Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePříbuzní mají slevu
Autor
mejdej
Kde otcův škleb se jal mi lát
A pýchou dmul se vilný kat
Já odsek‘ hrozen neštěstí.
A lidem chtě jej roznésti
Jsem odplul na svém divanu
Tam, kde pak silen zůstanu.
Za nabílený palác snů.
V mrzkosti světa nezesnu!
Protože hladem zes
inat,To dálo se již tolikrát,
Když naplnil se bolu džber.
Já potřísniv svým masem tér
Pak dal se lesem na útěk
S tím kmetem, který v mládí lék
Na nevinnost se zkusil mít
A teď jej škádlí ostrý břit
Z mé loupeživé výpravy.
S lodí, jež není od kávy
Uvíz
l jsem v temné díře,Pookřál až pod vějířem
Ve sladké dřeni žlutých šťáv.
A pod hlavou mi hučel splav
Na druhé míze zavěšen.
S mou moudrostí pláče do plen
A krájí bílé rukávy
Dřív než se kovy dotaví.
Pod mrakem horských divizen
Rozléhá dál se vlků sten
A strach mne chytá do pasti –
Do kobky, kde i vánek ztich‘.
Má rozeklaná sanice
Se chvět má teď mi nejvíce
Za noci šedých rusalek.
Rusý pirát si k rumu klek‘
A dobrotu svou lokaje
Se chytá Země okraje,
Když bouře ryk se rozléhá
A drsné zpívá malé há.
Pod tlakem ulic luceren
I já už byl jsem nevěren,
Měl v tváři pot a na rtech dík,
Cizoložil jsem – bezbožník.
Bezbožnil jsem – cizoložník,
Jak tupý, pudy hnaný psík.
Já zlobně smál se na bohy,
Na oddíl hlupců ubohý,
Který se lidem vydal v plen.
Jedni už mu
sí z kola ven!
Co těžkého tady drtí?
Strach z života snad či smrti?
Vždyť bory šumí po skalách,
Kam Praotec své věrné táh‘.
Na boudu zářných realit
Se sekerou chtěj‘ loutky jít
A guláš vaří Sobě…slav
Z Augiášova stáda krav.
Na hlavu krev už mi teče
Z hr
otu Damoklova mečeA otírám se krajkami.
Je to nejhorší za námi?
Tu Noe dál si na člunu
Užívá modrou lagunu,
Chce klid jako všichni vdovci.
Ábel obětoval ovci
A Kain teď sedí o hladu
Modleje se za náhradu.
Tak to je špatný znamení.
Bratři – nebratři? zpěnění,
Však Eva chlapce usmíří.
Když nikdo výš už nemíří
I já se držím při zemi.
Očerněn jenom sazemi
Faráře nemusím se bát,
Věšel mě na ostnatý drát
A sám dřív tonul v neřestech,
Slastně vrněl, kéž teď by zdech‘.
Až dosloužím chci do sběru.
Nemyslet na tu příšeru,
Co přátelé mou ženou zvou.
Mřít po boku s tou medúzou
Je krutý vtip a kdo jej zná
Ví, samota že líbezná
Je, když máš "tohle" po boku.
To monstrum – jako z Baroku,
Tak buclaté a baňaté,
Není to zrovna slabé té.
Lepší kytaru obejmout,
Než s touhle sdílet stejný kout.
Tak do strun sahám zavčasu
A hraju zase pro masu
Lidí co vidí umění
V tom, když krev láskou napění.
O lásce šlágry umím psát.
Jak šlapka a aristokrat
Se sešli spolu na trati
A dřív se domů nevrátí
Než ptáčkům spolu nasypou
A zulíbaj‘ se pod lípou.
No a tak dále, plytce tak,
Jak vždycky psal se tenhle brak
S nímž média se ráda cpou.
Když větrem letím za Tebou,
Chtěl plavit bych se na kře,
Však Petr zas mě zapře.
A já se zapřu o zídku,
Nebera nic si servítků
Oči si páskou převážu
A potom sám si dokážu
Že pušek bát se netřeba.
Propluji jako améba
Mořem svých černých myšlenek
A skočím zpátky do trenek.
Osedlám svého Pegasa,
Ostruhy vtlačím do masa
Až se mnou tryskem vystřelí.
Letíme spolu na jmelí,
Vždyť už se blíží Štědrý den
A v kaskádě všech lidských jmen
I Ježíš náhle octne se,
Zimu a smrt nám přinese.
ZIMU, SMRT, NÁŘEK, ženský KŘIK!
Cholerou hasne cholerik
A naposled si zasténá
Do tónů "svého" Chopina.
Zamkne se do tmavé skříně,
Pomodlí se k Meluzíně.
Pak do klubíčka se stočí
A naposled na obočí
Sáhne si chladnoucí rukou.
Srdce vždy rychleji tlukou,
Když někdo oči zavírá…