Barevný kamínek

Barevný kamínek Daleko od mé rodné země jsem se procházela skalnatým údolím, burácení vodopádu mě znervózňovalo a nenechalo mě na pochybách, že dělám něco, čeho budu později litovat. Hřmění stále zesilovalo a táhlo mě jako píšťaly bájného boha pastýřů stále blíže a blíže. Pohlcovalo mě to celou a já se v mrákotách blížila smrti vstříc. Hory byly ponuré a stínily slunečním paprskům. Mé kroky stále zrychlovaly, až jsem si uvědomila, že vlastně běžím. Drželo mě to za ruku a cestou necestou vedlo přímo za ním. Za kým? Nevím. Stál u vodopádu, drobné kapičky mu rosily vlasy a vousy. Možná že plakal, to však nebylo znát. Byl zvláštně oblečený, snad jako by propadl z minulého milénia. Obraz minulosti tohoto jezera se zjevil přímo přede mnou. Všimla jsem si, že mu krvácí ruka podélně od zápěstí až k loktu. Krev mu barvila bílou košili a stékala na dlouhý modrý plášť. Postavil se a podíval se na zranění, chvíli si jej prohlížel a pak ruku spustil, zavřel oči, zavrávoral a padl bez života k zemi. Nyní nastal můj čas. Srdce se pohnulo a já se rozběhla muži v ústrety. Nebylo mi zvláštní co se to právě děje, tolik mě to stahovalo a vábilo, že jsem bez rozmyšlení běžela k němu. Chtěla jsem mu pomoci, ať si zranění přivodil jakkoliv. Možná, že jsem tu právě proto. Sklonila jsem se mu k hlavě a pootevřela víčka. Oči měl světle modré a průzračné jako voda v jezeru. Zornička se okamžitě rozšířila a má v té chvíli také. Lekla jsem se, že přišel k vědomí. Odepnula jsem mu z ramen modrý plášť, srolovala a podložila jím mužovu hlavu. Poté jsem strhla svůj šál a podvázala mu nad loktem krvácející ránu. Klekla jsem si u něj a dívala se na popelavě šedou pleť. Mohlo mu být tak kolem třiceti let. Vlasy měl světlé a u spánků mu už začaly šedivět. Opatrně jsem se dotkla oněch šedin a jela prsty až k uchu. Muž sebou trhl a já se probrala z opojení. Strhla jsem ze sebe tričko a i když bylo bílé neváhala jsem jej použít na vyčištění a následně k podvázání rány. Muž se stále nehýbal a jeho ústa nápadně zbledla. Položila jsem mu hlavu na hruď a jeho srdce mi zazpívalo píseň života. Byla jsem mu za to vděčná, byla to ta nejkrásnější hudba, kterou lze slyšet. Dělalo stále za sebou dun - dun, dun - dun, dun - dun. Pevně jsem ho objala za pevná ramena a dívala se kolem sebe. Pomalu jsem splynula s ním. Dávala jsem mu svou sílu a teplo, které jeho chladnoucí tělo tolik potřebovalo. Aniž by jsem si to uvědomovala rána se pomalu zacelovala a mizela, srdce zrychlovalo tep a dech se stále prohluboval. Dávám mu své mládí, to nejdražší co mu jen mohu dát. Stárnu s ním. Já jsem v něm a on ve mně, společně jsme oba jeden strom, čerpáme a ztrácíme z toho druhého. Ocitla jsem se v jeho útrobách. Kolem mě se tyčí duše pevná a nezdolná jako skála s rozmanitými zlatými žilkami v kameni. Nacházely se zde i tajemné jeskyně, do kterých dlouho nikdo nenahlédl. Jak ráda bych slezla dolů a navštívila poklady skryté ve tmě. Rozžala svíci a chladné kouty osvítila. Jak to tam asi vypadá, jsou tam třpytivé drahokamy a teplé uhlí, nebo jen samé bezcenné kamení, pokryté lišejníky? Stromy se nade mnou mihotají a tiše šumí jako slova, Jaký má hlas? Třeba tak jemný jako ty stromy, a pevný jako jejich kmeny s kořeny co nevyvrátí nejedna vichřice. A co ten duniví vodopád? K čemu bych ho přirovnala, asi k toku myšlenek a k síle paží, které tak horoucně objímám. Kéž bych mu mohla pomoci, dát mu kus sebe a své krve. Nemusel by mi poté děkovat, jen mi dovolit zůstat pohřbená v jeho jeskyni jako jeden z malých barevných kamínků vzpomínek. A stále jen dun, dun - dun, dun - dun, dun. Vše je tak krásné a mystické, zdá se mi, že mě něčí ruce pevně ovinuly a nadzvedli do nebeské rozkoše. Otevřu oči a ležím sama u dunícího vodopádu, slunce již vystoupilo na obzor a ozářilo všechna skrytá místečka pod horami a poslední ospalé květinky suší rosu na okvětních lístkách. Byl to opravdu jen sen. Taková škoda, ráda bych se probudila v jeho náruči, mytického krále trollů, krále lesů a hor. Pootočila jsem hlavu k jezírku a tam ho spatřila. V jitřních paprscích stále postava muže. Kapky rosy mu zářili ve vlasech. Stál tam nahý a krásný, bez ostychu kráčel do jezera. Ruku měl bez jediného škrábance, možná ji ani zraněnou neměl. Byla to pouhá lest, svedl mě na scestí a očaroval. Celou tu dobu byl při vědomí a pohřbil se se mnou v hlubinách mých snů? "Ne!" vykřikla jsem a vyskočila, odhodila jsem modrý plášť, kterým mne přikryl a udělala jsem pár kroků k jezeru. Uzavřela se nad ním hladina vody, stála jsem tam a dívala se na svůj mihotavý obraz ve vířící se hladině. Vše bylo ztraceno, ukryto v hlubinách neznámého jezera, nedohlédnu až na dno. Nemohu říci zda tento příběh se skutečně stal nebo byl jen pouhým nevyplněným snem. Kdybych se ponořila do hlubokého jezera hledat pravdu, jistě bych se utopila. Spodní proudy my mě stáhly do hlubokých zatopených jeskyní. Nikdo by mě nenašel a já bych zde byla ztracená na věky věků, jednou bych se možná také vynořila a vystoupila v podobě vodní víly na břeh. Otočila jsem se a místo pláště zde ležel malý barevný kamínek, kamínek vzpomínky - byl to dík, pouhý dík za nic. Vztyčila jsem jej proti slůnci a hrála si s ním. Spousta barev se mi odrážela na tváři a zdálo se mi, že i na okolních skalních stěnách vidím barevné třpytící se hvězdičky, přesně takové jako zářili v jeho vlasech. Přivinula jsem jej k srdci a kráčela spěšně pryč. Doma jsem si ten kamínek uschovala pod polštář a od té doby usínám, při nejkrásnější hudbě života. Dun, dun - dun, dun - dun, dun - dun.

---