Jelen

   I spatřil jsem jendoho dne z okna panelového bytu bílého jelena. Vyběhl jsem obnažený za ním a následoval ho na jeho cestě. Ten jelen pil ze studánek, sytil se na paloučcích a putoval na východ.
   A potkával jsem na jeho cestě mnoho krásných dívek. Byly nešťastné a nezajímala je moje nahota - byly na ni zvyklé. Občas si ji některá užila, ale dál zachovávala svůj černý závoj počestnosti a rozmlouvala se svým vysokorychlostním robertkem. Ale každá mi vyprávěla svůj příběh. Všechny měly 14 až 18 let a chodily s 21letými chlapci. A všechny byly nešťastné. Utápěly se ve svých touhách po jistotě a tonuly ve svých vášních z rozumu. A jelen je míjel bez povšimnutí.
   I potkal jsem na jeho cestě spostu Opravdových bůžků. Svítili všemožnými barvami a lynuly se kolem nich zvláštní písně. Ačkoliv zněly odlišně, byly všechny neskutečně monotóní. Bůžky ty písně nudily tisíce let, ale neměli odvahu měnit zavedené a snažit se jít s dobou. A tak nesmrtelní umírali nudou. A jelen je míjel bez povšimnutí.
   Tu najednou, po dlouhých strastech na cestách, kdy má mysl i mé tělo zestárly a má nahota vrásčité kůže by odpudila i bulvární fotografy, došel jelen ke svému cíli...Mrtvému městu. I vešel do chrámu všeho zla společnosti a na zrezlé výrobní lince odříkal své pohanské motlidby. Já, znaven nekonečným putováním, jsem klesl na jeho konci k zemi. I vzal mě jelen lehce, jak bych pírkem byl a odnesl mě do ponuré místnosti mladické nerozvážnosti a odhodlání. Napojil mne, zasvětil mou duši nebesům a vydal se zpět. Spočinuv několik chvil před smrtí takto uložen, vzpomněl jsem si na své oblíbené knihy a podal si je z poličky nad sebou. Od mého odchodu zůstaly na svých místech. A pak vše, kromě úsměvu a bezbřehého poznání, opustilo mé tělo.