Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Rádoby kurz stolování

01. 12. 2004

1120

Autor

Lajner

Příběh popsaný níže není smyšlený. Až na drobné odchylky způsobené děravou pamětí autora se vše stalo tak, jak je popsáno. Z důvodů ochrany soukromí a anonymity pisatele jsou změněna pouze jména postav.

Je páteční večer a já na sebe navlékám tmavě modré šaty. Mám v tom už trochu praxi, protože každé pondělí navštěvuji akci, které se říká taneční. A i ten dnešní obřad strojení se má s nimi co do činění.
Tak, ještě project rukou vlasy, čímž odbudu mámino přikázání, abych se nezapomněl učesat a letím.
Vyběhnu z pokoje, již zcela „v plné polní“ (ani kapesník jsem si nezapomněl vzít) a loučím se s mamčou. Ta sedí u počítače a hraje po celodenní práci pár zasloužených partiček FreeCellu. Ovšem hned jak vstoupím, otočí se a prohlédne si mě nekritickým pohledem matky. Já, její syn, tu stojím a vyrážím do kulturní společnosti, oblečen v obleku a s motýlkem na krku. Máma se vyjádří, že jí je divně z toho, že odcházím, čímž opět prokazuje svojí až děsivě neomylnou intuici. Na mě ale dolehlo to zvláštní kouzlo pátečního večera a ani mi nevadilo, že musím jít pryč místo toho, abych plenil hřbitov v Ultimě Online, a s mladickou nerozvážností jsem nevěnoval maskované předpovědi mámi pozornost.
Skočil jsem do tmavých bod s koženou podrážkou a šel na zastávku autobusu. Po pár minutách jsem byl už u eskalátorů v metru, kde jsem potkal skupinku mladých hochů. Všichni byli oblečeni v džínách s rozkrokem mezi koleny a značkových mikinách s kapucou. Takové potkávám každý den a ani se nad nimi nepozastavím, ovšem teď, když jsem oblečen v tom tmavém obleku, si najednou přijdu jako něco víc – jak je člověk malicherný a povrchní a jak já stále ještě hloupý. Tím spíše, že když se na to podívám nyní retrospektivně, byli dost možná na cestě do lepší společnosti než já – a to platí i za předpokladu, že ti kluci byli na cestě do hospody. To ale jen tak naokraj, radši rychle seběhnu schody, aby mi neujelo metro.
Po pár zastávkách a jednom přestupu vyjíždím schody na Náměstí Míru a vylézám u kostela. Kamarád, říkejme mu Tomáš, tady ještě není. Sejdu ke kostelu a kochám se počtem cihliček, z kterých je postaven. Za moment už se ale objeví můj budoucí spojenec na nepřátelské půdě. Jde ke mně v bundě, pod kterou má také perfektně padnoucí sako a motýlek. Obřadně si stiskneme pravice a zašklebíme se. Protože jsme na místě o třicet minut dřív, obcházíme jednou kostel a žertujeme na téma, co se bude za tu půlhodinu dít. Asi by nyní bylo vhodné zmínit, že jsme šli na kurz naší taneční školy, kde jsme se měli naučit společensky stolovat.
Spekulacemi, zda se budeme učit jíst i hůlkami, jsme možná zakrývali trochu té nervozity z té kulturní události. Přece jen víme, že tam je každá chyba více patrná, jako by podtržená červenou pastelkou. Ovšem to aby ten den nabarvili Národní dům na rudo, aby nás varovali.
