Ghnomtové

Kdysy dávno, v dobách, kdy měli lidé ještě čas věřit ve skřítky a kdy si děti občas na kraji lesa hrály s maličkými lesními žínkami, se udál tento příběh.

Hluboko v lesích, kam se dostala jen zvířátka a k večeru lesní mlha, žili Ghnomtové. Byli to příbuzní Gnómů, kterým se nelíbilo v podzemí a vylezli na povrch země, kde začali splétat z měsíčních paprsků a půlnoční mlhy sny. Tyhle sny, pak večer uložili do váčků, který měl každý Ghnomt pevně přivázaný k opasku, a vydali se po půlnoční stezce ke spáčům, kterým pokládali při neklidném spánku na čelo snové obklady a vyháněli jejich noční můry. Když se začalo rozednívat, zalezli Ghnomtové do svých nor a chaloupek a spali, aby byli silní na noční hraní a skotačení. Ghnomtové byli na sluneční světlo stejně choulostivý, jako jejich předkové a nedělalo jim dobře. O svatojánské noci si občas zatančili s lesními vílami okolo ohňů, vypili trochu červánkového vína a pak splétali svatojánské sny, které byly nejjemnější a nejlehčí ze všech, a lidé, kteří je snily se spokojeně usmívali ze spaní, protože se jim zdálo o těch, které milují. A tak trávili Ghnomtové čas hraním a léčením snů. Jednoho večera se zase Ghnomtové vydali na cestu po půlnoční stezce, aby hledali neklidné spáče a pomáhali jim od nočních můr. Už byli tak v půli cesty, když jeden z nejmladších Ghnomtů zjistil, že ztratil váček se snovými obklady. Ostatní Ghnomtové ale nemohli čekat, až se vrátí a váček najde. Nejstarší z Ghnomtů tedy rozhodl:" Vrátíš se, a najdeš váček sám. Ale pospěš si. Jestli tě zastihne svítání, zkameníš. A nikdo z našeho rodu ti už nikdy nepomůže." Nejmladší z Ghnomtů ustrašeně vypískl a už utíkal zpátky do lesa. Nejprve rychle, ale pak stále pomaleji a pomaleji se šoural po mechovém koberci, okolo si tiše šeptaly stromy s větrem, ale ani jeden z nich nevěděl kde hledat Ghnomtův váček. Smutný a uchozený Ghnomt si sedl na okraj velkého pařezu a už už by se rozplakal, když tu mu vedle nohy dopadlo šiškové semínko. Mužíček se na něj polekaně podíval a pak zvedl hlavu, aby se podíval, odkud semínko spadlo. Překvapeně kníknul a je div že nespadl překvapením z pařezu. Váček se houpá na vysokánském stromě, zachycený tkaničkou za tu největší šišku, jakou kdy Ghnomt viděl. Vytáhl si tedy rukávy a kousek po kousku se začal drápat na smrk. Ghnomtové mají na rukách maličké drápky, aby se dokázali dostat i na místa, kam nevyšplhá ani nejšikovnější myška, a tak lezl píď po pídi a mrštně překonával větve a součky, olámané větrem. Konečně vylezl až na větev se šiškou a pomalu se sunul k váčku. A pak se jeho tlapka sevřela kolem váčku a šťastný Ghnomt ho přitiskl k bříšku a mazlil se s ním jako dítě s kotětem. Otevřel ho a prohlížel snové obklady, smotané do ruliček a navoněné mateřídouškou. Pak zalovil úplně na dně a vytáhl svatojánský sen. Jak si ho prohlížel, a otáčel ho v ruce, zalesklo se na něm tisíce jiskřiček a Ghnomt udiveně zatajil dech. Jiskřičky tančily a dováděly a pak se celý svitek rozhořel zlatým svitem. Oslněný Ghnomt otočil hlavu a do očí ho udeřily první paprsky vycházejícího slunce. Mužíček se nestačil ani vylekat a jeho tělíčko i váček a svatojánský sen se změnili v mléčný kamínek. Ostatní Ghnomtové se už tou dobou schovávali v doupatech a litovali malého