Na ulici...

Farael prchal směrem k domovu. Docela jej překvapilo, že Sidreon jeho nesmělý návrh tak rychle přijal, jako by nad ním sám už dlouhé týdny rozmýšlel. Zprvu nemohl uvěřit, že se jeho přání proměňuje v realitu tak nenásilně, ale vzápětí jej plně pohltilo nadšení z připravované cesty a rozptýlilo jeho chmury.

Když přišel domů, položil s opatrností hraničící s úctou rozlámanou loutnu do rohu pokoje, přemýšleje, jestli má zkusit zaklepat na mága, který bydlel o dům dál a snad by mohl jeho hudební nástroj dát zase do pořádku. Nedalo by se říct, že k sobě navzájem pociťovali tuhé nepřátelství, ale k pohrdavému postoji vůči tomu druhému a jeho zaměstnání se ani jeden netajil. Farael chvíli váhal. Sidreon sice mluvil o tom, že mu novou loutnu obstará, ale…

Za okamžik stál před domem mága Fanrea.

"Copak, Faraeli? Vy jdete ke starému Fanreovi?" otázala se ho bodře hospodyně, vyklánějící se z okna.

Zatracená baba, pomyslel si Farael. Největší klepna v ulici! Zrovna s tou se netoužil setkat.

"Ano, paní Lichrová," řekl nahlas a pokusil se na tváři aspoň naznačit úsměv. "Nevíte, je-li mistr doma?"

"A to jste ještě nezjistil, když tu tak přešlapujete a vypadáte, jako byste se snažil ty jeho dubové dveře propálit svým pohledem?" řekla žena a začala se hýkavě smát.

Farael zaklepal. Netušil, jestli je větší zlo mluvit s Fanreem nebo být terčem rádoby humorných výroků paní Lichrové.

Dveře se rozrazily a Farael s úlekem trochu poodskočil, což bylo podnětem pro další výbuch smíchu upovídané hospodyně.

"Vždyť vy jste ustrašenější než králíci mého bratra. Já vám řeknu, ti když-"

Farael se s nenuceným úsměvem vmáčkl do domu čaroděje, neboť se jej zmocnil pocit, že bude-li ještě chvilinku poslouchat tu užvaněnou ženskou, vydá se na cestu do Marpesku ihned, i když bez loutny a bez Sidreona.

Mág byl překvapen Faraelovou návštěvou i jeho rychlým manévrem. Zúžil oči do štěrbinky a zkoumavě si svého hosta prohlížel.

"Vážený pane Fanree," začal Farael trochu ustrašeně. V jeho hlase nebylo ani stopy po ironii, bez níž se dosud obešlo jen málo rozhovorů mezi mágem a bardem. Možná že čaroděje momentálně považoval za svého zachránce před paní Lichrovou, a považoval proto za správné mluvit s ním uctivě.

"Ehm… tedy - napadlo mne, jestli byste nebyl tak laskav a…" řekl tiše a výmluvně pozvedl rozbitou loutnu.

Čaroděj se pousmál. Věděl moc dobře, jak si bard na svém nástroji zakládá; jeho kamarád Sidreon často vypravoval i jeho historii, nikomu však nebylo jasné, co všechno se zakládalo na pravdě a co byl bohapustý výmysl. Farael ji dostal od jednoho elfa z Lirudienu, který… bla bla bla. To byl celý Sidreon. Neuvěřitelně hovorný elf, který si však nejrůznější příběhy vymýšlel spíše pro pobavení ostatních než pro to, aby se před svými posluchači vychloubal.

Pro čaroděje bylo pozoruhodné, že slavnou loutnu vidí v tak zuboženém stavu. Díval se střídavě na ni a na skleslého barda; nic neříkal.

"Vy si tedy neumíte dávat pozor na svůj majetek a myslíte si, že když pak s prosíkem přijdete za mnou, je vše vyřešeno a zachráněno. Jak jednoduché, což?"

"Nemohu zodpovídat za barbarství zaslepených hlupců, kteří mezi svými neohrabanými těly uvězní místo šermířských turnajů a místo toho, aby jejich průběh sledovali, po sobě háží oskrenem, jejž uzmuli svým dětem, a smýkají těmi, kteří se omylem dostanou do jejich roje, ze strany na stranu, od tribuny ke tribuně, a nikdo by se snad nedivil, kdyby večer našli v prachu válející se zbytky kostí udupaných ubožáků."

"Vaše loutna je vaše starost."

Farael se trpce usmál.

"Vy mi tedy odmítáte pomoci?"

Starý mág pozvedl krátce obočí a něco si zamručel. Vzal Faraelovu loutnu a někam se s ní odšoural. Farael postával v místnosti, nejistý jestli má odejít nebo počkat.

Rozhodl se pro druhou variantu. Kdo ví, jestli třeba kouzelník nehodlá večer ještě někam odejít nebo se po svém zvyku jenom uzamknout ve svém domě a být hluchý ke všem žádostem lidí klepajících na jeho dveře. Posadil se na vyřezávanou židličku, stojící osaměle v rohu místnosti, a se zaujetím pozoroval věci kolem sebe.

