TEMNOTA díl čtvrtý

Třásl jsem se. Věděl jsem, že čas lidstva se naplnil. Už není čas na slzy a jen málo ho je na činy! Nyní nemrtví zaplaví naši zemi jako mor! Či jako vysvobození? Chtěl jsem žít. Toužil jsem obejmout svou ženu, vidět její krásnou tvář, slyšet její smích. Teď jsem pochopil,proč muž mohl i po velkém zranění vstát a jít dál. Jeho duše byla navždy uvězněna ve zkaženém těle. Nemohl zemřít a odebrat se do věčného blaha a štěstí, byl to trest za to,jak špatně lidé žili. Přesto jsem ale věřil, že i mrtví jež mne oklopovali, se rvali, když umírali a nedali svůj život nepříteli zadarmo! V duchu jsem se modlil za spasení pro jejich duše. Nakonec jsem se zhroutil pod zaprášenou kašnou, pod nebem bez slunce a naděje. Slzy rozutekly se po mé tváři a já plakal jako malé dítě, plakal jsem a toužil po osvobození, kterého se mi však nedostávalo. Je konec, pomyslel jsem si. Ale byl to teprve začátek!

Nepamatuji si co bylo dál, jen mě cosi uhodilo a já ztratil vědomí. Jak jsem tak padal k zemi hlavou mi probleskla poslední uvědomělá myšlenka.Co můj syn? Netuším jak dlouho jsem se válel v tom prachu a špíně. Když jsem si konečně začal uvědomovat sám sebe, zjistil jsem, že jsem zůstal naprosto sám. Mrtvé tváře kolem mě byly pryč. Zpěv ustal. Ale ani svého syna jsem nikde nemohl najít. V mé duši se usadila bezmoc.Jediné,co mě hnalo dál,byla touha znovu spatřit mé štěstí na tomto světě,mé dítě a milovanou ženu. S vypětím posledních sil jsem vstal, neměl jsem sílu ani brečet. Prázdnota naplňovala mé srdce a nikde jí nebyl konec. Nevím ,proč byli bohové tak krutí a nechali mě bloumat po toto zničeném světě samotného, ale nepřestával jsem věřit, že má cesta je řízena aspoň nějakým cílem. Tak jsem bloudil krajinou temnoty a čekal na zázračné znamení. Sám a k smrti znaven samotou hledal jsem šanci pro pomstu.

 Všude kolem mě se nacházelo dílo zkázy. Pomalu jsem si zvykl na věčnou tmu a začal se jí přizpůsobovat. Nerozlišoval jsem jestli je den či noc. Připadal jsem si jak štvané zvíře, jakou pouhá bezvýznamná loutka v rukou božích. Za pár dní jsem ztratil víru, ke které jsem se upíral celý život. Tohle přece nemohl nikdo dopustit! Copak jsou bohové opravdu tak krutí? Vím, že zde žilo opravdu dost lidských bestií, ale proč museli nést odpovědnost všichni na svých už tak dost zmučených bedrech? Cožpak jsme jen třísky, které odlétávají když se kácí les? Nakonec jsem pokračoval dál, již bez otázek, s očima upřenýma k zemi a doufajíc aspoň v její teplo. Míjel jsem však jen prázdné domy, či mrtvoly, ležíce jen tak uprostřed ulice s rozevřenýma očima plnýma strachu. Dopřál jsem jim to po čem toužily jejich znavená těla a uložil jsem je pod půdu, doufaje, že jejich duše najdou spasení. Nejhorší pohled byl na mladou ženu,  tisknoucí k sobě malého chlapečka. Ležela uprostřed náměstí. Její bílé šaty byly rozervány. Očí, jako u předchozích obětí, upřeny k nebi a ruce křečovitě svíraly malého chlapce, který byl asi ve věku mého syna. Tvář měl pevně přitisknutou k matce a já  netoužil po tom, vidět mu do ní. Krev z jejího rozervaného hrdla stekla až na blonďaté vlásky , kde zaschla a ony dostaly nachový nádech. Zvedl jsem její křídově bílé tělo, bylo lehké jako papír. Nesnažil jsem se vymanit dítě z matčina sevření, byli k sobě připoutáni čistou láskou, pohřbil jsem je a tiše doufal, že mou rodinu nepostihl stejný osud. Mé srdce by nápor bolesti nepřežilo. Povzdechl jsem si, poklekl k jejich hrobu a pomodlil se.Modlil jsem se bez víry a nad svými činy jen nechápavě kroutil hlavou. Později jsem se vydal na další cestu.

      Nepočítal jsem dny. Nevím, kolik času uplynulo. Ony bytosti které působily zkázu,jako by se mi vyhýbali a přitom já je tolik vyhledával. Tolik jsem prahnul po pomstě!

      Nakonec jsem se dočkal, opravdu přišly..