skřítka, který se nestačil včas ukrýt před sluníčkem. Mléčný kamínek spadl z větvičky na zem a zakutálel se až na břeh lesního potůčku, kde zůstal ležet na písku. Ležel tam několik dní, až jednou kolem šel člověk. Byl to mládenec, přes rameno měl přehozený vak s dekou a ve druhé ruce nesl kousek dřeva se strunami. Přišel až ke břehu říčky a posadil se do mechu. Zul si boty a nohy si se slastným vzdycháním chladil ve vodě. "Tak tohle jsi přesně potřeboval Miky" řekl a svalil se na záda do měkké trávy. Pak si vzal to dřevo a začal přejíždět prsty po strunách. Chvilku hrál veselou melodii a pak zase smutnou. Ale hraní pomalu utichalo a Miky nakonec usnul únavou z dlouhého pochodu. Když se probudil, začalo se už stmívat. Obul si tedy boty a chystal se jít dál. Jak se zvedal na nohy, spatřil ale na břehu řeky záblesk zapadajícího slunce. Sklonil se a zvedl z písku mléčný kamínek."Vypadá jako malý skřítek" řekl si pro sebe Miky a udiveně si oblázek prohlížel. Obracel jej v prstech a prohlížel ho ze všech stran. Ale pak se rychleji a rychleji stmívalo, a tak musel Miky přidat do kroku, aby došel do nejbližší vsi alespoň při ždibet světla. Vyšel z lesa a na cestě, kde nemusel dávat pozor na kořeny a výmoly, omotal kamínek koženým řemínkem a pověsil si ho na krk. Nebylo už skoro vidět na špičku nosu, když přicházel k prvním chalupám. Prošel okolo vsi a pak pokračoval dál k potoku, na kterém se proti tmavé obloze rýsoval mohutný mlýn a do noci svítilo několik oken. Přišel až ke dveřím a slušně zaklepal. Uvnitř se ozvalo klábosení, kroky a už Miky hledí do vousaté tváře s mlynářskou čepicí na hlavě."Ale, to jsou k nám hosti takhle pozdě. Chytila tě noc na cestě za kabát, chlapče?"Zahromoval mlynář a už zve Mikyho do sednice a přistrkává mu židli ke stolu."Přesně tak, pantáto" uculuje se Miky a pokračuje:" Kdybyste mě tu nechali přespat, třeba ve stodole na seně. Peněz moc nemám, ale za nocleh vám zahraju a zazpívám.""Tak ho podívejte kakrholta, no, na zimě tě nenecháme a místo ke spaní se tu taky nějaké najde" zapráská kníry mlynář a pod vousy mu probleskuje úsměv. Miky dostal teplou bramboračku s houbami, a pak celou mlynářovu rodinu bavil hraním a veselými historkami co je nasbíral při vandrování světem. Když se už i mlynářovi zavíraly oči, zahnal drobotinu na pec pod kůže, Mikyho uložil do mlýnice na lavici, popřál mu dobré noci a potom se celý mlýn uložil ke spánku. Tedy skoro celý. Jak tak Miky spokojeně pochrupával, kamínek na jeho hrudi se začínal pomalu měnit. Jak to teplé lidské srdce klidně bilo a sálalo tu hřejivou pohodu z odpočinku okolo sebe, začal se v kamínku opět probouzet skřítek. Nejistě se postavil, protřel si oči, a rozhlédl se mžouravě okolo sebe. Pak si rychle sáhl za kazajku, kam uložil váček se sny. Byl tam. Ulehčeně vydechl. Strčil opatrně do váčku svatojánský sen, který držel do té doby v ruce a váček přivázal Ghnomtským uzlem k opasku. Pak se podíval na Mikyho. Ten spokojeně spal, a neměl ani potuchy jak mužíčkovi pomohl. Nejmladší Ghnomt sáhl do váčku a vyndal svatojánský sen. Opatrně ho položil Mikymu na čelo a pak, než se vrátil k ostatním Ghnomtům, tam ještě dlouho seděl a spokojeně se díval na Mikyho, jak se usmívá ze spaní.

A o kom se Mikymu zdálo? To už neví ani skřítci Ghnomtové.

Konec