Naproti němu stály na malém, trochu zaprášeném sekretáři, přesýpací hodiny. Vlastně spíše přelévací hodiny; místo písku v nich byla jakási měděně modrá tekutina. Farael se zvedl a přešel k nim. To je zvláštní, říkal si a přejel prsty po skle. Divil se pak ještě víc, když se jeho tvar zformoval podle pohybu jeho ruky. Ale ať byl průzor jakkoli široký, záhadná kapalina proudila z jedné části stále stejně pomalu jako původně. Postavil hodiny zpátky na sekretář a dál se pídil, co by jej mohlo zabavit, než se vrátí čaroděj s jeho loutnou. Ale pokoj se svým zařízením nijak nelišil od běžných předpokojů, jaké bylo možno vidět ve všech ostatních příbytcích po celém Meedofi.

Začal se tedy procházet z jednoho kouta místnosti do druhého a občas se zastavil, aby podrobněji prozkoumal malby na stěnách. Vybledle fialové květy ho nijak nefascinovaly. Chodil pořád dokola po obvodu místnosti, znuděně si pískal a vyklepával jakýsi nepravidelný rytmus na stěny.

"Pane Faraeli!"

Farael se prudce otočil a naskytl se mu nepříliš povzbudivý pohled na rozhněvaného čaroděje.

"Ehm…," začal nejistě, "já jsem Vás samozřejmě nechtěl nijak rušit, popudit si Vás proti sobě, toho jsem přirozeně dalek, ehm, ovšem pokud jsem - nevědomky, pane, a ať mě dají do klece a prodají jako okrasného papouška, jestli lžu - pokud jsem Vás jakkoli vyrušoval a leptal auru Vašeho - pro mne posvátného - soustředění, pak tedy, ehm, chtěl jsem…" Faraelův hlas se zadrhl, nicméně nebylo již třeba cokoli dalšího dodávat. Černokněžníkův ukazovák směřující ke dveřím byl dosti výmluvným sám o sobě.

Farael vyšel ven před čarodějův dům. Tak jsem tam, kde jsem byl, řekl si odevzdaně a kopl do bílého kamene, kterými byly lemovány záhonky s maceškami hospodyně mága. Oblázek se však ve vzduchu proměnil v bílou myš, která jakmile dopadla na zem, se dala do pohybu a kousla opařeného Faraela do nohy dřív, než se stačil dát na útěk. Pak si lehla zpět na své původní místo a znehybněla.

Farael se rozhodl projít se. Bylo pozdní odpoledne a přestože nebyl astronom, odhadl podle houstnoucích mraků, že relativně silná bouře na sebe nenechá dlouho čekat. Posadil se tedy na lehce oprýskanou lavičku před svým domem, aby nemusel utíkat daleko, až začne pršet, a zaujatě se díval na kamennou dlažbu před sebou.

"Faraeli, co jsi ztratil, že tak civíš do prázdna, místo abys klečel před nějakou dámou a zpíval jí starodávné romance?"

Á, pan Melihr, jak mě blaží Vás opět uviděti, zašklebil se Farael v duchu, a navenek jen bezstarostně pokrčil rameny. Nechtělo se mu dodávat žádný zdlouhavý komentář, protože jednak neměl zrovna náladu něco komplikovaného vymýšlet, jednak nijak netoužil po společnosti páně Melihrovy.

"Slyšel jste o dceři obchodníka s citrusy? Prý se zařekla, že už nikdy nebude nosit korzety, protože pak nemůže pořádně dýchat, z čehož plyne, že má atrofované plíce a tudíž ji určitě dřív zkosí smrt. Umíte si představit dámu, opravdovou dámu, Faraeli, bez korzetu? Já tedy ne," zahuhňal pan Melihr a na důkaz své neschopnosti se burácivě zasmál, "a otec ji poslal do kláštera k Estruziánům, věřil byste tomu?"

"A víte, že i věřil?" odtušil Farael nezúčastněně.

Pan Melihr se na něj zle podíval a začal z jiného soudku. Ale Farael už jeho klevetění neposlouchal. Vytáhl odkudsi zmuchlaný pergamen, který byl navíc na několika místech tak prodřen, že se by se jeho síla dala bez uzardění porovnat s mušími křídly. Pečlivě jej rozestřel na koleně a začal lovit z kapsy něco ke psaní. Upovídaný Melihr jej během svého monologu se zájmem pozoroval; už si v duchu představoval, že bude přímo u vzniku nějaké překrásné romance a až ji bude bard někdy zpívat a všichni jej budou okouzleně poslouchat, bude moct skromně podotknout, že mistra viděl, jak ji skládal, že mu pomohl s tímto veršem, ano, a tohle slovo, to že se zablesklo v jeho hlavě… Farael nasadil zvláštní výraz, vyvolaný možná soustředěním, ale možná taky znovu se objevivšími chmury, že Melihr se snadno nevzdá.

