Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seJak nespáchat sebevraždu
Autor
Montrealer
Motto: Duch je nejcennější dar, který příroda člověku dala. Vše ostatní slouží jen k podpoře ducha.
Jak nespáchat sebevraždu.
Řeknu vám, že vodmala mívám pocit posranýho života. Ani ženskou sem nikdy neměl a byl sem s tim dokonce u doktora. Víte, co mi ten blb řek' ? Že prej nejsem pro ženský vůbec přitažlivej a že se s tim asi nedá nic dělat. Poslal mě k psychiatrovi a ten do mě furt hučel ouplně to samý, až mě to nasralo a přestal sem tam chodit. Stejně to celý bylo na hovno.
Mám jen vobyčejnou školu a ani tam sem nebyl žádnej lumen. Pátou třídu sem dokonce vopakoval. Táta s mámou mě pak vzali do ňáký pitomý poradny, kde se mě takovej brejlatej chlápek vyptával na různý hovadiny a nakonec našim doporučil, abych se vyučil ňákýmu řemeslu, u kerýho se nemusí na ničim moc přemejšlet. Tak sem se stal inštalatérem a tim sem dodneška. Vopravuju kapající kohoutky, čistim ucpaný vodpady, vyměňuju rezatý stoupačky a na ucpaný a posraný - to vám zvopakuju třeba tisíckrát - ucpaný a dovopravdickejma hovnama posraný hajzly, tak na ty sem doslova expert. Teda, povidám vám, kolik posranejch hajzlů já už za život protáh' nebo vyčistil, to se snad ani nedá spočítat a já moc počítat neumim. K čemu taky ? Vod toho sou chytrý hlavy a tu já fakt nemám.
Jenže uběh' rok, potom druhej, pátej, vosmej, patnáctej a já se furt jenom hrabal v těch sračkách, čistil vodpady, vyměňoval stoupačky a prasklý hajzlový mísy a muj život jakoby šel do prdele. Bylo mi už ňákejch pětatřicet, svlečenou ženskou sem viděl jen v televizi nebo v Plejboji a já se tehdá rozhod', že s tim podělanym životem skoncuju. Že se buď voběsim nebo něco jedovatýho spolknu nebo si podřežu žíly. Jenže vono to neni zas tak snadný, bezbolestně vodejít z tohohle podělanýho světa.
Třeba voběsit se. Snadno se to řekne, ale když člověk visí na provaze a tu židli, po kerý k tý smyčce vylez', tu už definitivně vodkop', tak se tam asi vosum minut dusí, provaz se mu zařezává hloub a hloub do krku, až se ten ňouma nakonec udusí. Teda, já se sprovodit ze světa dovopravdy chtěl, ale ne tak blbým způsobem. To mě nelákalo ani trochu - těch hroznejch vosum nebo kolik děsně mučivejch minut, než na tom provaze člověk ztratí vědomí...
Takhle tada ne. Já se nevoběsim. Tenhle způsob smrti nezvolim. Musí to bejt něco jinýho, ale skákat z Nuseláku, z toho mostu sebevrahů, to taky určitě nebudu. Ta děsná vejška bere člověku všechnu vodvahu a navíc je tam plot, kerej se musí nad tou propastí přelízt.
Podřezat si žíly ? Vyloučeno ! Já se tak bojim krve, že když ji vidim v ňáký posraný detektivce v televizi, tak to radši vypnu. A krev vidíte dneska ve všech detektivkách. Vona to samozřejmě žádná dovopravdická krev nejni, ale ti režizéři sou už docela chytrý - člověk by uvěřil, že to namouduši krev je. Takže žádný nože, žiletky a podobný vostrý pitominy. Mně stačilo, když sem se párkrát pořezal při práci a byl sem na vomdlení. Jednou dokonce přijel doktor, něco do mě píchal a pak mě nechali dva tejdny na nemocenský. A zase do mě něco píchali. Co já jenom dostal protitetanovek ! A všechno jen proto, že ve vodpadech sou sračky a tam prej se ty pitomý tetanový bacily báječně množej. Prostě - inštalatér nesmí mít při práci na rukách žádný... jak voni tomu učeně řikaj' ? Jó, voděrky nebo tak nějak. A umřít na tetanus je prej jedna z nejhorších možnejch smrtí. Jak se ten pitomej bacil v těle rozmnoží, je ámen. Neuměj to ničim léčit. Taky mě proti tetanu furt převočkovávaj. Vostatní inštalatéry samozřejmě taky - to holt patří k povolání. K tomu povolání, kerý sem se za ty léta naučil nenávidět, ale co mám dělat, když nic porádnýho neumim, co mi teda poradíte ? Hovno a těch sem jako inštalatér viděl už tuny, no namouduši, nelžu vám, i když na pánaboha nevěřim !
