou chuť ji k sobě stáhnout a nechat si ji u sebe přes noc. Neudělal jsem to a ony odešly. V návalu chlastu do krve, jsem přiměl Honzu, ať jde za nimi a přinese mi její číslo. Ten osel se ale nechal u nich mezi dveřmi chytit a tak mi nezbylo, než sedět a koukat. Brzo se mi ale dostalo sms od mojí vyvolené, s tím, co jako Honza chtěl?! Následovalo složité vysvětlování, že jsem ho poslal pro její číslo a že ona je jediná, o kterou teď a tady stojím, bohužel, odpověď byla zcela neuspokojivá – jako že si o tom zítra promluvíme.

 

DEN ČTVRTÝ – ÚTERÝ

Ráno jsem přestál vcelku v pohodě, celý den probíhal podle plánu, dopoledne jsme lyžovali, po obědě jsme šli koupit vodku a odpoledne jsme opět lyžovali. Až na to, že se mě na sjezdovce pokoušela oslovit skupina neznámých holek několika vytipovanými jmény, (vypadám spíš jako David, těžko říci proč) ovšem ani jednou se netrefili, a tak jsem ignoroval jejich chichotání a radši se uklidil dolů ze svahu, se nestalo nic zajímavého. Žádný rozhovor s Bárou o mém včerejším excesu se nekonal, přestože jsme spolu několikrát jeli na kotvě, zřejmě se nám do toho ani jednomu nechtělo. Tereza se ke mně nehlásí, mám takovej dojem, že je naštvaná! Po večeři se šlo již tradičně do hospody. Zvolili jsme opět Bowling bar, který se stal naším oblíbeným místním podnikem. Během toho, co jsme se opět vesele nalejvali, dorazil i profesor Jirka, který od nás (díky svému vzezření) získal tajnou přezdívku – Ježíš a jehož jsme za jeho zády často častovali hláškou z filmu Big Lebowski: „Nikdo nevyjebe s Ježíšem!“ Udělali jsme opět několik kousků, nechali Ježíše Ježíšem a protože se schylovalo k desáté, vyrazili jsme k domovu. To nejzajímavější – vodka, nás ale teprve čekalo. Poté co Honza se svým opileckým měřítkem rozlil do sklenic na čištění zubů dva zabijácké panáky, které dohromady obsahovali zhruba 2 dcl 40% alkoholu s citrónovou příchutí, nás oba úplně odrovnal. V zoufalé opilosti jsem opět Báře napsal. S mírou alkoholu stoupla i moje odvaha a tak otázka směřovala k tomu, jestli u ní mám někdy šanci – budeme jen kamarádi! Hovno! Hovno! Hovno! Nalil sem si dalšího super panáka! A to byl konec! Jestli si z předešlého večera pamatuju málo, tak z tohohle ještě míň! Měl jsem pocit, že jsem se asi přiotrávil alkoholem, celej svět se mi motal a jakmile jsem si lehl a zavřel oči, udělalo se mi neuvěřitelně zle. Nemohl jsem v tomhle stavu jít spát! Zaprvé jsem se nechtěl poblít a zadruhé jsem se nechtěl zítra probudit s vopicí za krkem – v tomhle případě by to teda byla pořádná gorila. Čekalo nás totiž celodenní lyžování ve Špindlu. Dělal jsem tedy všechno proto, aby mi zítra na tom krku seděl alespoň jen šimpanz. Asi čtyřikrát jsem se sprchoval ledovou vodou, nepomohlo to, rozhodl jsem se tedy vyklonit se do mrazu z okna a trochu se tak probrat, ale přes nějakých – 20 °C se mi zavíraly oči, hlava mi padala na parapet a já se bál, abych neusnul a neumrzl, proto jsem se v měsíčním svitu pokoušel počítat stopy ve sněhu a nedovolit tak spánku, aby mě přemohl. Zhruba ve dvě ráno, když už jsem začal přimrzat k okennímu rámu jsem byl už natolik otupělý, že mi bylo všechno jedno, zavřel sem okno a padl do peřin. Spal sem jak miminko, až do půl třetí, kdy mě opět probudil ten známý dusot. Ještě že nám nic neříkaj, to bych jim to za tohle pěkně vrátil!

