Petřín

Petřín
Procházet se tou tmou bylo stejně obtížné a nepříjemné, jako když šmátráte rukou ve skříni a nevíte na co můžete šáhnout. Ten pocit tajemnosti, nevědomosti. Slepota. Pro Natálii se to ještě stupňovalo, když věděla, v jakém se ocitá nebezpečí. Sama, pohledná a přitažlivá dívka, jejíž krása se stupňovala několika vrstvami make-upu a vyzývavým oblečením, které spíše odhalovalo než zakrývalo, uprostřed noci nervózně cupitá přes Petřín. Petřín! Přes den jedna z mnoha turistických atrakcí Prahy. Stovky turistů tu chodí a nesrozumitelně na sebe hulákají, nejspíš o tom, že z Petřínské rozhledny je opravdu vidět Pražský hrad, nebo jaká to byla náramná sranda, když se ztratili v zrcadlovém bludišti, pak tu také pobíhají zmatení mimopražáci, kteří se jeli společně vyfotografovat na Hrad, ale omylem zabloudili na Petřín a teď hledají aspoň jednu pořádnou krčmu. Pokud tu přes den nenarazíte na štěbetající turisty, pak určitě narazíte na stovky mileneckých párů, pro které je Petřín v létě místo lásky, míru, ztráty panictví/panenství a odporného hmyzu. Ovšem jakmile Prahu zastihne tma, Petřín rázem ukazuje svou druhou tvář. Poslední turisté spěšně utíkají stihnout poslední lanovku, aby nemuseli v té tmě šlapat pěšky dolů, poslední milenecké páry buď s odporem jedou s nimi, nebo si už bezpečně našli své hnízdečko lásky, kde stráví pár hezkých chvil. A vylézají noví obyvatelé tohoto kopečka. Úchylové, exhibicionisté, vrazi a feťáci, Petřín v noci, to je pro ně ráj. Může se to zdát cynické, ale každý z nich si tu najde své. Proto jich je tu tolik. Vždy se najdou nějací zbloudilí turisté, před nimiž se může pyšnit pán v kabátu, či milenecké páry, které tolik volají potom, aby jim někdo zakroutil krkem. A nebo také sem tam se tu objeví nějaká ta slečinka, jež si to šine z Karlovek a říká si, že to má přece tak blízko. Přesně to si nyní říkala Natálie, přičemž nevědomky zrychlovala své již nepřirozeně rychlé tempo. Když kráčíte po širokých Petřínských cestách, v noci, jediná vaše naděje a záchrana, jsou ta světla. Bohužel, když je nejvíce potřebujete, jsou od sebe natolik daleko, aby vás mezi nimi stačil zalít tak studený pot, že se vám tričko přilepí na záda. To si přesně teď uvědomovala Nat. Proklínala každý metr, který jí dělil od další lampy. Už jen pár kroků a bude u té svatyně. Konečně vstoupila do oranžového kužele energie, opřela se o sloup a přerývaně dýchala. Téměř sem doběhla.
„Co to blázním kruci, jsem jak malá holka. Vzchop se trochu ženská. Nikdo tu není a ty už musíš být kousek od těch schodů, které vedou pryč z tohohle lesnatého, tmavého pekla.“
Jakmile to dořekla, uvědomila si to ticho. Její slova se v něm vznášela, jako obláček páry ve vzduchu. I když to zašeptala, zdálo se jí, jako kdyby to vyřvávala na celý ten zpropadený kopec. Už od začátku ho proklínala. Holky jí radily, aby tamtudy nechodila, jenže ona už měla něco vypito a neposlechla je. A když to má takový kousek. Jak už si řekla, není žádná malá holka. Ale v téhle situaci se jí to nějak vymklo z rukou. Ještě párkrát se zhluboka nadechla a když cítila, že strach a panika zní opadly aspoň mizivě, dala se znovu na cestu. Šlapala krok za krokem, nyní už bosá, protože klapání jejích podpatků v tomhle tichu jí přivádělo k šílenství. Pomalu začala zvolňovat tempo neustávaje v hlubokém dýchání. Teď, osvěžena dávkou statečnosti, energie ze světla a tichem, přestávala se tolik bát a dokonce už přestala myslet na všechny ty nechutné úchyly a vrahy, kteří se určitě potulovaly někde kolem. Už už si pomalu chtěla začít pískat, když uslyšela prasknutí větvičky. Bylo to téměř neslyšitelné, ale jakmile se vám vytratí zrak, ostatní smysly se zbystří, zvláště pak sluch. To jí ovšem nikterak nepomohlo v přívalu paniky, která jí pohltila, když se prasknutí další větvičky ozvalo mnohem blíže. Začala se zuřivě otáčet na všechny strany, očekávaje útok odkudkoliv. Když už měla na kahánku s hysterickým brekem, ozvalo se jemné ťapkání a po chvilce, sice s leknutím, ale zároveň s vlnou úlevy pocítila, jak se jí něco jemně sametové otřelo o nohu.