S kamarádem vstupujeme do budovy, projdeme okolo recepce a vystoupáme po schodech s červeným kobercem (tak nás přece varovali!). Všechno je perfektní. Pánové nám odtrhnou kus lístku a pokračujeme dál po schodech. Tomáš si nechá věci v šatně (chtějí za ní bůra) a stoupáme do dalšího patra. Nahoře už je docela frmol, všude obleky a koktejlky. Nikdo známí z kurzu není v dohlednu, takže jediný, koho poznáváme, je táta našeho kamaráda, který bude hrát na této akci (a že to akce vážně byla). Chvilku mluvíme a dozvídáme se, že dnešní večer lze rozdělit do dvou částí: výuka v sále a pak raut, kde převedeme teorii o stolování do praxe. Už v té chvíli se nám moc nelíbilo, že zrovna raut by nás měl procvičit ve stolování, protože na něm se vlastně moc nestoluje, ale budiž. Domlouváme se, že půjdeme hlavně na přednášku, a do druhé části večera jenom tak nakouknem – když už jsme si ho (povinně) zaplatili.
Hurá, máme místo v první řadě. Uprostřed sálu u pódia jsou prostřeny dva stoly. Tam zřejmě budou demonstrovat ona pravidla stolování. Sedneme si. Po chvíli zahájí skupina večer zahráním znělky. A v tu chvíli jsem dostal první šok. Výkonům pánů hudebníků nic vytýkat se svým hudebním hluchem nemůžu a věřím, že hráli skvěle, ovšem co naplat, když je jejich produkce přenášena přes repro, za které by se nemusel stydět ani metalový koncert. A když tak na moje uši útočily decibely, přemýšlel jsem, jestli by na tak malý sál (hádám tak 10 krát 40 metrů čtverečních) nestačila kapela sama.
Úvodní znělka dohrála a nastal menší šok číslo dvě. Na pódium vlítl Standa Hložek. Přivítal nás a z papírku přečetl všechny sponzory dnešního večera, kterým jsme museli zatleskat. V té chvíli jsem si připadal jako při předávání Zlaté hokejky.
Měl jsem také za to, že když už i já tu sedím s motýlkem na krku, tak se jedná o fajnovou akci, ovšem Standa měl frajersky sako rozepnuté a zatímco já (a vůbec všichni kluci okolo) se potili v upnutých košilích, Standa si nechal poslední knoflíčky rozepnuté a motýlek mu patrně uletěl.
Mno neva, jsem tu přece od toho, abych vstřebal základy společenského stolování, tak co. Ostatně, uvolněnější atmosférka by mi nevadila. Standa pak uvedl nějaké zpěváky a my si museli na výuku počkat. Následoval další nával randálu, kde se všechny nástroje slily v jeden rachot a do toho se občas ozval zpěv na scénu nově příchozích interpretů. Byli to dvě ženy a jeden muž. Obě dámy vypadaly vcelku solidně, ovšem neustále je vyváděl z míry rozjívený úchyl, který zpíval s nimi. Poskakoval po pódiu a patrně to pořádně roztáčel, ale v sále se bavili jenom on a pan moderátor.
Kapela dohrála, moje uši si oddechly a já taky. Zjevil se nám opět Standa Hložků a (konečně) uvedl tanečního mistra, gastronoma, přeborníka na stolování a snad ještě i degustátora v jedné osobě. Říkejme mu Pan X.
Pan X byl patrně, jak trefně podotkl Tomáš pár hodin po tom, patrně spíše ten taneční mistr než přeborník na stolování, protože výklad odbil sdělením, že nás nebude unavovat tím, co všichni jistě známe a rodiče nás naučili, ale pro jistotu nás unavil kecama o tom, co dělat, pokud se stane nějaké společenské „fópá“ (hmm, napsal jsem to správně?). Neřekl nic, co by nevěděl zdravě uvažující člověk, a po té předvedl, do které skleničky se nalévá jaký alkohol (sál byl plný návštěvníků kurzů taneční, čili lidé tak od 15 do maximálně 18 let). Pak velice stručně shrnul jak postupovat v restauraci a odešel.