Začal sem probírat jedy, ale mám kámoše u deratizace a ten mi povidá:
„Nejlepší je cyankáli, ale to má jenom šéf, ančto má ňáký spešl zkoušky. A má ho festovně zamčený. Je to prej fakt vo kejhák. Krysy hubíme arzenikem nebo strychninem v návnadách - a i tohle sou hrozný svinstva. Já už párkrát viděl ty krysy umírat v křečích a řeknu ti upřimně, Josef, nedělej to. Zase se časem nějak sebereš.“
Jenže já se nesebral. Myšlenkama na vodchod z tohodle světa sem se zavobíral furt. A porád sem nenacházel ňákej bezbolestnej způsob, jak to províst. Jasně, je možný se vodpravit lékama, ale takový si v lekárně nekoupíte. Sou všechny na recept a ten vám žádnej doktor nenapíše...
Ta vopravdu těžká chmura na mě přišla jednou pozdě v noci. Strašně moc se mi nechtělo žít, ale neměl sem vodvahu s tim něco rázně udělat. Nic bezbolestnýho na vodchod z tohohle pitomýho světa sem prostě doma neměl. Tak sem se rozhod' zavolat na Linku důvěry a ke svejm chmurám se přiznat. Vzala to ňáká ženská, podle hlasu docela mladá a příjemná. Řek sem jí, co a jak. Vyptávala se mě na různý věci, jaký bylo mý mládí a podobně a měl sem z ní takovej milej pocit, ale ty mý chmurný myšlenky nerozehnala. Tak sem jí to řek' naplno.
„Nikam nechoďte, pane Hlaváč, snažte se aspoň na chvilku sám nějak uklidnit, já k vám posílám erzéseku.“
„Proboha, co je to ?“ ptám se nechápavě.
„Rychlá záchranná služba. Za čtvrt hodiny jsou u vás. O nic se nestarejte, postarají se oni. Jen klid, ale musíte jim sám otevřít, jinak zavolají zámečníka a všechno se tím jenom zdrží.“
„Jasně. Votevřu jim, ale kam mě vlastně povezou ?“
„Do nervového sanatoria. Potřebujete to. Na shledanou a nenechte saniťáky dlouho zvonit. Mívají toho v noci většinou hodně.“
Netušil sem, že tím nervovým sanatoriem myslí známej blázinec v Bohnicích, kerej nemá valnou pověst. Je prej doslova nadupanej lidma, teda jako pacošema, kerý maj' podobný trable jako já. Ale i kdybych to tušil, bylo by mi to fuk. Najednou začínalo bejt všechno jedno aj mně. Čekal sem na saniťáky a voni přijeli fakt brzo. Prohlídli mi doma vodu, zavřeli hlavní kohout u plynu, vypli v bytě proud, dohlídli, zda za sebou všechno zamykám a naložili mě. Za chvilku jsme se už jeli... jenže ne moc dlouho.
„Co je ? Proč nejedeme ?“ křiknu na šoféra.
„Tak mrkejte na drát, pane Hlaváč. Teda vlastně z vokýnka. Jsme v dopravní zácpě. Už jste to někdy zažil ? Nám se to stává denně, ale nikdy ne v týhle době. Asi je před náma ňáká festovní bouračka, že se ten podělanej štrůdl auťáků vůbec nehejbe.“ odpověděl šofér. Saniťák se k němu přidal, že je to prej v Praze běžný a když se to stane na Nuseláku, nemůžou vodtamtaď nikudy vodject. Sou tam doslova uvězněný a houkačka je jim naprd. No uznejte, takovej bordel...
Když sme tam tvrdli už přes hodinu a vobčas kousíček popojeli, byly už moje sebevražedný choutky v prdeli a chtělo se mi do postele. Tak sem jim to tak trochu nesměle řek'. A víte, co mi vodpověděl saniťák:
„Tadyhlenc máme písemnej příkaz dopravit vás do blázince a ten my splnit musíme. Jinak bysme taky mohli přijít vo práci a to je dneska dost zlý.“
„A co když jakoby přídete cestou vo pacienta ? Teda, zatím jsme toho zas tolik neujeli. Domu dojdu pěšky, vono je to v takový zácpě asi nejrychlejší. Dejme tomu, že 'sem vám utek'. Pusťte mě domu. Já to na vás nepíchnu.“ žadonil sem.
„Že nám někdo při transportu uteče, to se tu a tam stane. Nejsme přece poldové, že jó. Jaký máte vlastně povolání, pane Hlaváč ?“
„Sem blbej, vobyčejnskej inštalatér a přestal mě bavit život. Ale už mě to přešlo - myslim tim ty sebevražedný choutky, 'esli mi rozumíte.“
„Cože - vy jste instalatér ? Mně doma blbě vodtejká vodpad u kuchyňskýho dřezu. Porád se tam drží voda. Dokázal byste mi to protáhnout nebo vůbec vopravit ?“ ožil náhle saniťák.
