Rýhy

To, co se stalo jsem si nějak doslova tahala z paty...jako bych už chtěla být tam, kde jsem teď a nevracet se. Ale asi bych se měla vrátit, znovu si to prožít a odpustit Bohu.

Úvod

 

Nikdy jsem nebyla schopna přivstat si kvůli východu slunce i když jsem si to kolikrát předsevzala. Těch pár minut zrození dne má mocnou sílu. Dnes se mi to povedlo zcela náhodou. Pozoruji oknem ten prostý zázrak..

 

Odcházím od okna s matnou představou o zítřejších dnech s tíhou dnů včerejších.

 

Jak někomu vysvětlíte tíhu dnů včerjších? Co to je? A co to ještě může být! Chtěla bych třeba jen prostě žít, sbírat po bytě manželovy špinavé ponožky a odložené noviny, nadávat na prkotiny a jen tak být aniž bych věděla kým.

 

Ale dnes vím, že by mi tohle nestačilo. Protože já vím kým jsem každou buňkou svého já. A to mé já by zahynulo v obyčejném lamentování na sbírání špinavých ponožek. To mé já chtělo někde v hloubi duše projít peklem, aby se mohlo usadit na trůně. Aby mohlo vyjít jako slunce.

 

 Ti sedící vysoko na trůně jsou snad sami, ale vědí kým jsou.  A když se vedle na trůn posadí ještě někdo stejný, může se stát, že štěstí přece jen existuje. Tak tedy sedím (Pořád bez Krále vedle) a u nohou mi leží šašek. Líně okusuje kuřecí stehýnko. Mezi sousty, napůl s plnou s pusou aniž by ke mně vzhlédl, povídá:

„Vyprávěj, má paní, poslouchám i když se Ti to nezdá. Vyprávěj má paní bez Pána. Až Ti bude zima, řekni, namasíruji Ti nohy. Slibuju. Ovšem, jestli nebudu příliš líný.“

 

Dodal a uchechtl se. Nezlobím se na něj. Je u mých nohou, protože chce, ne proto, že se mne bojí. On je šašek. Může si dělat, co se mu zlíbí, na rozdíl ode mne. Hledím na jeho rozvalené tělo a sleduji výraz jeho očí. Je svobodný. Mám se od něj hodně co učit. Kdybychom se víc dívali dolů na své nohy, mnohé bychom se byli schopni naučit.

 

„Ty se bojíš má paní?“ Přeruší mé filosofické úvahy náhle on.  „Člověk se přece nikdy nemá čeho bát. To, co bylo už neublíží. To co je, si neuvědomujeme, ale žijeme tím. A to co bude nemůže bolet, když nevíme, jaké to bude. Strach je přece jen chiméra. Výmluva. Alibismus.“

 

Hodím po šaškovi vděčný a mírně zatrpklý úsměv. Má pravdu i když se mi těžko věří do důsledků. „Já vím. Jen váhám. Jestli to má smysl. Jestli mě vůbec budeš poslouchat“ Odpovídám zamyšleně.

 

Šašek se pozdvihne na lokti a trochu povytáhne obočí:

 „Já? Já Tě s největší pravděpodobností poslouchat nebudu, víš, že jsem líný i to. Chicht.  Ale naslouchat sobě budeš hlavně Ty. Jsem tady jen bezvýznamná kulisa. A jsem tady, abych Ti namasíroval třeba chodidla, když poručíš.“

 

Povzdechni si. Cítím se velmi unavená i když nejsem skleslá na duchu. „No co je má paní? Snad se nelituješ? Chceš li něco dát, musíš to umět i přijmout.“

Neklidně se zavrtím a sešpulím rty: „Jenže já to chci obojí a hned!“ Křičím. Na to on vstane dá ruce v bok, zacinká rolničkou na botě jak s ní dupne a pisklavým hláskem zakňourá:

 „Mě se na trůn nechce ani teď hned ani zítra po obědě! Kdo by chtěl tu fůru práce, kterou před sebou máš.“ Dokončil svůj výstup s opadajícím nasazením a mávl rukou.

 

„A vůbec, tohle neřeš, teď máš vyprávět a poslouchat zároveň. A ne moc nahlas. Zdřímnu si u toho.“

Dodal a opět se uvelebil v horizontální poloze. Odhodil kost a dal si ruce za hlavu.

