Výtvor

Tohle vznikalo jen jako taková hříčka dosti ve spěchu, tak opět omluvte sníženou kvalitu. Děkuji za toleranci.

Den, kdy se oči klidně klíží a hlava padá do klína. Okázale odkryté krčky kopretin líně skláněly korunované hlavy. Sněhově bílé okvětní lístky roztávaly pod náporem poledního slunce. Ve stojaté mase dusného rosolu, vydávajícího se za vzduch, míhal se rej těch nejmenších. Vážky, komáři a drobné mušky si křídly šeptaly navzájem ódy na spěch a ruch svých dní. Pod rouškou jemných chloupků se ukryla pestrá zeleň masařčina těla. Průsvitná křídla jej posouvala vpřed ke kýženému cíli.
Horký vzduch se vzpouzel jakémukoliv pohybu. Jakoby ztuhlý z touhy po klidu stál se zarputilostí kamene. Nehmotná peřina z prachového peří tížila Adamovo tělo, vstávající od vykonané práce. Tmavovlasý mládenec natáhl kalhoty, zapnul přezku pásku a několika ráznými kroky opustil stín, který mu s tichým souhlasem poskytla stará borovice. Za ním se s intenzitou a jistotou zpomalené exploze šířil pach jeho právě dokončeného díla.
Kapičky zápachu pojily se v mohutné, nepropustné sklo. Jeho průhlednost jim byla vlastní. Pach se rozplýval na jazyku, šířil se a olizoval trávu i mech, prach, hlínu a kmen stromu. S lehkostí pírka a jistotou mistra opisovala masařka sestupující spirálu. Proplouvala paprsky světla s vidinou brzkého odpočinku. Váhavě se naposledy vznesla aby pak o to rázněji zamířila opět k zemi. Její drobné tělíčko přistálo na měkkém, teplém povrchu. Hnědé epicentrum zápachu stalo se jí hostincem, lavičkou v parném dni i prostřeným stolem. Adamovo dílo nezůstalo bez užitku.

---