To nám už začalo pomalu svítat, že dnešní večer bude spíše o té konzumaci, než učení se správně stolovat. Standa si zatím na rameno nasadil kytáru a oznámil, že nám zahraje svoje fláky a zároveň připomněl, ať si nezapomeneme koupit jeho nové cédéčko Holky z naší školky po dvaceti letech.
U tak mladého publika se ale nemohl dočkat nadšeného přijetí jeho starých pecek. Zvláště pak, když se mě těsně před tím, než poprvé hrábnul do kytary, Tomáš ptal, jak že se vlastně ten chlápek jmenuje. Po první písničce, při odměřeném potlesku, který si ovšem bohém na pódiu nesmírně užíval, na mě k mému velkému pobavení zabručel Tomáš hlášku z nějakého filmu: „Odveďte toho muže...“
Po druhé písni, které chyběly dva refrény, protože je chtěl Standa nechat zazpívat od mlčícího (a hlavně textu vůbec neznalého) publika, jsem se Tomáše optal, jestli s sebou nemá rajčata. Neměl bohužel ani je, ani pistoli, a tak jsme dál poslouchali song Diana (fonetický přepis: [dajána]), který mi jako jediný přišel povědomý. Při něm jsem uvažoval, zda se vůbec hodí, aby na takovéhle akci chtěl interpret zpěv od publika a dělal si z toho svůj minikoncert. Nevím, patrně ano, protože Standa opět ukazoval mikrofonem na diváky a levicí povzbuzoval ke zpěvu. Bohužel, sice píseň uvedl jako tu, kterou určitě všichni známe, ovšem třeba já nebyl schopen refrén ani odposlouchat - Standa při něm dokazoval, že přece jen asi zpívat umí, protože poletoval ve výškách jako slavík, ale masivní reproduktory mi nedovolili odhalit ani jakékoli mírné zaškobrtnutí Standy v těžkých pasážích, ani text, jaký vlastně zpívá. Rámus z repra rezonoval tak mohutně, že ho moje bubínky identifikovaly jako normální randál.
Trýznění konečně po deseti minutách skončilo a začalo nové. Na scénu znovu přišel instruktor tance a rozhodl, že nyní si vyzkouší, jak jsme dávali pozor. V tu chvíli nám s Tomášem došlo, proč jsou uprostřed ty dva stoly. Nemýlili jsme se, protože Stanislav Hložek se již rozběhl a tahal z publika oběti. Já uplatnil léty strávenými ve školní lavici osvědčenou metodu, sesul se na židli (v první řadě ne moc efektivní), zatáhl hlavu mezi ramena a pohled zabodl do parket před sebou. Jestli se Standou navážu oční kontakt, nerozklepou se mi kolena z toho, že na mě hledí samotný Standa Hložek, ale proto, že se budu muset ztrapňovat před celým sálem. A skutečně, z mého pohledu se vybraní nešťastníci, mezi které jsme se naštěstí nakonec ani já, ani Tomáš nedostali, museli cítit jako v zábavné estrádě na Nově. Poprvé jsem pronesl větu, kterou jsme v průběhu večera mnohokrát zopakovali: „Tohle nemá úroveň.“
Utrpení obětí hrajících si na návštěvu restaurace skončilo a prý konečně nadešel „nejočekávanější okamžik večera“ - a sice raut. Mno nevím, já i Tomáš jsme se těšili spíš na tu výuku toho stolování, ale co. Teď už jsme chtěli odsud jenom brzo vypadnout.
Byli jsme navedeni do místnosti, kde byly stoly s táci s jídlem. Každý při vstupu dostal sklenku sektu, včetně patnáctiletých děvčat, což mě přivedlo na myšlenku, že Národní dům je jediné místo, kde se dobrovolně nalévá nezletilým.