 

„Nevím, jak mám začít. A vůbec se mi nechce! A Tebe to nezajímá! K čemu seš, když nejseš ani oddanej? Slyšíš?“ Jenže on neslyší. Usnul jako špalek. Zase sama.  Začíná mi bejt zima. Přece ho ale nebudu budit kvůli masáži pro zahřátí. Pohladím ho nohou. Opatrně ho překročím. Mého chytrého šaška

 

část První: Bolest, která ještě nezačala bolet

 

Když otevírám po letech zapečetěnou truhlu, mám skoro pocit, že vidím poletující zrnka prachu vzpomínek jako by se právě ted usadily. Vločky nadějí, které se rozpily v kruté realitě jara. Truhla ted na mě zírá a zdá se, že zeje prázdnotou. Srdce nemůžete dlouho skladovat jen tak. Sežerou jej myši a červi, nehledě na strašný zápach. Přesto si myslíme, když po letech objevíme místo, kde jsme srdce nechali uložené, že tam stále je. Jen usnulo, říkáme si. Ale ve skutečnosti po něm zbylo jen  jeho poselství. A číst poselství po dlouhé době znamená číst dávné myšlenky silnější než smrt. Silné jako srdce.

 

Tehdy, jedné březnové noci se to stalo. Přišla k nám …. Myslela jsem, že někdo ťuká. Šla jsem se podívat. Nikdo za dveřmi nebyl. Přesto jsem měla  tísnivý pocit. Někdo ke mně naléhavě mluvil. Ale já těm slovům nerozuměla. A pak TO přišlo.  Náhle život protne blesk a místo silného chlapa se na posteli svíjí tělo, které tahá jedna ruka smrtky k sobě, zatímco moderní technika je na cestě díky jiné moderní technice. Neumře do té doby, než přijedou? Co mohu udělat? Nepřemýšlela jsem. To jen instinkty jednaly…stabilizovaná poloha a aby nezapadl jazyk…ale…ksakru, nemůžu mu otevřít pusu…má silný  záchvat…všemi silami ho obracím na břicho, aby se nezadusil, ale nedaří se mi to…je těžký a je v křeči, tak pod něj cpu polštáře. Zvládla jsem alespoň ho dostat na bok…co ještě udělat, než čekat….Čekání je nejhorší….Za pár minut se o záchranu snaží lékařská pohotovost. Lidé zkrátka odjakživa chtěli pohnout osudem. Dokud mohou, instinktivně bojují o poslední naději. To, že jsme dnes obdařeni prostředky vyspělé medicíny nám občas dovoluje hranice života posouvat. Alemmě se zdá  chybou, chtít hranice posouvat za každou cenu, dokonce za cenu plnohodnotného života.

 

Březnová noc jako by neměla konce. Náš syn  se probudil a plakal. Probudil se, až když bylo po všem. Snad opravdu děti mají své andělíčky strážníčky. Milosrdenství je jim dopřáno více než zatvrzelým skeptikům.

 

Je chyba zpětně litovat, co jsme neudělali, čemu jsme měli nebo neměli věřit. Vždycky děláme to nejlepší, co umíme a co můžeme s prostředky, které máme právě po ruce.  Dokud se neděje nic závažného, tak se zpět neotáčíme. Dokud nezakopneme, nezačneme pochybovat. Dokud, dokud….Dokud jsem měla všechno, co jsem považovala za samozřejmé, nenapadlo mě, že prosté, příjemné každodennosti mohou z minuty na minutu zmizet jako mávnutím kouzelného proutku. Tudíž se stát historicky banalitou.

 

Uložila jsem svého ročního syna k sobě do postele. Byl zvyklý spávat mezi námi. Tak jsme byli šťastní. Janíček byl plánované dítě, očekávané a milované. Nositel jména.  Já byla v tomhle jen prostředník.  Lehla jsem si vedle něj, ale nemohla jsem usnout. Odvezli mi manžela a já nevím, co s ním je. Umírá? Žije? Co se to vlastně stalo? Probírala jsem se zmateně z nenadálého šoku.

