Vánoce trochu jinak

     Začalo to nevinně, když se můj syn nabídl, že pověsí barevné svíčičky na okno.

Neprozřetelně jsem souhlasil, netuše v tom nic  

podezřelého. Měl jsem sice pocit, že při mém souhlasu přelétlo

jeho tváří cosi potutelného, ale v tu chvíli někdo zazvonil a už jsem

na to zapomněl.

     O to větší šok mě čekal, když jsem za chvíli přišel do obýváku.

     "Okamžitě to sundej !" zaburácel jsem na něj.

     Naoko nechápavě se na mě podíval : "A co, tati ?" zeptal se udiveně.

     "Tuhle hrůzu ! Co řeknou lidi, až to zvenku uviděj´?!"

     "Nojo, furt..." souhlasil neochotně a začal svítivky odlepovat od

skla.

     Po další čtvrthodince jsem se vrátil do pokoje a strnul jsem.

     Byla tam zase. Ještě dokonalejší, větší a upřímně řečeno, povedenější než předtím.

     Nadechl jsem se a...ne, nezabil jsem ho. Aspoň zatím. Když se

připlížil ke dveřím, už jsem vyšuměl. S pubertou je těžké bojovat.

A tak jsem jenom řekl : " Synu, uvědom si jednou provždy, že píča

opravdu, ale opravdu NENÍ vánoční symbol..."