NOVÝ ŽIVOT -24.část

Když dorazila domů se slzami v očích rodiče poznali, že se jí asi příliš nedařilo a raději se jí na nic neptali. Šla tedy rovnou do svého pokoje, otevřela skříň a chtěla se převléknout. Najednou její pozornost upoutal malý klíček ležící úplně v rohu skříně, který by nebyl vůbec vidět, kdyby se nerozhodla vzít si nejstarší tričko, které klíček skrývalo.

Klárce dlouho netrvalo poznat, kam klíček patří. Hned si vzpomněla, že před dvěma lety se záhadně ztratil a i když ho zkoušela hledat nikdy se jí to nepovedlo.

Dnes však snad byl nějaký vzpomínací den, protože po takové době začínaly na světlo opět přicházet dávno zapomenuté vzpomínky. Klárka hned pomocí klíčku otevřela spodní zásuvku, kde se stále skrývaly všechny poklady připomínající její první a nejspíš i poslední lásku. Vzala do rukou každou věc zvlášť a pak si přitiskla Davidovu fotku k srdci. „I love you.“ Kdyby tak alespoň mohla navštívit jeho internetové stránky. Ty ale najednou zmizely a po Davidovi nebylo ani památky.

Jak se dívala na tu ho jeho fotku uvědomila si, že všechno co se jí stalo má neustále v hlavě. A dokud se toho nezbaví, tak se jí neuleví. Napadl jediný způsob jak si vyčistit hlavu od všech těch vzpomínek a to zapsat je. Sedla tedy k počítači a začala psát. Psala úplně od začátku, když jí únava zahnala do postele cítila se skutečně volněji. A tehdy se rozhodla, že celý jejich příběh zapíše, aby se jí dostalo volnosti. A tím, že to napíše a na každý den si znovu vzpomene možná se potom konečně dokáže smířit s tím, že všechno skončilo…

Celé dny trávila v pokoji  a psala. Rodiče se o ní už začínali obávat, protože opravdu téměř celé dva měsíce nevycházela mezi lidi. Byla zavřená mezi čtyřmi stěnami a psala. Každý den  a každý zážitek zvlášť podrobně rozepisovala a čím více byly stránky zaplněné tím lépe se cítila.

Byla právě středa prvního září a školákům začínal školní rok. Pro Klárku tenhle den měl však úplně jiný význam. Tento den totiž napsala poslední slovo jejího příběhu. Tento den konečně moha dát příkaz k tisku a pak vypnout počítač. Když držela v ruce všech 124 stran, které naplnila jejím životem věděla, že to je konečně konec vzpomínání a neštěstí. Ale taky věděla, že tímhle její úkol nekončí. Bude muset udělat ještě jednu věc a k té se právě chystala.

Seběhla ze schodů a rodiče si hned jak jí spatřili vyměnily ustarané pohledy, když jim, ale dcera oznámila, že jde ven oba jen překvapením oněměli. Klárka se na ně usmála: „Nebojte se, teď už to bude v pořádku.“ pak za sebou zabouchla dveře a nechala oba rodiče jen zaskočeně zírat.

Venku už foukal trošku studený větřík a Klárka si uvědomila, že opravdu od června nevyšla ven. Ještě se nadechla čerstvého vzduchu a pak už rychle s jejím životním příběhem v ruce běžela na zastávku, aby stihla autobus, který za necelých deset minut jede do Plzně.

Sice jen taktak, ale podařilo se jí nastoupit do autobusu ještě dřív než odjel. Sedla si hned dopředu a pak se konečně autobus rozjel. Celou cestu se dívala z okýnka a sledovala krajinu. Slunce ještě sice docela pálilo, ale ve vzduchu už bylo poznat, že se podzim blíží.

Když autobus konečně dojel do Plzně rychle vyběhla, aby jí neujel autobus, který ji zaveze přímo do centra města. I tady jí přálo štěstí a ještě než řidič nastartoval stihla doběhnout. Sedla si a nějakým odcvaknutím lístku se neobtěžovala. Vždyť tady jezdí tak dlouho a nikdy jí nikdo nekontroloval a navíc dnes byl přece tak významný den, že spoléhala na to, že i ty tam nahoře jí pomohou dojít k cíli. Opravdu. Dojela bez potíží, a když vystoupila na ulici Kardinála Berana dokonce hned zahlédla dům, do kterého pořádala tuhle komplikovanou cestu.

Jenom přešla přes silnici a pak už stála před budovou, na které stálo „František Spurný,
F.S. Publishing, reklamní vydavatelství“ otevřela si velké dveře a tím se ocitla v černé chodbě, kde pro ní jedinou nápovědou byly šipky vedoucí až do druhého patra, kde se konečně nalézal přímo pan Spurný.

Zaklepala a když se ozvalo prosím vešla. U stolu tu seděl ostraší černovlasý muž a dost hustými fousy. Usmál se na ni a pokynul jí, aby se posadila. Klárka tedy poslechla a po tom, co se jí zeptal proč přišla, začala se svým předem připraveným proslovem: „Já jsem četla na internetu, že pomáháte mladým autorům a chtěla bych Vás velice požádat, jestli byste si nepřečetl můj román a jestli se Vám bude líbit, tak mi případně pomohl do vydat.“ Pán se usmál ještě více a vzal si od ní její příběh, který byl ještě ukryt v deskách.

Změřil si Klárku pohledem a pak desky otevřel. Zadíval se na první stránku a začal číst. Klárka nechápala, co dělá. Snad si to nechce celé přečíst teď? V hlavě měla spousty otázek, ale odpovědí se jí nedostávalo.