„Čičiči, micinko, čo tady děláš takhle poždě? Nooo, ty ši ale krášná viď?“ Ještě chvíli si s ní takhle hrála, ale kočka pak náhle zmizela do tmy.
„No jo, ty se tu máš, tma netma, vidíš skoro stejně. Teď by se mi hodil tvůj zrak číčo.“ A s těmito slovy pokračovala dál. Nová společnost jí sice pomohla myslet na něco jiného, ale byla to jen chvilková záležitost. Cítila jakousi zradu, že kočička nezůstala s ní, jako kdyby jí mohla ochránit před tím strachem. Ale přece cítila opět trochu uvolněnosti a už se jí opět kráčelo mnohem lépe. Ovládla se a začala využívat aspoň těch málo věcí, jež se jí v dané situaci dostávalo. Měsíční světlo. Aspoň v tomhle měla kliku, byl úplněk a za letních jasných nocí, nemohlo nic bránit měsíčnímu světlu, aby osvětlovalo celé město, jako jedna veliká lampa. Zase tolik štěstí ale neměla, protože v tomto letním období byly všechny stromy tak zarostlé, že nad petřínskými cestami vytvářeli něco jako přírodní střechu. V letních horkých dnech to bylo k věci, neboť to vytvářelo příjemný chladný stín, ale v noci, v noci ty stromy Natálie mohla jenom proklínat. Jako ostatně všechno co se jí nějakým způsobem nelíbilo. Ale co, nějaké to světlo vidět bylo a protože se už dlouho neobjevila nějaká lampa, Natáliiny oči si už trochu přivykly tmě a ona mohla konečně vidět kde končí cesta, po níž šla a kde začíná hluboký, nyní nepropustný, les. Celkově se jí sice opravdu ulevilo, ale v nitru nejenom že se furt bála, ale ještě v ní narůstal vztek. Byla naštvaná na ty stromy, na ty zlé lidi, co se tady potulují, na ty zpropadený holky, co jí radily, aby tudy nechodila, byla naštvaná na celý Petřín, že je to v noci takovéto doupě. Ne, hlavně byla naštvaná na sebe. Bude jí skoro devatenáct a nemůže si uvědomit, že chodit uprostřed noci po Petříně, není opravdu moc dobrý a bezpečný nápad. Namlouvala si, že byla trochu přiopilá, ale to nebyla pravda. Nyní byla střízlivá až moc na to, aby si uvědomila, že ten niterný strach opět prostupuje do celého těla. Po zádech jí přejížděl mráz a kapičky studeného potu začínaly být nesnesitelné. Ruce se jí chvěly a nohy jakoby neposlouchaly. Zahoukala sova. Táhle, kvílivě. Jako kdyby jí Petřínský kopec dával najevo, že opět vyhrává. V návalu vzteku, hysterie a paniky začala Nat ječet, vzala nejbližší kámen a mrskla jím do křovin. Samozřejmě žádný účinek to nemělo, ale jí se trochu ulevilo. Ovšem ne tolik, aby jí po chvilce opět nepřepadl obrovský nával paniky, strachu a bezmoci. Uslyšela totiž opět prasknutí větvičky. Ale tohle bylo jiné. Předtím si mohla zřetelně poslechnout, že praskání větvičky od kočky, je takové jemné, něžné a krátké. Toto byl ovšem zvuk přesně takový, jako když někdo šlápne velikou nohou na větev, jejíž pružnost neudrží takovou váhu. Neschopna myslet, či něco domýšlet, okamžitě ji napadlo jediné možné vysvětlení. Někdo za ní je. Zastavila se a panicky se začala ohlížet na všechny strany, očekávaje útok odkudkoliv. Snažila se zrakem prostoupit tu černočernou tmu, nebo aspoň nastražit uši na tolik, aby slyšela i to nejmenší pokřupnutí, nebo zašustění listu, či jehličí, kterého se tu kolem povalovalo spousta. Ale nic. Ani sebemenší pohyb.
