Podoba českého pohanství v Lindově Záři nad pohanstvem

Ze zadání tohoto referátu jsem neměl velkou radost, ale povedlo se...

Podoba českého pohanství v Lindově Záři nad pohanstvem

Josef Linda (1789 nebo 1792 Mitrovice u Blovic – 10. 2. 1834 Praha)
- Redaktor Pražských novin, prozaik, dramatik, básník a překladatel.
- Autor první původní historické prózy a průkopník literárního preromantismu, usilující o povznesení české literatury.
- Pravděpodobný spoluautor RKZ.
- Pseudonymy: Bartoloměj R. Růžek, Pravdomil Solkyneštěkavec, L.

Život: Pro chybný přepis v matrice neznáme přesně datum narození. Jeho otec byl chalupníkem, posléze pracoval jako hutník a měřič uhlí. Vystudoval gymnázium a část filozofie v Plzni (1807 – 1811), kde byl jeho učitelem vlastenecký spisovatel J. V. Sedláček. Studium filozofie dokončil v Praze (1811 – 1812). V letech 1813 – 1816 absolvoval úspěšně práva. Pod vlivem Bernarda Bolzana a Josefa Dobrovského, ke kterému chodil na soukromé přednášky společně V. Hankou a dalšími vlastenci, studoval jazyky a slovanskou filologii. V tomto období se zásadně formovalo Lindovo národní a slovanské uvědomění. Právě přátelství s Václavem Hankou, se kterým po nějaký čas dokonce bydlel, stálo v pozadí Lindova „nálezu“ tzv. Písně vyšehradské i jeho pravděpodobné spoluautorství Rukopisů (Linda se ke svému spoluautorství nikdy nevyjádřil). Později své styky s Hankou přerušil, snažil se stát gymnaziálním učitelem a pracoval v letech 1821 – 1825 jako nižší úředník v pražské univerzitní knihovně. Od roku 1817 byl redaktorem českých schönfeldských, později haasovských novin a jejich příloh. Zejména v příloze s názvem Rozličnosti se snažil propagovat a uveřejňovat moderní evropský literární směr – romantismus. Zemřel na tuberkulózu, se kterou se léčil od konce 20. let 19. století. Je pohřben na Olšanských hřbitovech. K.H. Mácha napsal na Lindovu počest elegii Na úmrtí českého básníka, což je ojedinělý projev dobového uznání.

Dílo (často anonymní nebo pseudonym):
- Drobné prózy v novinách (povídky, pověsti, úvahy).
- Humoricko-satirické obrázky (anekdoty, dialogy) – vystihovaly problémy tehdejšího života.
- Občasné básně, bajky, epigramy či epické skladby (Jiří Poděbrad).
- 1823 Drama Jaroslav Šternberg v boji proti Tatarům (jeden z prvních pokusů o velké národní drama v novočeské literatuře, vychází z pověsti o obležení Olomouce Tatary ve 13. století, oslava české minulosti, pojednává o boji s nepřátelskou přesilou, lze alegorizovat na národní zápas Čechů a Němců v první pol. 19. stol., lyrické i epické složky a jazyková obtížnost však byly na úkor dějovému spádu, proto se dílo výrazněji neprosadilo).
- 1818 Záře nad pohanstvem nebo Václav a Boleslav.