 

DEN PÁTÝ – STŘEDA

Ráno nakonec nebylo tak hrozné, jak jsem se obával. Doufám, že k tomu alespoň trochu přispělo mé včerejší sebetrýznění. Po tom, co jsem včera udělal (respektive napsal) bych si ale nejradši nafackoval a nasypal si na koule vědro ledu! Asi sem na to šel blbě a všechno podělal, nebo sem si to měl nechat pro sebe, beztak pořádně nevim co chci! Na Báru teď každopádně nemám vůbec náladu! Ve třičtvrtě na deset na nás čekal autobus, který nás měl odvézt na Medvědín. Cesta v něm, pro mě představovala v posledních hodinách už druhé utrpení. V každé zatáčce sem měl pocit, že teď se ale docela určitě musím pozvracet. Nakonec jsem to vydržel a stálo to zato. Sněhu bylo dost, počasí se také vyvedlo a zalyžoval jsem si více než slušně. Jen jednou (mimochodem jednou za celý kurz) jsem přecenil svoje lyžařské dovednosti a draze sem za to zaplatil. Jako již dnes po několikáté jsem si chtěl povyskočit na jedné ze sněhových boulí, ta mě ovšem nepředvídatelně vymrštila do vzduchu a již když jsem dopadal špičkami lyží k zemi, viděl jsem, že je zle. Lyže se mi zabodly do sněhu, takže jsem nedopadl na ně, jak jsem původně zamýšlel, ale dopadl jsem přímo na držku. Hrudí jsem narazil na zledovatělý podklad sjezdovky, tvrdý jako kámen a asi deset metrů jsem jel po břiše ze svahu, hlavou dolů, hrnouce před sebou obličejem všechen sníh, který se mi připletl do cesty (a že ho nebylo málo!), jedna lyže se mi vyhodila, druhá zůstala na noze a zkroutila mi ji do zaručeně nepřirozené polohy. Konečně jsem zastavil, ksichtem ležím zabořený ve sněhu, hrudníkem my pulzuje ostrá bolest a mám vyražený dech. Abych se ale ještě více před kolem postávajícím neztrapnil, rychle vyskakuji na nohy, abych dal najevo, že nejsem zraněn. Nemůžu dýchat! Kde je druhá lyže? Doufám že mi alespoň ledová tříšť trochu opálila obličej a já ušetřím za solárko. Sem celý od sněhu, cejtím ho až ve spodkách a ve fuseklích. Konečně chrchlám a dýchám! Pak přijel Honza, sebral mi výstroj poházenou po půlce svahu a pomohl mi uvést se do původního stavu, ve kterém jsem už tento den dojezdil. Cestu zpět do hotelu jsme prospali a po večeři jsme zašli jen ze setrvačnosti na jedno orosené! Po tom včerejšku mi ani moc nechutnalo! Po návratu do pokoje k nám tentokráte zavítala pouze Bára, dělala jakoby nic, ale při každé sebemenší možnosti se do mě navezla. Když mě začala napadat za to, že mám moc věcí na udržování sebe samého, třeba takové zbytečnosti jako hajzlpapír, šampon, nebo vodu po holení či deodorant, nasralo mě to a byl sem rád když odešla. A ten zrádce Honza se jí ještě zastával! Sem celej rozlámanej!

 

DEN ŠESTÝ – ČTVRTEK

Jak to nazval Honza – „poslední full den“ na těhle horách. Zatraceně se mi odsaď nechce. Dopoledne jsme si koupili celodenní permanentku a až do oběda jsme si ji hojně užívali, ale po poledním klidu na mě dopadla náhlá únava, že jsem upadl do komatu. Vzbudil jsem se až ve čtyři, přičemž naše permice končila v pět! Ten mentál ležel na posteli a tlemil se. Když jsem se ho zeptal, proč mě sakra nevzbudil, řekl, že to nemoh udělat, protože sem byl hrozně roztomilej, jak jsem spal. Jen doufám, že se ovládal! Bolest v konečníku necítím, takže asi jo. Vzhledem k tomu, že si Honza při návratu z dopoledního ježdění pochroumal koleno, švihem jsem se voblík a vyrazil na tu hoďku na sjezdovku sám – byla totálně vylidněná! Při večeři jsme si už plánovali, jak tenhle tejden dovršíme a hned po ní, jsme se to vydali uskutečňovat. Jak mile nás potěšilo, když jsme v hospodě potkali naše fotbálkové protihráče a vzhledem k redukovanému stavu našich financí, jsme se těšili, že je zase ošmelíme o pár piv! Chyba lávky! Fotříci asi na pokoji trénovali a po několika hrách, kdy jsme měli abnormální smůlu, nás definitivně pokořili a z našich už takhle omezených pivních zásob putovali čtyři půllitry (2 x 2) k nim! Nezbývalo než se rozloučit a jít doplnit hladinu alkoholu z našich privátních fondů – na pokoji nás čekala ještě skoro plná flaška. Co se ale nestalo. Zrovna když jsem opouštěl záchod, vyhrnula se za mnou skupinka asi pěti holek a vběhla k nám do pokoje. Je jasný, že flaška byla během pár minut v prdeli, aniž bychom z toho my dva cokoli měli! Poslední večer tedy neskončil v takovém duchu, jak jsme si představovali, ale když jsem tak ležel v posteli a přemítal o životě, došlo mi, že si hrozně vážím těch, které jsem předtím podceňoval!