Vybírala jsem si pozitivnější varianty. Třeba byl nervově vyčerpaný a dostal jen epileptický záchvat. Proč mi neřekl, že je vyčerpaný? Proč se tak přepínal? Dala bych mu v tu chvíli všechno, co jsem měla. Tolik pochopení, kolik by jen unesl. Ba ne, nedala. Tak to vidím až dnes, kdy jsem se teprve zalila bolestí nad a ztrátou, abych mohla vyrůst .Dozrát. Naklíčené obílí nemůže dát mouku na chléb. Na některé půdě dokonce obilí nevyroste vůbec. Měla bych být vděčná….Vděčná za tu šanci dozrát.

 

Noc se konečně dovlekla ke svému konci. Volám tchánovi. Nic konkrétního neví. Nic moc mi není schopen říct.  Nemá ani čas. Jako ředitel se manažersky obul do záchrany života svého jediného syna. Odpoledne mi volá, Martin bude převezen vrtulníkem do nemocnice na Homolce. Ve městě XY mu stanovili špatnou diagnózu. Léčili ho na výron do mozku následkem mrtvice. Ale po CT nic takového nemohou potvrdit. Takže něco s mozkem?? Co se může stát s člověkem, má-li něco s mozkem? Tenkrát jsem netušila, jinak bych nemohla vydržet to, co jsem musela.

 

„Proboha, jak se to mohlo stát?“ Ptám se vyděšeně. Tchán neví. Nechce se vybavovat. Bolí ho to víc, než v tu chvíli chápu. Jde o jeho jediného nástupce. O jeho jediného syna. A mě? Mě šlo o můj život. O můj život s Martinem a nebo bez něj. O otce mého dítěte. O mého manžela. Copak to ale někoho zajímá? Neumím o sobě mluvit. Neumím se nahlas litovat. Neumím se propagovat.

Čekám na každý telefon. Můj život se řídí telefonáty od tchána a mými zpětnými telefonními hovory do Prahy s mou maminkou. Janíček nic neví. Prožívá si své batolecí měsíce. Hraje si na koberci, chce jíst, chce pít. Můj syn žije. Kéž by žil i otec mého syna! Modlím se, prosím za něj. Tak kdy už zase tchán zavolá!

 

Tchýně je u mě, vlastně u nás v bytě, tedy ve svém bývalém bytě. Nikterak mě ale nepovzbuzuje. Jen stále naříká, jak je to hrozné. Snažím se povzbuzovat já ji. Snad nás to spojí, naivně doufám. Tolik jsem v  ní chtěla najít maminku....

Nemohu se na ni dívat. Na ten její odevzdaně pasivní obličej naříkající plačky, která nezvedá pěst, aby bojovala. Čeká. Pasivně čeká.  Myslím si, že je to tak asi správné. Žena má být pasivní. Ale JÁ nemohu. Já ne! Chci vidět svého manžela. Určitě bych mu pomohla! Já mám tolik síly, já mu ji dám! Jsem jako na trní. Chci za ním do nemocnice!

 

„Ne tam ted nikdo nesmí. Podivej, Martin leží na JIPCE, nevědí přesně co to je, ale vypadá to na nějaký zánět na mozku. Infekční zánět. Je napojený na přístrojích. Pracují za něj. Když přežije dalších pět dní, tak bude žít.“ Slyším do telefonního sluchátka unavený tchánův hlas.

Jakmile se něco změní dá mi vědět.

 

Zbývá mi jen čekat v hrozné nejistotě. Nikdo mne neumí povzbudit. Tchýně je snad i mimo realitu. Potřebuje mou podporu. Moje máma je daleko. I syn mě potřebuje. Nemám si o tom s kým promluvit. Minuty se vlečou jako hodiny. Mám chuť sbalit všechno a odjet do nemocnice. Nevím čím zabít čas, který se pohybuje jako vakuová bublina mého života. Promítám si náš společný život s manželem. Zdá se mi najednou neskutečně cenný. Celý život s ním, každá prožitá chvilka. Cítím velkou lásku. Volám ho v myšlenkách. Modlím se k bohu, aby mi ho zachránil.

 

Ach, mi lidé, jak moc si slibujeme od přítomnosti, která nás omamuje nadějí…Kdybychom viděli do budoucnosti, dokázali bychom se vůbec ještě modlit? Naděje je naštěstí slepá. Není to mapa. Jen kompas. Nemluví o propastích. O pouštích. O pohořích. Jen víme kde je sever a kde jih. To ostatní musíme překonat.

