Mrtvá neviditelnost

 Luk otevřel oči. Nevěděl, co je za den. Pomalu vstal z pohovky. Podíval se na nábytek. Ležela tam malá vrstvička prachu. Povzdychl si. Šel do kuchyně a udělal si čaj. Proč byl v domě sám? Je to jednoduché. Jeho matka se rozhodla, vzít si do bytu nějakého chlapa. Luk byl samozřejmě proti. Pořád se mu nezdál. Nakonec utekl. Už půl roku je v téhle chatce v horách a nenašli ho. Napil se čaje. Najednou začala cukřenka levitovat. "Fakt válíš, Tome." usmál se. Cukřenka přistála na lince. "Co kdybys šel do sklepa?" zeptal se Tom. "A být taky navždy neviditelný? Jdi se bodnout." ušklíbl se Luk. "Ale no tak, vždyť to byla hra!" hájil se Tom. "Hm. Já vím." mávl rukou Luk. Ale my to nevíme. Takže se zastavíme a vrátíme se kousek zpátky do minulosti, kdy se Luk dostal do chatky:
Luk vešel do chatky a viděl silnou vrstvu prachu. Zaradoval se. Nikdo tu nebyl. Luk prohledal všechny místnosti. Všechny byly prázdné a osamělé. Najednou za ním zavrzala podlaha. Otočil se. Před ním stál kluk se zrzavými vlasy a čokoládovýma očima. "Co tu děláš?" zeptal se. "Já... Utekl jsem z domova." hlesl Luk. Kluk se usmál. "Tak to jo! Koukám, že nejsem sám." "Cože? Ty taky?" zeptal se užasle Luk. "Kvůli tátovi. Strašně pil. Máma od něj utekla před šesti lety. Já jsem Tom. A ty?" "Luk." odpověděl. Následující dva dny si povídali o svých trápeních. Luk se potom zeptal. "Kam vedou tamty dveře?" "Do sklepa. Něco ti ukážu." zašeptal Tom. Ve sklepě byla tma. Tom rozsvítil a Luk viděl veliké zrcadlo bez rámu. Nejpodivnější bylo, že je neodráželo. "Jak..." "Jak je možné, že nás neodráží? To ti chci ukázat." řekl Tom a dal ruku na zrcadlo. Místo, aby se ruka zastavila, ponořila se do zrcadla. Když ji Tom vyndal, nebyla vidět. Jeho ruka byla neviditelná! "Zatím jsem to zkoušel prstama. Když ale ruku ponořím do obyčejné vody, je zase vidět." vysvětlil Tom. Luk užasl. "Co kdybychom šli do zrcadla oba?" zeptal se. "Zatím jsem to nezkoušel." přiznal se Tom. Luk šel první. Když vystoupil ze zrcadla, vzal kousek hadru a začal s ním točit. "Měl by ses vidět!" zasmál se Tom. Potom vešel do zrcadla Tom a když vyšel, kýchl. Všechen prach na zemi se vznesl do vzduchu, takže byli kluci vidět. "Je to úžasné!" vydechl Luk. Oba si užívali neviditelnosti. Když už se schylovalo k večeru, oba si sedli na pohovku a četli knihy. Vypadalo to, jako by knížka sama listovala. Luk zívl a rozhlédl se po místnosti. Podíval se na jeden obraz. Byl tam nakreslený muž v černé roztrhané kápi se zkrvavělým nožem v ruce. Jeho oči byly rudé a chladné. Zrovna, když se Luk chtěl zeptat, kdo je na obraze, Tom vykřikl. Už si toho taky všiml. Muž se pohnul. Nebyl to obraz, ale dimenze duchů. Ten muž měl za úkol jediné: Zabít je a jejich krev donést do světa duchů. Luk po něm hodil starou vázu. Muž proti ní sekl nožem a ta se rozbila. "Honem! Pod vodu!" vykřikl Tom. Luk se rozeběhl do koupelny. Tom za ním. Luk pustil kohoutek naplno. Voda byla vařicí. Ale teď to bylo jedno. Neviditelnost z něj "stekla". Tom na chodbě vykřikl. Muž mu podrazil nohy. Chytil ho za ramena a otočil k sobě. Tom skrčil nohy a prudce je natáhl, takže muže odmrštil. Tom se zvedl a rychle skočil pod vodu. Muž zakřičel a rozlétl se na několik tisíc kousků. Když se Luk podíval na chodbu, všude byla krev. U jeho nohou chvíli tlouklo srdce. Luk je štítivě odkopl. "Luku." Luk se otočil. Tomův hlas byl nějaký divný. Jako by měl strach. vešel do koupelny. Málem vykřikl. Před ním byla neviditelná postava pokrytá kapičkami vody. Několik dní byli kluci vyděšení, ale potom si zvykli. Takže se můžeme vrátit zase tam, kde jsme skončili.
"Luku!" vykřikl poděšeně Tom. "Už mě chceš zase vystrašit?" zavrtěl hlavou Luk. "Ne! Luku, uteč!" vykřikl Tom. "Co?" Luk se otočil. Jeho oči byly v tu chvíli plné hrůzy. Nato Lukova hlava zmizela. Ležela na podlaze. Za ním stál totiž muž v modré bundě. "Chudáčku Luku, tvoje matka byla velice vyděšená." vytáhl z pytle hlavu a hodil jí na podlahu. Byla to hlava Lukovi matky. Tom vzal nůž a bodl ho do zad. Muž vykřikl. V tu chvíli, kdy se jeho krev dotkla Tomova těla, Tom byl zase vidět. "Ty bastar... bastarde!" vykřikl muž a složil se na podlahu. Byl mrtvý. O dvě hodiny později byla u chatky policie. Našli jednu hlavu, jedno tělo s useknutou hlavou, mrtvého muže a chlapce, který se oběsil ve sklepě. Sklep byl plný střepů. Tom rozbil zrcadlo. Mezi střepy ležel dopis:

Je to moje vina! Neměl jsem to zrcadlo Lukovi ukazovat. Kdybych to neudělal, nic takového by se nestalo! Musel jsem to zrcadlo rozbít. Už nic nesmí být takové, jako teď.

Tom Lynol 28. 10. 1985


O několik let později se do chatky přistěhovala rodina. Každou noc slyší, jak se tříští sklo a Tom křičí na celé kolo: "Sorry, Luk! Im sorry!"


Konec