Sedmý vlkodlak

Prosím přečíst prolog!

 Vlk se podíval na hospodu. Nespokojeně zavrčel. Hostinský se podíval z okna a zamračeně se podíval do houští, kde vlk byl. Hned se ale začal zase věnovat hostům. Vlk se podíval toužebně na nebe. Začalo svítat. Vlk se pomalu proměňoval do původní podoby. Hraničář. Vlastně to bylo bývalé povolání. Konečně měl zase svou tvář. Arogern. Šel do hostince. Hospodský se na něj vlídně podíval. "Á! Hraničář. Co to bude? A co se děje na hranicích?" "Nic. Co by se dělo na hranicích? Už je to pětsetosmdesát let, co byla válka naposledy. Dal bych si vepřové." odpověděl Arogern. Hostinský se zamračil. "Bohužel... Poslední dobou se tu objevují vlci. Zbyla mi jen kobyla a... zelenina." "No co! Tak se bude jíst zdravě!" zasmál se Arogern. Hostinský pokývl hlavou a odešel do kuchyně. Arogern se rozhlédl. Šest báb, jeden stařec a osm vojáků sedělo u jednoho velkého stolu. Náhle si všiml, že mezi vojáky je verbíř. Ten se na něj teď koukal. Arogern se podíval jinam. Přesto slyšel kroky verbíře, jak jde k jeho stolu. Zvedl hlavu. "Takže hraničář? Ti jsou silní. Nechceš do našich řad?" zeptal se ho verbíř. Arogern se zasmál. "Na to jsem už přeci starý. A navíc mi stačila jedna hrůza." mávl rukou. Verbíř zrudl. Tohle se mu ještě nestalo! Všichni se ho báli. "Jdeš s námi!" vykřikl. Arogern se postavil. Proti verbíři, 175 centimetrů vysokého, byl Arogern obr. Verbíř se trochu zachvěl, ale ovládl se. "Venku si změříme síly." řekl Arogern a vyšel ven. Verbíř ho následoval. Vojáci je sledovali, dokud jim nezmizel jejich velitel z očí. Potom se dali do pití. O dva dny později našli verbíře mrtvého na střeše hospody. Měl prokousnuté hrdlo a vyrvané srdce, které mu vrah dal do úst. Oči měl vytřeštěné a žilky byly popraskané. V ruce svíral chlupy vlka.

 "Natasjo, prý zabili nějakého verbíře." oznámil zmrzačený voják zrzce. "Neříkej mi tak! Jsem Tjáša! A to, co dělají lidé, je hrozné. A nechci slyšet detaily nebo mi bude zle jako posledně!" zahrozila mu Tjáša. Voják se zasmál a napil se piva. Tjáša se opřela a podívala se na své boty. Včera si je koupila. Tjášin problém byl, že si boty hned umazala, ani nevěděla jak. Ukrojila si kus chleba a zakousla se do něj. Už několik dní se nudila. Začala si hrát se zlatým medailonkem. Přisedl si k ní muž. Měl černé vousy až na hruď, byl tlustý a Nataša se podivila, že prošel dveřmi. Muž se k ní naklonil. "Za kolik?" byla z něj cítit kořalka. Tjáša se zamračila. "Táhni ochmelko!" řekla pohrdavě. Muž se ale ne nevzdával. Cytil jí za ramena. "Já se ptám, za kolik prodáš ten medálón!"  Tjáša mu vyklouzla. Muž vstal. Rychle mu skočila do zad a zdvihla ho nad hlavu. Poté s ním praštila o stůl. Tlouštík byl v bezvědomí. Tjáša si ho pohrdavě přeměřila. "No jo! Zase Tjáša. Holka, ty bys mohla zápasit." zavrtěl hlavou hostinský. Jeho žena se smála a donesla Tjáše vodu. Tjáša se umyla. "V jeho levé kapse je asi deset zlatých." řekla ve dveřích a vyšla ven. Už od dětství měla sílu. A nejenom to. Slyšela, cítila a viděla lépe, než nikdo jiný. Měla jedinou kamarádku. I ona na tom byla stejně, jen měla lépe vyvinuté chuťové buňky. Teď právě šla k ní. "Mariano! Jak se máš?" pozdravila jí Tjáša. Mariana se smála. "Dobře, ty strá vlčice. Koukám, že máš ještě ráda kožené věci. Černé." "To víš, nikdy se nezměním. A co ty? Ještě piješ rudou?" "Znáš mě." pokrčila Mariana rameny. Vlčice a upírka. Nikdo o jejich tajemství nevěděl. "Doufám, že dneska večer nebude proměna. Je úplněk." povzdychla si Mariana. Tjáša se posadila. "Ano. Bude úplněk. Bojím se ho." "Víc než kříže?" ušklíbla se upírka. "Fakt moc vtipný!" udělala stejný obličej jako Mariana. Obě nesnášely auru bílé magie, ale nebyly s ní znepřátelené. Chtěly být jako ostatní, ale to, co se jim dalo do života, nikdo neodtrhne. Chvíli si povídaly o mužích, až se Tjáša zeptala Mariany. "Víš, že byl zabit další člověk?" "Ano. Kolikátý? Pátý?" "Ano. A všichni stejným způsobem." zavrtěla hlavou Tjáša. Mariana se k ní naklonila. "Myslíš, že je to nějaký lovec démonů?"

