Pavel

Pavel Osman seděl v hotelovém pokoji, který byl stejný, jako jiné hotelové pokoje. Postele, vedle noční stolek, televize, stůl, židle a vyjímečně křeslo. Celé to působilo tak prázdně a ani trochu to nepřipomínalo domov, po kterém  teď tak toužil.

        Pohupoval se v křesle a jeho delší tmavé vlasy mu při každém zhoupnutí spadly do tváře a zarazily se o velký nos. Celá Pavlova postava se ztrácela v křesle diky štíhlému tělu a tmavému obleku, který nosí většina bankovních úředníků, jako je on.

         Pavel začal přemýšlet nad pracovní nabídkou, kterou dnes dostal. Nejprve byl velice potěšen, ale když se dozvěděl, že mu sice zdvojnásobí plat a zajistí další postup, musí se odstěhovat do Bukureště. On sám by s tím neměl problém. Však jeho žena by určitě neodjela. ,,Sakra“ nevěděl si rady. 

        Vstal ze židle a začal nervózně chodit po pokoji. ,,Musí být nějaké řešení“ Vidina velkých peněz  a dobré kariéry ho lákala.  Ale co žena?

        V pokoji náhle zazvonil telefon. Pavel sebou škubl tak prudce, že málem spadnul na zem. Nevěděl ,jestli to má zvednout nebo ne. Telefon nepřestavál zvonit.

        ,,Prosím?Pavel Osman.“ Z druhé strany se ozval důvěrně známý hlas jeho nadřízeného.,,Pavle potřeboval bych tvé vyjádření.  Tuto šanci by sis neměl nechat ujít.“  ,,Mohl byste mi nechat ještě večer na rozmyšlení?“nervozně přešlápl na místě,nebyl si jist jestli si nedovolil moc. ,,Jeden večer?Ano, to by šlo.“ Pavel s oddechnutím položil sluchátko. ,,Ještě jeden večer,, pomyslel si. Neměl v úmyslu něco říkat ženě. Rozhodl se , jí říct až konečné rozhodnutí.

        Telefon zazvonil podruhé. Osman už se nebál. ,,Prosím?“

,,Ahoj miláčku. Jak se tam máš?“ Pavel na chvíli znejistěl. Jestli se má své družce svěřit se svým problémem. ,,Rád tě slyším. Chtěl bych ti něco říct.“ Zarazil se. Chvíli bylo ticho. ,,Tak co to je.“ Zeptala se netrpělivě žena. ,, No, že tě mám rád stejně jako když jsme se brali.“ Byl si tím jist.