Muž četl ještě si 15 minut a za tu dobu stihl přečíst téměř čtvrtku celého příběhu. Potom konečně desky odložil a povídá: „Pomůžu ti.“ Podívala se na něj naprosto nadšeně. On však pokračoval: „Dnes si to dočtu, ale myslím, že ti pomůžu. Takovéhle knihy se dnes dobře prodávají a já možná dokonce vím, kdo by ti to vydal.“

Domluvili se tedy, že až si dočte zbytek a spojí se s vydavatelstvími dá jí hned vědět. „Nejpozději do 3 dnů.“ Řekl ještě než odešla.

Celou cestu domů se jí chtělo zpívat. Líbilo se mu to. Sice to nepsala, proto aby to jednou někdo vydal a už vůbec ne tak brzy, ale udělalo jí to obrovskou radost. Třeba se ještě všechno co se jí přihodilo dostane na pulty obchodů a budou si to moct přečíst stovky nebo možná i tisíce lidí…

Doma se jí hned rodiče začali vyptávat, kam tak najednou šla, ale Klárka jim nic neprozradila. Jediné co rodičům řekla bylo: „Jestli to vyjde tak vám to řeknu, ale nechtěla bych to zakřiknout.“ a protože už byli rodiče za tu dobu, co se vrátila z Anglie zvyklí na všechno na nic se už neptali.

Jaké ale bylo jejich překvapení, když jejich dcera, která téměř dva měsíce s nikým nekomunikovala nejednou trávila každou volnou chvíli společně s rodiči nebo s Jirkou. A navíc po takové době vypadala šťastná a klidná.

V pátek, zrovna když byla Klárka na zahradě s Jirkou a společně si hráli s Béďou, zazvonil telefon. Zvedla ho maminka a když jí nějaký mužský hlas požádal, aby mu zavolala Kláru Sýkorovou docela se obávala jestli se něco nestalo. I tak ale vyběhla na zahradu a když konečně našla Klárku oznámila jí, že má telefon.

Klárčina reakce jí překvapila. Klárka totiž hned vyběhla k domu a byla dokonce tak splašená, že se po cestě málem přizabila a kost, kterou tu nejspíš zapomněl Béďa. Naštěstí ale přežila a k telefonu dorazila celá. Pak zvedla sluchátko, ve kterém se skutečně ozval pan Spurný a oznámil jí, že našel vydavatele, který jí knihu vydá. „Zbývá už jen pár formalit a může se začít tisknout.“ Klárka mu slíbila, že hned v pondělí přijede do Plzně, aby podepsali smlouvu s vydavatelstvím a na všem se dohodly.

Když položila sluchátko začala radostí poskakovat. Všichni včetně Bédi k ní přiběhli a vyptávali se, co se stalo. Klárka se na ně jenom usmála: „Bude ze mě spisovatelka. Vydají mi knížku!“ všichni tři si vyměnili překvapené pohledy a tak se Klárka musela uklidnit a začít jim všechno pracně vysvětlovat.

Vysvětlování zabralo skoro hodinu a to Klárka rodičům ani nelíčila, kde vlastně vzala návrh k sepsání té knihy. „Jen tak mě to napadlo…“ prohlásila, když rodiče zajímala inspirace. Tak jako tak byli na svou dceru pyšní a dokonce i Jirka jí přátelsky poklepal po zádech: „Jsi dobrý.“ Pochválil ji a od něj si pochvaly vážila dvojnásob, protože věděla, že bratříček by se jinak nenamáhal.

Maminku napadlo, že by si mohli zajít na večeři, aby oslavili ten dceřin úspěch. Všichni nadšeně souhlasili, a tak se vyrazilo na večeři do pizzerie. Nejdříve si tedy samozřejmě dali chvíli na přípravu. Klárka se šla tedy rychle převléct. Staré vytahané tričko a tepláky vyměnila za dříny a tričko. U dveří si pak ještě natáhla džísku, protože venku už bylo jenom na tričko příliš chladno.

Do pizzerie dorazili v sedm hodin, takže měli docela problémy se posadit. Bylo tu spoustu rodin, které očividně slavili první školní den a spolu se svou ratolestí si připíjeli na, co nejlepší známky.

Kdyby se zrovna jedna taková rodinka nezvedala od stolu a nechystala se domů asi by se pro rodinu Sýkorových ani nenašel stůl. Když se konečně usadili přinesla jim číšnice jídelní lístek. Klárka si objednala sýrovou pizzu, Jirka si dal pro změnu šunkovou pizzu, maminka zase smažený sýr a taťka zůstal věrný svému masovému špízu, který si tady dával snad od doby, co tuhle pizzerii postavili.

Možná po půl hodině povídání jim přinesli jídlo a všichni se už vyhladověle pustili do jídla. Jirka měl sice docela problémy ukrojit pizzu, tak aby to neodnesla Klárka, která seděla vedle, ale nakonec až na rozlitý džus proběhla večeře úplně bez problému. Těsně před odchodem ještě tatínek všem objednal deci koly, které číšnice přinesla ve skleničkách jako se rozlévá vodka, takže z toho byl Jirka naprosto nadšený. Tatínek zvedl skleničku a pronesl přípitek: „Na naší skvělou dceru a taky na její knížku, aby se všem líbila!“ Klárka si se všemi přiťukla a sama sobě si řekla, že to není jen na novou knížku, ale taky na novou etapu jejího života.