„Je tam kruci někdo?“kvíkla. „Mám…ee…mám slzný sprej a hodlám ho použít!“ Samozřejmě žádný neměla a mrzelo jí to. Opět nic. Jen to ticho, šustění stromů, jak se do nich opíral vítr a občasné houknutí sovy. Nic. Ticho. Petřín se nikterak zvláštně neozýval. Skoro se rozplakala. Chtěla být doma, v posteli, klidně kdekoli v bezpečí. Jenom ne tady a sama. Nadechla teplý letní vzduch, okořeněný aroma kytek, jež rostly v bohatém množství po celém Petříně a lesa, jehož tady taky rozhodně málo nebylo. Vydala se opět na cestu. Kde je ta zatracená lampa? Ha, támhle. Cesta se stáčela doprava a přes ohyb proniklo opět to oranžové světlo. Konečně si odpočinu. Zvolna vydechla a podstatně klidněji kráčela k dalšímu napajedlu energie. Když už ho měla přímo před sebou, nějakých padesát metrů zmrzl jí úsměv na tváři, jenž se tam nenápadně vloudil. Uslyšela totiž za sebou kroky. Jemné došlapování a zvuk, který se ozýval při každém kroku dával najevo, že ten někdo jde za ní po cestě, asi tak patnáct metrů. A podle toho, jak šel spěšně, se také velmi rychle přibližoval. Natali na nic nemyslela a začala utíkat. Uslyšela, že postava, jež jí sledovala začala také běžet. Přepadl ji tak mocný strach, že málem omdlela. Proto když doběhla do oranžového kužele světla, se musela zastavit. Naivně si myslela, že má vyhráno, protože ji ten někdo nedostihl ve tmě, ve které by byla ztracena. To si rozhodně myslela do té doby, dokud si neuvědomila jaké strašné chyby se dopustila. Zapomněla totiž v tom spěchu na jeden důležitý faktor. Že ze tmy je náramně vidět do světla, ale ze světla neprohlédnete ani metr do tmy. Kor do tak husté tmy, jaká byla tady. Takže vlastně sama doběhla na místo, kde byla nejvíce zranitelná. Byl už tak blízko, že slyšela každé odření štěrku o betonovou cestu, jak na něj dopadla gumová podrážka bot. Poznala, že je to opravdu muž, protože jeho kroky byly dlouhé a dunivé. Nyní už šel velmi klidně pomalu a s rozvahou. Věděl, že má vyhráno. Natálie to věděla také. Byla úplně rozhozená. Celá se klepala strachem, už si ani neuvědomovala ten studený pot, od kterého byla už celá mokrá, takže její tričko se stalo ještě těsnějším a bradavky, jež nekryla žádná podprsenka, se snažily protrhnout jemnou látku trička. Bylo to více než vyzývavé. Drkotala zuby, pevně semknuté rty se jí chvěly, jako kdyby něco říkala a z jejích jindy krásných velkých očí nyní prýštil takový strach, taková bezmoc, jenž ji nakonec dohnal k mohutnému, silnému pláči. Vlasy měla rozcuchané, punčochy otrhané, na chodidlech úplně rozedřené. Stála, opřená o sloup a hystericky řvala.
