Povídání o jezeře

Měla bych synovi pověsit v pokoji záclonu. Vyčistit si zuby. Zapéct brambory a upéct první várku vanilkových rohlíčků. Letos ne, říkala jsem si, letos už ne, a stejně mě už v listopadu svrběly prsty a toužila jsem po vanilkové vůni, která prostoupí celý byt. Trochu jsem hořela, vzplanuly mi vlasy, byla jsem jako fakule, sršnatá páchnoucí fakule. Chytla jsem od adventní svíčky, to jak jsem se nořila pod stůl, abych vylovila telefon, ze kterého bych popřála hezký advent dcerám, mamince, sestře... Vydrbala jsem saponátem okno, a pak jsem před ním stála v rozpacích, co jsem to dělávala potom? Něco jsem na to používala, aby se ta okna leskla. Vypadá to, že jsem okna nemyla už věčnost, není to pravda, myji je tak pravidelně, jak pravidelně je myje normální uštvaná ženská. Jen jsem měla před namydleným oknem okno. Takhle skončíme, bolí nás na hrudi a záda, jsme skoro slepé a buď usneme v půl osmé večer, nebo ve tři hodiny ráno. Nemůžeme si vzpomenout na telefonní číslo domů. Pletou se nám děti, vnoučata, pravnoučata. Vykládáme jako vlastní ty historky, které se nám nestaly. Nevíme, jestli v Jeseníkách nebo v Beskydách tenkrát... ten... to...  Pulírujeme sporák a za ledničkou se nám hromadí mastný fujtajblový chuchvalec. Možná tam někdo bydlí. V noci vylézá, malý šmudla, šplhá po prostěradle, a pak stojí naproti mému obličeji a pozoruje mě. Občas někdo létá bytem. Někdy vím, že je laskavý, vím to, protože se musím usmívat. Někdy je to černá šmouha a je zlá, to taky vím, protože se bojím. Když jsem byla dítě, měla jsem lítající postel. No, které dítě ji nemělo? dnes ta moje stojí jak přibitá k podlaze. Přibitá, přitlučená mrcha těžká nelítavá. Slouží. Je pomocník. Ale nevykládá si se mnou. Nic mi neslibuje. Taky se ale pod ní většinou neschovává bubák, to je pravda.

Jako malá jsem bydlela v jezeře. Nejdřív jsem se tam bála.  Pořád jsem se snažila zachovávat pravidla ze světa tam venku. Neuměla jsem zacházet s ploutvemi a ocasem. Chtěla jsem chodit a nedocházelo mi, že nemusím. Chtěla jsem mluvit, a nechápala jsem, že je to zbytečné. Chtěla jsem více barev než šedou, modrou a zelenou a zlatou. Chtěla jsem se dotýkat zdí a stropů a podlah, chtěla jsem stát zády k něčemu pevnému. Když jsem se poprvé potápěla, dospělá ženská, zase na chvíli jsem se tam vrátila. Tentokrát s gumovými ploutvemi, ale znovu jsem nemusela mluvit, dotýkat se pevných stěn, necítila jsem ustrašenou touhu přitisknout se zády ke zdi, schovat se v co nejmenším prostoru. Na břehu tenkrát stály moje tři děti, musela jsem se vynořit zpátky. Byly malé, minimálně jedno mělo věčně rýmu, jedno pořád padalo, byly ušmudlané, měly hlad  a někdo je musel umýt, nakrmit a utřít jim nos.

Když jsem jela v sobotu večer do Prahy, ve zkresleném obraze na skle okna vlaku jsem zírala na svou tvář. Vypadala jsem, jako by mi bylo sto. Propadlé tváře. Nějakou hnědou krustu na tvářích a bradě. Doširoka otevřené oči, celé bleděmodré, slepé. Já, zatím vidoucí, jsem se dívala na své slepé oči, jak budou vypadat. Cítila jsem morbidní zvědavost. Takhle se nikdy neuvidím, až budu opravdu slepá. Cítila jsem hrůzu. Kradmo jsem si prohlížela starého pána vedle mě a jeho obraz ve skle. Vypadal normálně. Dojela jsem do Prahy a prožila film „Mrtvý muž“. O vizích a tušení.

Občas přemýšlím, zda se mám kam vrátit. Najdu cestu zpátky do jezera? Postel vypadá pořád pevná, bezbubáková. Prozatím si ale musím vyčistit zuby, upéct první várku vanilkových rohlíčků, pověsit synovi záclonu v pokoji a povléknout čistě postel. Zapálím si poslední vonnou tyčinku, kterou nesežral pažravý pes, a pak se rozhodnu, že píšu hloupé básně a že je na čase přestat je psát. Ve vodě uteče, ve vodě topí se, zbytečná finesa, a marná láska, nač měnit slova v obrazy pro blázna? Protože

je málo

a je hodně

času ještě do svítání

kramář v sýpce

kradmo zháší

loňské svíce. Ještě takhle

vyhořet. Když už úroda se ztrácí

když už noc se nechvěje

a poslední svíce svítí

kterési té v jezeře.