Hodný kluk / hodná holka?

Občas si říkám......ještě, že nejsem Klára. :-).

MICHAL: (pátek odpoledne 20. 10. 2000) Celý netrpělivý jsem se zase díval na hodinky. „Jo, je už půl šestý a Klára nikde.“ Už jsem pomalu necítil prsty na rukou. „Brrr, takováhle zima, to už tady dlouho nebylo.“ Zase slibovala, že přijde v pět a skutek utek. „No, snad nebude tak zle, třeba je jen neprůjezdná Praha, vždyť je pátek. Ach jo, už zase ji omlouvám, ale třeba vážně. No, ještě počkám.“ Uběhlo dalších deset minut a mě už to vážně přestávalo bavit. Napadlo mě, jestli se jí něco nestalo, vždyť ta holka má takovou smůlu. Ta se snad narodila proto, aby tady všechno rozbila a všem způsobila nějakou újmu. No jo, když ona je tak krásně roztržitá. Zase mě napadlo, „Škoda, že nemá mobila, mohl jsem jí cinknout, ale co se dá dělat.“ Nakonec jsem se rozhodl, že počkám ještě na jeden autobus a půjdu domů. Jen mi bylo líto, že prošvihnem ten film v kině. Další autobus mě minul a já to obrátil. Chtěl jsem jít domů, ale pak mě napadlo, že se ještě stavím u Petra a dám mu ty lístky. Jen tak, pro radost. Může tam jít třeba s Janou. Tu holku jsem mu dřív záviděl. Je strašně fajn, ale Klára je Klára. Ještě, že jsme se s Petrem potkali. Myslím, že to byla spíš náhoda, ale celkem dobrá. Kdyby mu tenkrát nevynechalo auto uprostřed dálnice, asi bysme nebyli tak fajn kámoši jako teď. Prstem, který teď už asi nepatřil k mému tělu, jsem zmáčknul zvonek. Ještě třikrát jsem se musel dožadovat než se ozval hlas z mluvítka. Otázka: „Kdo je?“ , mě trošku překvapila. Ne, že bych na ní neuměl odpovědět, ale byl to holčičí hlas, který určitě nepatřil Janě a Petr přeci bydlí sám. No co, asi tam nějakou kamarádku. „Dej mi Petra, prosím tě“, zareagoval jsem bez odpovědi. Čekal jsem až ho uslyším, ale protože se nic nehýbalo, proklouzl jsem dovnitř s jednou babčou, která se belhala do dveří. Neměl jsem náladu ji pomáhat a tak jsem si vyběhl schody do prvního patra. Zazvonil jsem a otevřely se dveře.....respektive, otevřela mi Klára... Vykulil jsem oči, „Čau, co ty tady?“. Zasmála se, „Ale, byla mi zima a ujel mi autobus, tak jsem se šla ohřát sem“. No, ne že by to byla uspokojující odpověď, ale pořád lepší než když bych ji nepotkal. Jen mi bylo líto, že mi od Pavla nebrnkla. Ještě jsem prohodil pár slov s Petrem a pak jsme zmizli s Klárou do kina. No jo......moje Klárinka. KLÁRA: (pátek odpoledne 20. 10. 2000) „Hele, Jani, prosím, prosím, že to pro mě uděláš“, snažila jsem se přemluvit kamarádku. Jana se všelijak vymlouvala, aby s tím nemusela souhlasit, ale já jsem neviděla jediný důvod, proč se vzdát, vždyť Jana byla tak perfektní alibi. „Vždyť jen zavoláš Michalovi, že nemůžu k telefonu a protože se něco stalo vašim, tak musím být u tebe, jo?“ Jenže Jana zradila. „NE“, odsekla a dělej si s tím, co chceš. „Nezdá se mi k Michalovi fér mu lhát, je to prima kluk“, polemizovala dál. Nejraděj bych ji v tu chvíli zabila. Kriste, co si o sobě myslí? Taky by pro mě mohla něco udělat, ale to se kroutí. Zkusila jsem to ještě jednou. „Jani, prosím. Vždyť ty jsi celý víkend s vašima na chatě, tak se tě to ani netýká a já s tím klukem prostě musím být.....prosím.