Mafie

St. Clark
„Georgi!“ zavolal pan Marsane. „Ano, pane?“ odvětil George. Pracoval pro Marsaneho už pěknou řádku let a spokojenost vládla na obou stranách. George neměl rodinu, byl samotář a sám říkával, že chce umřít jako starý mládenec (nikdo nevěděl, jestli opravdu s žádnou nic neměl, on sám to ale tvrdil a lidé mu věřili). Zůstával v práci dlouho do noci –ostatně co by doma dělal- a i pan Marsane mu často říkal ať se jde pořádně prospat. George to ale nepotřeboval. I když mu táhlo na 60 a spal asi čtyři až pět hodin denně,byl ve skvělé formě. Nikdo ho nikdy neviděl unaveného a všichni mu říkali, že na světě bude až do sta (jestli ne dýl).
„Zavolej sem Paula,“ požádal ho Marsane.
I přesto, že by mohl na George křičet rozkazy jak by se mu zachtělo, nikdy to neudělal. Vždyť George ho znal už jako malého chlapce, který si ve vaně hrával s cínovými vojáčky a mžoural na něj očima plnýma vody pod černými vlasy dlouhými až po ramena (Marsane se na vojáčky rád díval i v dospělosti). George sloužil u rodiny už víc jak 30 let. Marsaneho otec George viděl jednou obsluhovat u svých přátel a jeho práce se mu tak líbila, že si ho s sebou okamžitě odvezl do své skvěle hlídané luxusní vily na předměstí Chicaga.
Když byl Marsaneho otec ještě naživu, často sedával s tímto čilým mladíkem na verandě a projednával s ním obchodní záležitosti. Do té doby nikdy k nikomu takovou důvěru neprojevil, ale k Georgemu se choval jako k vlastnímu synovi.
A teď, když George sloužil Marsanemu, choval se k němu Marsane jako ke strýčkovi, který umí vždy a dobře poradit.
„Pane?“ vyrušil Marsaneho Paul. Marsane se k němu otočil a chvíli si ho prohlížel.
Paul hodně dbal na svůj zevnějšek a vždy chodil v perfektně vyžehlené čisté bílé košili a saku. Kolegové nikdy neodhalili kdo mu košile žehlí. Ano, mohl si je někde nechat vyžehlit za peníze, ale všichni věděli, že Paul má peníze moc rád na to, aby si za ně nechal vyžehlit košili. A vůbec, o Paulovi kolovalo hodně pověstí, více či méně pravdivých. Tradovalo se, že to byl on,kdo zesměšnil senátorův projev v Chicagu, přepsal jej( vložil do toho špetku humoru a čisté pravdy) a po městě vylepil plakáty s nadpisem Pravda a Lež.
Policie si myslela, že Richardu Angelovi,vrahovi,který měl sedět na doživotí, pomohl právě Paul Terrer. Nic z toho mu nikdy nedokázali a i kdyby, jeho přátelům by to nevadilo a Marsane by ho z toho nějak dostal.
„Ach, Paule pojď blíž. Musím ti říct něco moc důležitého.“ Paul usedl do křesla naproti panu Marsanemu. „Paule, zdá se, že majitel motelu St.Clark si patřičně neváží naší ochrany před ostatními gangy.“ Paul jen nespokojeně zamručel. Marsanemu to trochu připomnělo vrčení jeho psího přítele z mládí,německou dogu Stanhope.
„Paule, byl bych moc rád, kdybys pana Porta přesvědčil, že ty peníze nevyhazuje oknem,ale že my ho opravdu chráníme.“ Na Marsaneho čele se objevily vrásky od usilovného přemýšlení. Paul vstal a chystal se k odchodu. U dveří ho zastihl Marsaneho plný hlas: „Paule a proveďte to bez zbytečných svědků, víš že policii máme pořád za zády.“ „Jistě pane,“ odpověděl Paul. Moc dobře to pochopil. Nechtěl skončit jako někteří jeho bývalí přátelé. Když se Paula někdy někdo ptal, jestli vůbec chápe, proč je Marsane tak krutý, Paul odpovídal: „Krutý, ale spravedlivý anebo Pořádek musí bejt.“
Paul dojel do restaurace, která patřila Marsanemu a kde se shromažďovali všichni jeho věrní. U baru seděli dva z celé velké rodiny.Paul je oslovil: „Time, Bille, máme práci.“ Oba vzhlédli od oroseného půllitru piva před sebou a kývli na Paula. Paul si přisedl a začal jim vysvětlovat, co po nich Marsane chce. Když to dopověděl, Bill si ještě naposledy usrkl piva ( netušil, že úplně naposledy), Tim típl cigaretu, hodil na stůl deset dolarů a vstal. „Můžem,“ řekl Paulovi.
Nasedli do modrého mercedesu a vydali se na cestu.
St. Clark stál asi 10 kilometrů na sever za městem. Měl jen jedno patro, v přízemí stály tři kulečníkové stoly, barový pult a pár stolů. V patře bylo pět pokojů. Tohle se Paulovi honilo hlavou po cestě k motelu. Jel tam už mockrát a mockrát už stál uvnitř a přebíral kufřík s deseti tisíci dolarů. Nikdy ho nenapadlo, že tam někdy bude muset za jiným účelem. „ Může si za to sám,“ zašeptal. „Cože?“ zeptal se ho Tim. „Ale nic, jenom přemýšlím,“ odvětil Paul. Bill řídil a koutkem oka uviděl Paulův výraz. Nikdy předtím ho tak zasmušilého neviděl.
Za zatáčkou se objevil obrys motelu, vedle něj benzínová pumpa. „Tak jsme tady,“ oznámil Bill. Pustil volnoběh a nechal auto dojet setrvačností až k motelu. „Hned se vrátím,“ řekl Bill, vystoupil a šel ke dveřím hotelu. Paul a Tim se opřeli o kapotu a zapálili si cigarety. Vedle zavrzala cedule s nápisem Nekouřit Nebezpečí výbuchu. Paula a Tima ale neoslovila a ani nemohla, protože oba denně podstupovali takové riziko, že teď už se nebáli takřka ničeho.
Bill otevřel dveře a než stačil cokoliv udělat, rána z pistole ho odhodila zpátky pod schody. Holubi na střeše se lekli a uletěli pryč, stejně jako duše mrtvého mafiána. Paul chtěl běžet za mrtvým kamarádem, ale Tim ho strhl za auto. „Chceš, aby tě taky zabili?“ zařval. Paul sklonil hlavu. „Hej, vy tam,vyřiďte Marsanemu, že tenhle motel už mu nepatří,“ ozvalo se z hotelu. „Ať už se tu nikdo z jeho lidí neukazuje. Dveře se zabouchly a za chvilku se ozval motor auta –uhánělo pryč směrem na sever. Paul párkrát vystřelil, potom se rozběhl k Billovi. Klekl si vedle něj, vzal ho do náruče a rozplakal se jako malé dítě. Billa znal už jako chlapce, bydleli ve stejné ulici a hrávali si spolu. Stali se z nich nerozluční kamarádi a pokaždé, když se setkali, měli si co říct. Na tohle Paul nebyl připravený. A tak jenom plakal a plakal.
Tim k němu potichu přišel a objal ho. Takhle Paula nikdy neviděl, znal ho jako tvrdého chlapa, který nezná slitování.Teď,…

---