 

DEN SEDMÝ – PÁTEK

Dal by se také nazvat Dnem abstinence, jelikož na chlast nezbyl ani čas a hlavně ani peníze! Nejdřív jsme odtahali bágly a pak čekali dvě hodiny na autobus. Čekání sem strávil čtením o pobytu v hinduistickém klášteru – donutilo mě to k zamyšlení. Cesta vcelku bez potíží, až na samozřejmou přestávku na toaletu, kterou si slečny vynutily. Nechápu, jak se příroda mohla dopustit takové chyby, že samičky lidského druhu nevydrží déle než čtvrt hodiny s pocitem, že se jim nechce močit. Až když jsme přijížděli ke škole, začala děvčata pokřikovat a chovat se jak tlupa opic na lovu – ještě že to nebylo po celou cestu, protože to bych zřejmě rezignoval! U autobusu na nás čekaly naše kamarádky a tak jsem si hodil lyže přes rameno, jednu z nich chytl za ruku a vydal se k domovu. Tak skončil můj týden na horách. V něčem mě zklamal, v něčem rozhodně ne, ale každopádně mi to chybí!

 

DEN POTÉ – SOBOTA

Celá sobota se nesla v duchu Ondrových narozenin. Až do večera jsem ji prospal a zhruba v sedm hodin už jsem pospíchal do naší hospody. Rád jsem zapadl do známého prostředí, ale nedalo mi to, abych si nevzpomněl na Bowling bar v Krkonoších! Okamžitě sem pokračoval v tom, kde jsem ve čtvrtek skončil a během čtvrt hodiny jsem už pil třetí pivo, což udivilo jak přísedící, tak i mě samotného! Jo jo, ten tréning, aneb jak se říká: těžko na cvičišti, lehko na bojišti! Brzo jsme celý „lyžák“ rozebrali a ještě teď na něj vzpomínáme, ale v tak kompaktním celku, jakým je tento deník se naše řeči nikdy nevedly, proto jsem si ho taky psal! Musím říct, že to pro mě bylo příjemným vyrušením z učení na maturitu, přestože se nedá říct, že bych se nějak učil, a že jsme tam zažili fakt hodně srandy.

Písničkou týdne se stala Love Don't Let Me Go od Davida Guetty, která připomíná disko 80tých let a je neuvěřitelně příšerná. Někde na veřejnosti bych se asi styděl hlásit k tomu, že se mi líbí (ještě že se v juke-boxech nenachází, to by jsme se asi po pár pivech do našeho oblíbeného Bowling baru už pak nikdy nemohli vrátit), ale nechat se v soukromí unášet jejími podmanivými rytmy je fakt nářez. Nerad bych ale také zapomněl, že jsme si zde oblíbili i většinu opileckých songů od skupiny Kabát a již zmíněnou dokonalost ztvárněnou hudbou v podání skupiny Rammstein! Týden na horách nám také přinesl to, že jsme se zcela určitě zdokonalili na svahu, zejména Honza, kterej jezdil na začátku jak připosranej, si to ke konci už docela slušně dával. A také jsme zaručeně přispěli k tomu, že Češi patří k největším konzumentům piva ve světě, což nás těší asi ze všeho nejvíce. Tak sbohem Krkonoše… nebo raději "Na shledanou!"

 

 

---