„Nechtě mě prosím být, prosím, dám vám všechno. Nevím, jestli mám u sebe tolik peněz, aby vás to uspokojilo, jen mě prosím neubližujte. Prosím nedělejte mi nic.“ A ještě víc se rozplakala. Kužel světla, v němž teď stála mohl mít v průměru tak dva metry a ona stála přesně uprostřed objímaje sloup od lampy, jako by ji mohl ochránit před blížícím se nebezpečím. Uběhlo dobrých pět vteřin, než se ten neznámý objevil na světle. Byl to mladík, okolo dvaceti let v sandálech, volných kalhotách a upnutým tričkem, jež mu vykreslovalo jeho udělanou postavu. Byl opravdu hezký a díky jeho uhelnatým kudrnatým vlasům, které kombinovaly s černými pěknými brýlemi, vypadal opravdu velmi dobře. Natálii by se velmi líbil, ale ona už ho neviděla. Jak totiž uslyšela kroky tak blízko, věděla, že za chvíli bude u ní, začala pozadu ustupovat, dokud neucítila, že zde končí nejenom kužel světla, ale i cesta. To si bohužel ale nestihla uvědomit dřív, než když udělala ten její poslední osudný krok dozadu. Letěla smrtelně tiše až na tiché žuchnutí, které se ozvalo, když její tělo bezmocně dopadlo na cestu, která byla o dobrých dvacet metrů níže. Letěla tiše, protože omdlela ještě dřív, než si uvědomila, že padá. Přes Petřín projel táhlý, kvílivý vítr, jenž pocuchal všechny stromy, vyhnal pár veverek z jejich domovů a donutil znuděnou sovu dlouze a jaksi vítězoslavně zahoukat. Zdálo se, jako by se ten zpropadený kopec radoval ze svého vítězství. Ale to se mohlo jen někomu zdát.

Albert stál jako obvykle u velikého okna, jenž nahrazovalo celou jednu stranu jeho veliké kanceláře. Jako obvykle stál absolutně rovně, s rukama semknutýma za zády a zamýšlivě pozoroval ze třicátého patra noční Prahu. Uvažoval nad poslední poradou. Byla to velmi bouřlivá, ale i výkonná porada. Reklamní oddělení navrhlo, na základě rady od jisté reklamní agentury, aby byla netradičně změněna propagace jejich nových produktů. Zdálo se mu to zvláštní a tak si to nechal polopaticky vysvětlit. Reklama prostřednictvím osobního styku. Práce v terénu. Mohlo to vyjít. Na nějaký čas. Po pěti minutách k němu do kanceláře vtrhl Vilém a celý rudý, nervózní a zpocený se zhroutil do Albertova křesla. Nalil si plnou skleničku drahé skotské a celou jí na ex vypil.
„Je to úplně v prdeli brácho.“
Albert se nepřirozeně klidně otočil a hodil tázavý pohled na svého zříceného generálního řiditele. Kdejaký šéf, by nepřežil takové to chování svých zaměstnanců, ale Albert díky své smrtelné trpělivosti už několikráte dosáhl svého a vždy se mu to vyplatilo.
„Ale? Už si zase rozmlátil nějaký bar?“ Vždy mluvil slušně, za jakékoli situace. I to se mu vždy vyplatilo.
„Přestaň bejt vtipnej, tohle je zasraně vážná věc. Víš jak jsme probírali ten novej plán propagace našeho novýho produktu?“aniž by čekal na reakci, pokračoval „tak se to posralo. Naše propagační oddělení najalo nějakýho tupce, mladýho frajera, kterej nám dost zavařil.“
Albert zvedl opět tázavě obočí. Jinak nehnul ani brvou.
„On jí zabil, chápeš to? Narazil na nějakou holku na Petříně, chtěl jí to blbec vysvětlit a než jí stačil cokoli říct, tak skočila z nějaký skály. Musela bejt uplně na hadry strachy, nebo nějaká zfetovaná. Prej strašně hystericky řvala. Policajti to vyšetřujou. Myslim, že máme průser brácho.“ A znova si přihnul whisky, tentokrát přímo z láhve.
Albert se zamračil a opět se otočil k městu pražskému. Zase ztratíme pár milionů a dovolil si malinké povzdychnutí.

---