"O čem budete psát, pane Faraeli?" zeptal se tiše kupec a snad ani sám nezaregistroval, že přešel ke zdvořilému vykání.

Farael si nervózně olízl rty. To bych zatraceně taky rád věděl, utrousil sarkasticky, ale zároveň tak tiše, aby si jeho společník ničeho nevšiml. Odevzdaně se rozhlédl kolem. Balada o prošlapané městské dlažbě? Sonet o uvadlé petrželi? Klouzal pohledem po ulici, bezděčně se zarazil u dveří čaroděje Fanrea a z úst mu vyklouzlo: Kéž by tak…

"Kéž by tak co, pane Faraeli?" zeptal se dychtivě obchodník.

"Ehm, vlastně jsem přemýšlel o…, no ano, tam o té holubici. Víte, ten opeřenec je symbolem lásky a přátelství. Zrovna mě napadlo, že kdyby tak slétla trochu níž, mohl bych jí zasvětit třeba celou báseň. Víte, že by to bylo znamení, že to mám udělat. Ale jak vidím, nic ji k tomu asi nepřiměje, tudíž jednoho dne zemře jako každá jiná holubice, bez sonetu," uzavřel Farael chvatně svou narychlo improvizovanou řeč a doufal, že se panu Melihrovi nebude chtít čekat, než si vybere jiný objekt pro svou budoucí skladbu.

Ale kupec Melihr byl přízemní člověk bez kouska poezie v těle. Zašátral v jedné z náprsních kapsiček, vytáhl drobnou stříbrnou minci a bez jakýchkoli dalších rozpaků či diskuzí ji prudce po ptáku mrskl. Mířit uměl skvěle. Farael tiše zasténal.

Trefená holubice se namísto toho, aby odlétla pryč, snesla dolů k nohám obou mužů. Pan Melihr se šťastně usmál.

"Tak tady ji máme."

"Ach ano, všiml jsem si," řekl sklesle Farael. Teď už mě opravdu nic z jeho spárů nevyrve.

Znovu uhladil pergamen a začal usilovně přemýšlet, o čem se zpívá ve skladbách věnovaných ptactvu.

"Ehm… dejme tomu, že ta holubice bude hrát ústřední roli v nějakém příběhu, nejspíš melancholickém příběhu. Bude poslem-"

"Jako poslové jsou snad posílání speciálně vycvičení holubi," vpadl Faraelovi do čerstvě utvářených představ Melihr.

Farael zavrtěl pomalu hlavou, říkaje tak "ale to vy, materialista bez smyslu pro kouzlení, nikdy nemůžete pochopit, vám je symbolika čehokoli naprosto cizí".

"Holubice bude poslem. Vidím před sebou čarokrásnou scenérii. Bílá holubice vlétne do zimních zahrad tepanou brankou, bílé čajové růže se budou-"

"Vezměte červené, ať to za něco stojí," přerušil Melihr barda tónem, který většinou používal při nakupování zboží pro svůj obchod.

Farael pevně semkl rty.

"Tak tedy červené čajové růže-"

"Proč čajové? Nejsou ty normální hezčí? Jsou bohatší, líp voní a vůbec, po všech stránkách-"

"Ano, takže jsme dospěli k červeným růžím..."

"A to zase ne, pane Faraeli. Víte, já jsem zvyklý smlouvat, ale vy? Poradím vám-"

"Chci to dokončit," řekl skoro výhružně Farael. "Tedy červené růže. Holubice vlétne do zahrady a-"

S rachotem kolem projel kočár a opěvovaná holubice svou pozemskou pouť ukončila pod jeho koly.

"No to snad ne!" vypěnil Farael.

"Tak si to tak neberte, třeba byla nemocná. Jinak by přece odlétla, nemyslíte?" uklidňoval pěvce Melihr a sklonil se k mrtvé holubici. "No, vypadá to, že má zlomené křídlo. Věřte mi, tu už žádná velká budoucnost nečekala."

"A možná by neměla zlomené křídlo, kdybyste po ní neházel tolary!" ucedil Farael, nakvašeně se otočil směrem k domu s úmyslem zavřít se v pokoji a nevylézat do zítřejšího rána, kdy se u něj objeví Sidreon. Na ulici stál Fanreon se spravenou loutnou v ruce a aristokraticky shlížel na celou scénku. Farael se zastavil, vrazil ruce do kapes a mlčel. Pokládal to za nejrozumnější argument.

"Vaše loutna, mistře Faraeli," řekl mág s trochou hrané úcty v hlase.

"Ó, děkuji Vám, jsem Vám vskutku zavázán," odpověděl bard a lehce se čaroději poklonil. Vzal loutnu z jeho rukou, provokativně se usmál na stále zaraženého obchodníka a vyběhl po schodech nahoru.

---