 Aregorn se podíval na muže. Byl mrtvý. Aregorn vytáhl dračí dráp a udělal na něm nožem zářez. Šest zářezů. "Brzy to skončí. Všechno skončí." usmál se a podíval se na muže. "Další vlkodlak bez naděje na přežití." ušklíbl se. Najednou trhl hlavou a zavětřil. Vlkodlak. Blízko. Slunce zapadlo. Jak šel, postupně se měnil ve vlka. Tělo mu pokryla srst a jeho tvář nabývala vlčích rysů. Oči se mu zbarvily do zlatavěžluta. Klesl na všechny čtyři. Prsty se změnily v drápy, vlasy v šedivou srst a zuby ve velké tesáky. Ve čtyři hodiny se před ním objevila vesnice. Zde měl teritorium vlk. Poslední oběť...

 Tjáša se v podobě vlka proháněla lesem, jako to dělala celých sedmnáct let. Skočila do řeky. Byla ledová. Ale Tjáša se jen oklepala a běžela dál. Zastavila se až na skále. Udýchaně, ale šťastně se dívala na svůj domov. Pootočila hlavu. Blížil se k ní netopír. Posadil se vedle ní. Za dvě vteřiny se netopír proměnil. Vedle Tjáši stála Maria v upírské podobě. "Je klid." řekla jí. Vlčice štěkla na odpověď. Pojednou sebou upírka trhla. "Krev! Tam." ukázala na vzdálenou vesnici. Byla od nich deset kilometrů daleko. Vlčice zavrčela. Maria se na ni podívala. "Dobře... Ale já za ta nemůžu, že mám hlad vždycky v noci." rohzhodila rukama. Tjáša se na ni podívala, pootočila hlavu a vystražila uši. Upírka se rozesmála. "Dobře. Mám hlad pořád. Ale teď půjdeme domů. Za chvíli bude svítat." proměnila se Mariana v netopíra a odletěla. Tjáša se vydala po svahu dolů. Měla hodinu a půl na to, aby se dostala domů. Nikdo se nesměl dozvědět, že byla venku, jinak by jí upálili za praktiky satana. Mariana to měla lepší. Doma byla hned a ještě stačila pronést zaklínadlo, aby jí neublížilo slunce. Doběhla do vesnice. Právě včas. Slunce už začalo vycházet. Tjáša vběhla do svéo domu a skočila do postele ještě ve vlčí podobě. Minutu nato se změnila zpátky.

 Arogern čekal, dokud nevyšlo slunce. Stále cítil přítomnost vlka ve městě. Změnil se. Upravil se a vydal se k bráně města. Voják se ho chvíli ptal a potom ho pustil. "A jak jste na tom s vlky?" zeptal se Arogern. Voják se zasmál. "Vlky? Všechny pověsila Tjáša na borovici a od té doby tu nebyl ani chlup!" Arogern šel dál. Stále větřil. Zastavil se před domem s terasou natřenou na modro. Hned nato vyšla ze dveří osoba.

