ve stroji, sám strojem

A co trochu jazzu!

Na kolena dokonale zasraná od bláta, položím sklenici s vodou a tabletku aspirunu.

Nebo, že by něco tvrdšího? A víc už nebude potřeba.

Zní zpěv, když do Mauthausenu přivážejí nové bomby s plynem, zní zpěv a žalmy.

Všichni stojí v pozoru, asi musí.

A víc už není potřeba.

Jedna dvě a půjdeš, jedna dvě a nadechneš se prachu naposled.

Knihy bezcenné a zrcadlová strašidla, knihy plné neznámých živočichů.

Už nebudou potřeba.

Sekundová ručička se nad ničí hlavou zastavovat nebude, nikdy se nezastavuje.

Nikdy, ale přece, hodiny je jenom stroj.

Na linkovaném papíře, mezi střechami poletují hladový ptáci, krouží nad městem.

Žijeme totiž v jednom světě vedle sebe. Žereme se navzájem.

Celá planeta s mechanizmem ozubených kol, dokonalých kruhů.

Nic není potřeba.

Důležité ale pořád zůstává:

Nefoukat vedle, ale obráceně! Hlavně ne jak se má.

Víš už, co se ti zjeví v otřesech basů? Posloucháš vůbec?

Ve tmě za dveřmi, v hlouby klíčových dírek, v kyčelních kostech.

A může to být horší, víš co by se teď, jako, mělo dělat?