Záře nad pohanstvem nebo Václav a Boleslav

Příběh:
Celý děj je zasazen do 10. století našeho letopočtu v období zápasu mezi pohanstvím a křesťanstvím na našem území. V první kapitole je čtenář seznámen s pohanským obřadem uctívajícím boha Svantovíta. Bohaté popisné pasáže zobrazují řadu pohanských zvyklostí i způsob života tehdejších lidí. Je zde zdůrazněna radost obyvatelstva ze života a hlavně spokojenost s dosavadním způsobem života, který probíhá v souladu s přírodou a staletými tradicemi spojovanými s příchodem praotce Čecha.
V dalších kapitolách je naopak popisován rozmach křesťanství zejména na Vyšehradě a okolí, kde panuje kníže Václav. Ten se plně oddává myšlence křesťanství a vzbuzuje prudkou nevoli u části obyvatel, kteří vidí v křesťanství pouze hanebný úskok cizinců, jímž chtějí spoutat dosud svobodný národ. Mezi nejvážnější Václavovy odpůrce patří jeho matka Drahomíra a bratr Boleslav. Boleslav je veden vlasteneckým zápalem, který mu jako příslušníku Slovanstva přikazuje bojovat proti cizím vlivům. Svou výjimečnou osobností si však Václav získává další a další sympatie. Dle křesťanské zásady například propustí vraha, který ho chtěl zabít. Ten se díky tomuto milosrdenství stává oddaným služebníkem mladého knížete. V díle se objevuje na několika místech cosi jako teologický spor, zejména mezi oběma bratry.
Rozmachem křesťanství se cítí právem být ohrožena zejména vrstva kněží. Proto když se Boleslav na ně obrátí s prosbou o radu od Bohů, vysloví jeden z nich proroctví z něhož vyplývá, že Boleslav musí zabít svého vlastního bratra, aby zachránil svou zemi od katastrofy, tedy pomsty Bohů. Boleslav váhá, ale nakonec je svým okolím, které na něj tvrdě naléhá, aby zachránil národ, přinucen bratrovraždu spáchat. Stalo se tak na Boleslavově hradě, kam pozval bratra Václava na oslavu narození svého syna. Václav je několikrát svými přáteli varován, ale jeho mírumilovnost mu nedovoluje uvěřit v bratrův úmysl.
Václav je tedy brzy ráno zabit vlastním bratrem před vchodem do kostela. Boleslav si vzápětí uvědomuje hrůznost svého činu a propadá zoufalství. Z této situace pomůže Boleslavovi až křesťanský kněz, který, ač ho Boleslav žádá o potrestání, vrahovi odpouští. Tento skutek definitivně přesvědčí Boleslava o jediném správném Bohu a kníže se stává křesťanem.
Linda tedy motivoval Boleslavův bratrovražedný čin vlastenecky a do sporu obou bratrů promítl ideový zápas jungmannovského romantického nacionalismu (Boleslav) a bolzanovského utopického humanismu (soužití Čechů a Němců, Václav)

Znaky:
- Dějový prvek je potlačen.
- Popisné pasáže, patos, zvukomalebnost.
- Ovlivnil Máchu, Klicperu, Tyla.
- Důležitý krok k romantismu.
- Užití jazykových zvláštností (zdrobněliny – lučinky, trávnínky, květinky; složená adjektiva – cizosvatá slova, Jarosla spanilotvářný, velebnověký služebník; hromadná slova – ženstvo, mladistvo…)

Podoba českého pohanství:
Jedná se o polytheistické náboženství, ve kterém se vyskytují různí bohové různé důležitosti. Prostředníkem mezi Bohy a lidmi je kněz.
Bohové:
- Mezi hlavní patří Svantovít (nejvyšší), Perun (bůh pomsty) a Radhost. Dále se v díle vyskytují Bůh Volos (ochránce dobytka a pastvin), vodní bohyně zelenovlasé, bohyně Láda (lásky?), Bůh Horan (hor), Bohyně Žíva (polní úroda) a různí lesní bůžkové.
- Bohové jsou většinou spodobněni pomocí soch, které se umísťují do posvátných hájů, hor či k pramenům řek apod. Existují i Bohové zlí, kteří škodí lidem (tzv. Černobozi).
Slavnosti:
- Někteří Bohové mají své slavnosti, při kterých pohané obětují těmto bohům. Obětiny jsou převážně části potravy a také zápalné oběti.
- Příkladem je např. slavnost Boha Svantovíta, při které se schází jednou ročně slovanské rody a oslavují tohoto nejvyššího Boha.
- Další slavnosti: Bohyně Ládiny (květen), radovánky k Bohu Volosu, slavnosti Žívy (dožínky, sklizeň), slavnosti Peruna, tryzna duchům zemřelým (dušičky).


Mýty:
- O minulosti bohů: Dříve žili mezi lidmi, pak vznikly mezi lidmi nepravosti a bohové se rozlobili, Bůh pomsty Perun chce zničit národ, ale Bůh Svantovít zdrží jeho trest, a tak se někteří zachrání. Odtud plyne vděk k Bohu Svantovítu.
- O tom, proč je pšenice malá: Dříve byly klasy jako jedle, ale zlí bohové je spálili. Hodná Bohyně Žíva jich však hrst zachránila. Od té doby jsou tak malé, že se vejdou do hrsti.
- O vzniku hor: Kdysi dávno probíhal boj mezi zlými a hodnými bohy. V boji Bůh Horan házel vytrhané kusy půdy po zlých bozích, kam půda dopadla, tam vznikl kopec či hora.
- O vzniku deště: V oblacích žije dívka se džbánem plným vody, která má malinkého bratříčka. Ten po ní hází kameny a různě ji zlobí. Občas tedy voda ze džbánu vystříkne.
Modlitba k Svantovítu:
Ty jsi obr, ty jsi mocen, ty jsi chrabr, ty jsi krásen, daj nám radost, daj nám blahost, krásny máje, rozkošné báje, daj žita mnoho, v lese přemnoho tučných jelenov, pěkných medvědov, budem tebe chválit všichni, budeme k tobě hlásat všichni, ty jsi…,…,…,…, Svantovíte ty jsi krásen!
Pověsti:
O Čechovi, O Libuši, O Přemyslovi, Dívčí válka.

---