“ Jo, jenže Jana se ušklíbla, otočila se na podpatku a dodala jen: „Ahoj, uvidíme se v pondělí“. Tak a zas jsem na to zůstala sama. Musela jsem se zasmát, „Když jsi pro mě nemohla udělat tuhle maličkost ty svatoušku, tak ten tvůj ideální vztah s Petrem taky nebude mít žhavou budoucnost. A Michálek? To je takový můj trouba. Taková moje milá rezervička na nudné večery.“ Hodila jsem tašku domu do kouta: „Tak, ještě dvě hoďky a mám mít spicha s Michalem.“ Vlastně jsem přemýšlela, jak jsem k takovému klukovi přišla. Každá spolužačka mi ho záviděla. Jsem ráda, že ho mám. Jsem jediná ze třídy a z okolí, kdo chodí s pětadvacetiletým krásným klukem. Ostatní mají jen takové trosky. „To já mám milé dámy na víc“, neodpustila jsem si prohodit s pohledem do zrcadla. No, co by vlastně chtěl? Takovouhle holku taky nenajde jen tak. Prý že jsem namyšlená, ale to by mi ty obludky ze třídy nesměly závidět. Dostala jsem nápad. Ještě pár minut a jede mi autobus přímo k Petrovi.....že bysme si popovídali? Ani ne za půl hodinky jsem už byla u Petrových dveřích. Ne, venku jsem zvonit nechtěla, to nemám ráda, takže šup dovnitř s paní důchodkyní. Ještě, že ty babky chodí tak často na procházky. Petr otevřel a s trošku překvapeným úsměvem mě pustil dál. Tentokrát jsem se svatě usmívala já, ještě že netuší, co na něj čeká. Ahoj, smál se:“Chceš něco k pití?“. „Dala bych si víno, máš?“ „Ty piješ odpoledne víno?“, divil se, ale skleničku mi podal. „Mám ho ráda, ale spoustu věcí ještě radši.“, potichu jsem prohodila a zabodla mu oči do jeho krásně oříškových. Sklopil oči dolů, ale zájem tam byl. „Fajn“, smála jsem se uvnitř, „tak on je stydlivý“. Budu muset zabodovat víc a rychleji. Už mám jen hodinku času. Byl opřený u okna a pil vodu. Díval se ven. Přišla jsem k němu a strčila hlavu přes rameno. „Podívej“, ukázala jsem na most, který byl vidět v dálce, „ten je maličkatý“. Přesně jsem věděla, že....pootočil hlavu. Nenápadně jsem se musela dotknout rty jeho krku. Otočil se úplně, „Víš, já...“. Nestačil doříct. Moje rty mu udusily proud slov. A jeho reakce? Očekávaná. Plán vychází. Ruce na záda, košili dolů, šaty dolů, kalhoty dolů. A dál všechno dolů. Smála jsem se..... Trvalo to dlouho. A najednou? Zvonek. Ježiši, ono je šest. Prošvihla jsem Michala. Šaty jsem měla na sobě během chvíle. „Zeptej se kdo to je“, požádal mě Petr, když si natahoval kalhoty. Byl to Míša. Dostala jsem od Pavla další pusu, „Ne, že to řekneš Míšovi“, varoval mě. „Neboj“, ušklíbla jsem se. Najednou se ozval zvonek nahoře. Otevřela jsem, „Ahoj“, věnovala jsem zářivý úsměv Míšovi. Díval se trošku překvapeně, ale věřil mi. Je to hodný kluk, to se cení. Prohodil ještě pár slov s Petrem a vyšli jsme na chodbu. Otočila jsem se po zavřených dveřích a hlavou mi proběhlo jen: „Vidíš Jani, příště bys mi měla pomoct.“ A pak jsme šli do kina. texttext

---