„Jasně. Dyť to dělám skoro denně. Čistá prácička to samozřejmě nejni, budu se v tom muset šťourat tim, co v bytě najdu - vercajk tu nemám, ale dělám to přeci už léta.“ vodpovídám, aniž bych nad tim vůbec přemejšlel. Jakoby něco vodpovídalo za mě, aspoň mi to po čase tak připadalo.
„A vopravil byste to, než mi skončí služba ? Mám to až do sedmi do rána.“
„Kde bydlíte ?“ ptám se skoro automaticky. Dycky se takhle ptám. Inštalatéři holt choděj po kvartýrech, protože ucpaný vodpady a hajzly nikam nechoděj'. Když nepříde hora k Mohamedovi - znáte to.
„Bydlím na Vinohradech. Já vám to namaluju. Ulice sou vosvětlený, celkem bezpečný, dojdete tam vodsud pěšky možná dřív, než my se vymotáme z tý podělaný dopravní zácpy.“ povidá ten saniťák.
„To se k vám mám jako vloupat ? Člověče mějte trocha uznání, já sem inštalatér a né ňákej posranej zámečník.“ vodpověděl sem už trochu živějc.
„Dám vám klíč vod baráku i vod toho kvartýru. Vopravte ten vodpad a pak si u mě někam lehněte. Já vás pak probudím zvoněním, ančto sám nebudu mít klíče. Vy mi prostě votevřete a až se budete trochu cejtit, pudete nebo pojedete normálka domu. My vohlásíme za chvilku vysílačkou, že ste nám v tom dopravnim šrumci utek'. Jasný ?“ povidá saniťák.
„Jasný.“ vodpovídám a vydávám se podle jeho plánku na cestu Prahou jako už tolikrát předtim, jenže to nikdy nebejvávalo v noci. Saniťák a šofér zatím tvrdli v tý blbý sanitce a čekali, až se jim uvolní štreka...
Ten saniťák mi vopravdu dal klíče vod svýho kvartýru ! Uznejte, přece ho nevykradu. Tohle totiž inštalatéři nedělaj. Já znal jednoho borce, kerej to zkusil - a když se vrátil domu z fušky, tak už na něj čekali poldové... mistr jim totiž řek', koho do toho vykradenýho kvartýru poslal. Na takovou primitivní detektivku neni ani zapotřebí bejt inspektor Kojak.
Tak jsem tomu saniťákovi jeho pitomej vodpad vyčistil a protáh' tim, co bylo v kvartýru po ruce, vykoupal se v koupelně a šel si lehnout na gauč, abych mu nenaboural domácí zvyklosti. Von se pak ráno vrátil, samozřejmě že mě tim probudil, protože sem ho musel pustit dovnitř. Když uviděl, že sem eště vospalej jak kotě, tak mě nechal dospat do růžova. Až sem se konečně probral z mrákot, byla snídaně na stole... co vám mám povídat ? Ta posraná bouračka na magistrále mě zachránila před blázincem a ten saniťák (možná spíš ucpanej vodpad v jeho kvartýře) mě přesvědčily, že Bůh stvořil inštalatéry proto, že někdo ty kapající kohoutky, ucpaný vodpady a rozbitý, posraný hajzly prostě vopravovat musí. Aspoň dokud ti páni vědci nevynaleznou takový, kerý by se buď vůbec neucpávaly nebo se vopravovaly samy. Jenže páni vědci na takový věci serou a proto na světě musej bejt inštalatéři... asi navždycky. Protože dyby lidi vylejvali všechen sajrajt z voken na ulici, jako to s oblibou dělali ve středověku, tak by tenhle svět byl eště mnohem víc zasranej hovnama, než je teď.
1 názor
Montrealer
12. 12. 2004Montrealer
12. 12. 2004Montrealer
12. 12. 2004Montrealer
11. 12. 2004barva dobrá, flek na hru !
angel1 > Já né su ten psychiater a nikdy sem takým-oným nebyl. Já byl programátor.
Chtěl sem tě pozvat na kafe, ale Uherské Hradiště a okolí... to je jednak trochu nejisté a jednak z Prahy trochu z ruky ... takže virtuální kafe s virtuální smetanou, ale bez virtuálního cukru ? Protože nesladím ani nevyrtuálně.
Montrealer
11. 12. 2004Montrealer
11. 12. 2004Montrealer
11. 12. 2004Montrealer
09. 12. 2004Adrenalin se tvoří v nadledvinkách. U zdravejch lidí se občas náhle vyplavuje velká dávka do krevního oběhu... aby k tomu došlo, musej někteří liďi skákat z mostu nebo z jeřábu, jsouce přitom uvázaní na gumovým laně, kerý se někdy ukáže bejt proklatě krátký, což oni předem nevědí...
angel1 > je to ze života. Taky trochu z mýho, ale změnil jsem si v příspěvku povolání (trošku hodně).