Sklenka sloužila k přípitku, kterým musí začínat (jak jsme se dozvěděli) každý raut. Tou dobou jsem už neměl vůbec chuť připíjet na takovéhle akce, takže jsem symbolicky smočil rty v perlivé tekutině a hned skleničku vracel na podnos. Ovšem to, co mi připadalo ze všeho nejhorší, co mě donutilo zopakovat několikrát zmiňovanou větu: „Tohle nemá úroveň!“ a sepsat tenhle text byla skutečnost, že onen „přeborník na stolování“ během celé akce neustále povzbuzoval, ať žereme, ať chodíme ke stolům vícekrát a dokud to nesníme, nesmíme odejít...
Na jídlo mi ani nešla chuť a dalo by se očekávat, že za cenu vstupenky okolo 200 Kč (a další peníze stála „přednáška“, respektive koncert Standy Hložka) bude na stole něco vybranějšího, než pár jednohubek, trocha salámu, sýru a pečivo.
Všichni byli neúnavným Panem X povzbuzováni k ještě většímu apetitu, což ho mě naopak sebralo, protože nenávidím, když mě někdo k něčemu nutí – a zvláště pak k jídlu. Rozhlédl jsem se po místnosti a pohled mi utkvěl v rohu u stropu, kde vesele hlídala bezpečnostní kamera. Na co asi dohlíželi? Aby si někdo necpal salám do kapes saka?
S Tomášem jsme se rozhodli, že na další pokračování „společenského večera“ nemáme žaludek a začali se prodírat směrem k východu. Dveře zatarasili dva muži a nějaká korpulentní dáma. Umně jsem se vyhnul letícímu sádlu, když se ona ženština otočila a zastavil jsem se teprve u jednoho z mužů. Měl jsem pocit, že toho bambulu odněkud znám, ovšem raději jsem si ho moc neprohlížel. K distinguovanému lokajovi měl tenhle blb stejně daleko jako aperitiv k dezertu.
„Kam jdete?“ otázal se onen negalantní medvěd ostře. Něco jsem zamumlal a vykročil dál. „Když vyjdete, nemůžete se už vrátit,“ pokračoval. Tím ve mně upevnil pocit, že jsme tam jako prasata ve chlívě – nažrat se a to je všechno. Řekl jsem, že mi jeho ultimátum vyhovuje a rychle prošel ven, Tomáš za mnou. Ještě vyzvednout bundu ze šatny a hurá pryč.
Po cestě jsme si uvědomili, že máme vlastně hlad a dostali zálusk na párek v rohlíku. Ten po cestě nebyl k mání a tak jsme metrem dojeli na Smíchovské nádraží. Kdo tam byl, ví, že okolo desáté večerní to tam připomíná trochu Brooklyn. My jsme tam byli v oblecích jako suché Martini k vepřu-knedlu-zelu. A jestli jsem si připadal (já vůl) po cestě tam, když jsem potkal partu kluků, poněkud „nadřazen“, tak teď jsem věděl, že pokud padnu někomu do oka, budu velice rychle „podřazen“, popřípadě „přeřazen“.
Zas tak hrozné to ale asi nebylo, protože jsme vklidu došli do potravin na nádraží. Výběr v něm nebyl nijak rozmanitý, ovšem balená bageta mi přišla víc k chuti než krmě na onom rautu a já se mnohem radši napiji ovocného džusu než sektu, a proto jsem k bagetě přidal ještě Toma pitíčko.
U pokladny nás mladá prodavačka přátelsky pozdravila a narážejíc na naše oblečení se optala, jestli jsme si byli „trsnout“. To mě pobavilo více než všechny fóry Standy dohromady. Opustili jsme krám a odešli čekat na autobus.
A na zastávce teprve říkám Tomášovi ten paradox, že vlastně mnohem radši jíme bagetu na Smícháči než abychom se stravovali na rautu v Národním domě a tak nějak nás napadlo, že všechny ty povrchní saka a motýlky nejsou zárukou nějaké společenské úrovně, že k tomu je potřeba ještě něco navíc.

Pišta_Hufnágl

01. 12. 2004

Československá literární komunita

Rádoby kurz stolování

Autor

Sdílení