Zámek havranů

 Snad víc jak týden projíždím krajinou a připadá mi, že se čas ve zdejších končinách úplně zastavil. Před očima mám stejný neutěšený pohled na seschlé stromy a uhynulé květiny. Jako bych došel na konec světa, tam, kde už nic není, ani život. Absurdní ponurost tohoto místa mě přivádí na divné myšlenky. Pobídnu koně, ale ten neposlouchá. Je unaven zřejmě stejně jako já, možná víc. Ušklíbnu se. Jen blázen by hledal nocleh tady.

Mlha houstne. Snad přichází noc. Slunce jsem zpozoroval za svou cestu jen jednou a vlastně ani nevím, jestli můžu s určitostí říci, že to vůbec bylo ono.

Po chvíli nevidím ani na stále se pohupující hlavu svého koně. Pomalu začínám mít strach, že vjedeme do močálů, které lemují cestu jako alej stromů.

Užuž jsem se chtěl obrátit, ale na okamžik se mi zdálo, že vidím obrysy obrovského domu. Nebylo to ale možné, i kdyby tam nějaký opravdu byl, nebyl by vidět. Rozhodl jsem se ale jet dál.

Po pěti minutách  jsem ale začal svého rozhodnutí litovat. Vjížděl jsem do stále hustší mlhy a začínala mi být zima. Podcenil jsem své schopnosti.

Najednou jsem však stanul před zámkem. Byl celý černý, jen se třemi věžemi, jejichž špice byly bíle lemovány. Na té prostřední seděla holubice a okolo ní na zbylých vnějších věžích dva velcí havrani s doširoka rozevřenými křídly.

Slezl jsem z koně a došel ke dveřím. K nohám mi spadlo bílé pírko. Vzhlédl jsem vzhůru. Oba havrani svými zobáky trhali bělostně nevinné tělo holubice. Ta se jim ale oddávala a nebránila se. Strnule jsem je sledoval. Za celou dobu co ta nespravedlivá hra trvala, jsem však nic neuslyšel. Šustot peří, skřeky, nic. Sklonil jsem hlavu a pociťoval tu samou oddanost, jako ten týraný pták. Pocit jistoty, jistoty ze smrti. Pohlédl jsem na dveře a dotkl se jich. Ze škvír začala téct krev. Měl jsem ji na rukou, ale věděl jsem, že ta krev pochází ze mě. Z mého potrhaného těla, z mé bolesti. Nedovedl jsem křičet. Trčely ze mě cáry vlastního masa. Najednou se ale rány začaly hojit a z kůže vyrostlo peří. Černé, jako uhel. Obličej se mi protáhl do zobáku a vzdálenost mezi očima se mi silou zvětšila. Zvedl jsem ruce a chtěl to zastavit, ale povznesl jsem se nahoru. Křídla mě vynesla na první věž. Na prostřední se snesla holubice a na poslední přiletěl havran…

Po dlouhé době, předlouhé, jsem uslyšel dusot kopyt. Mladý muž slezl z koně a popošel ke dveřím. Uviděl jsem holubici na proti sobě, jak si vytrhla své pírko a hodila mu ho k nohám. A poté, co vzhlédl nahoru jsem se na ni vrhl a ochutnával její křehké maso, zatímco ona jen tiše podstupovala to nikdy nekončící utrpení….