Dny míjejí. Míjejí ve všedních starostech, které nevnímám. Všechno překrývá bolest a strach. Pět dní přece jen proběhne mým životem a vakuová bublina praskne. Manžel bude žít.

Z tchánova vysvětlení stejně nechápu, co se přesně stalo. Encephaliticko-herpetický zánět mozku. Trepanace. Poškození mozkových buněk.

 

Tomu nerozumím…Hlavně, že bude žít. Zase to bude dobré. Budu s ním. Pár měsíců to potrvá a zase bude dobře. Kdybych si tohle nemyslela, nevím, jak bych snášela realitu už od samého začátku. A nevím, jestli bych manželovi dokázala dát tolik sil a pomáhat mu znovu začít existovat s vědomím, že to vlastně k ničemu nebude. Že už se nevrátí zpátky nic z toho, co bylo před tím. A už vůbec ne On.

 

On už nebude nikdy. I kdybych ho sebevíc hledala v tom, co po něm zbylo, nenajdu nic z minulosti ani z něj.

 

V okamžiku, když manžel přešel zpátky do světa živých, sbalila jsem nejnutnější a odjela do Prahy. Chtěla jsem mu být co nejblíž. Když jsem poprvé vcházela na neurologické oddělení bylo mi úzko i radostně zároveň. Konečně ho budu moci chytit za ruku. Při prvním pohledu na mého manžela jsem pocítila zděšení. Nepřipravená a nezralá žena přichází k lůžku, kde místo manžela leží jen jakési tělo na hadičkách. Ale sálá z něj teplo. A jako by jen spal....

 

Ano, je to on. I když je divně změněný.... Kam se poděl silný strom? Já jsem teď strom. Silný. Musím být. Beru jeho ruku do svých a derou se mi slzy do očí. Pane Bože, ať se mi zase vrátí. Přeju si.  Prosím. Vzbuď se a vezmi si všechnu mojí sílu. Jsem tu s Tebou. Ale on se ani nepohne. Nevnímá mne. Po půl hodině odcházím. Budu tam chodit každý den. Probudím ho k životu. Umiňuji si. 

 

Čas pomalu odkrývá všechno, co zůstalo živé. Velké hodiny osudu pomalu tikají. Mnoho dní mne manžel vůbec nevnímá. A potom, když poprvé otevře oči….ach Bože, kam ses mi poděl má lásko? Ten nepřítomný pohled mě vyděsil k smrti. Snažím se neplakat. To bude dobré. Budu trpělivá. Dostanu ho z toho. (Nebýt mojí naivní umíněnosti, musela bych zašílet).

 

Díva se na mě. Dívá se, jako by mne neznal. Až po chvíli mu se rtů splyne mé jméno.

 

„Ahoj Danuško…. Co je dneska za den?“ Mluvil šeptem. Teprve před pár dny mu odstranili tracheostomií. Pokorně odpovídám. Na stejnou otázku se mne zeptá ještě desetkrát a pak usne. Odcházím. Hlavou mi vrtá ten jeho nepřítomný, zděšený pohled, kde není NIC. Mám pocit, jako kdyby mi z manžela udělali Frankenšteina. Nic si nepamatuje. Jeho oči plné života, které odráželi jeho aktivní duši, jsou nyní prázdné. Ta prázdnota se nedá k ničemu přirovnat. Ani k mentálně postiženým, ani k bláznům, ani k dětem. Asi nejvíce k očím vyděšené zvěře. Snad je zázrak, že přežil, snad prokletí.

 

Být matkou, urve mi to srdce. Vezmu jej k sobě pod křídlo a nedám ho. Nikomu. Ani mě samotné. Nikdo nemůže milovat dítě tak, jako jeho matka. Děti matkám nemusejí nic dávat. Ony je prostě milují. Muži ženám a ženy mužům musejí dávat, aby společně mohli šťastně žít.

Škoda. Já nejsem jeho matkou.

 

Já byla ženou muže a mým cílem bylo postavit ho na nohy a vrátit sobě to, co jsem od něj potřebovala. Aby byl tím, koho jsem si vzala za manžela.

Vlna soucitu, obětavosti a nadějí mne nesla ke břehům budoucnosti. Útesy nebyly vidět. Kdo by si je připouštěl….

 

 

 

 

 

 

---