 Tjáša se převlékla, vzala košík a vyšla ven. Hned ve dveřích se ale zastavila. Pozoroval jí muž. "Přejete si?" "Ne, nic. Jenom se divím té barvě na verandě." usmál se Arogern a vydal se směrem k hospodě. Tjáša se za ním ještě chvíli dívala. Všimla si jeho ještě neproměněných očí. Běžela k Marianě. Měla ale smůlu. Mariana odjela, jak se dozvěděla, před půl hodinou ke své sestře. Zaklela. Hned se uklidnila a šla pro vejce. Cestou přemýšlela, proč má takový strach? Z toho muže? Nesmysl! Na tržnici bylo víc lidí, než myslela. Naštěstí dorazila jako první k prodavačce s vejci. Za pět minut odjížděla spokojená prodavačka domů s výdělkem. Jakmile Tjáša dorazila domů, začala přemýšlet o tom muži. Něco jí na něm nesedělo. "Ten chlap lže jako když tiskne!" chodila nervózně po světnici. Nakonec si vzala papír a začala psát.

 Lže, vlk, nebezpečný. Možný útok!

Odložila pero a dívala se na napsaná slova. Někdo zabušil na dveře. Vylekaně vyskočila. Otevřela. Za dveřmi stál Arogern. "Nevystrašil jsem vás?" zeptal se zdvořile. "Ne. Právě jsem chtěla trochu poklidit." vysvětlila. "Pak vás nebudu obtěžovat. Hezký den." usmál se a odešel.

 V hostinském pokoji zlostně třískl vázou o zem. "Sakra!" křičel. Posadil se na postel. Nemohl uvěřit, že jeho další oběť je žena. "Žena nebo vlčice?" ptaly se ho myšlenky. "Ve dne žena, v noci vlčice. Dopadne stejně, jako těch šest vlkodlaků!" zašeptal Arogern. Den rychle uběhl. Vyšel ven a dal se k bráně. Voják u brány ho zastavil. "Nemůžu vás pustit. Zde se upalují lidé za podezření satanistických praktik." "Odcházím dál. Nebojte se. Už mě neuvidíte." přesvědčil ho Arogern. Nakonec se dostal do lesa, kde se proměnil.

 Tjáša takové starosti neměla. Našla díru, kterou se dostávali dřívější vlci do města. Běžela svou obvyklou trasu. U potoka ale zahlédla pohyb. Přitiskla se k zemi a poslouchala. Něco se k ní blížilo. Otáčela ušima a snažila se zachytit sebemenší zvuk. Všude bylo ticho. Potok jí ztěžoval slyšet to podstatné. Kroky blížícíseho nebezpečí. Trhla sebou. Blízko ní zahoukala sova. Pojednou dostala nápad. Běžela k vesnici. Měli tam malý kostel. Sice už byl na spadnutí, ale stále byla jeho aura funkční. V polovině prudce zastavila. Před ní stál vlk. Hlavu skloněnou, zuby vyceněné a oči chladné. Temně na ni vrčel. "Sedmý vlkodlak!" zavrčel vlk. Tjáša ho poznala podle hlasu. "Co vy jste zač?" zeptala se. "Já jsem vyslanec Velkého draka, který se snaží obživnout. Jak vidíš, jsem také vlkodlak, ale já budu mít moc nad všemi bytostmi. Jak nad temnou stranou, tak na světlou stranou." zavrčel. Tjáša se postavila do obranné pozice. "Kdo ty jsi opruvdu." "Jsem služebník té moci. Velký drak mě jako člověka potřeboval. Poté, co skonal, mě kousl vlkodlak a já jsem tímhle!" zaštěkal Arogern. Tjáša si vzpomněla. "Arogern! Takže Velký drak kvůli tomu raněnému křídlu..." "NE! Tak to nebylo! Velkého draka chtěli lidé zabít. Já, hraničář, jsem měl propůjčenou jeho moc na obranu jeho země. Zatímco na mě útočili lidé, několik tvorů se dostalo k Velkému drakovi a tam na něj hodili stříbrný kříž posvěcený ve všech kostelech, kaplích, klášterů a co já vím ještě! Velký drak zahynul. Ale pronesl slova. Poslední slova." "Sedm vlkodlaků zab, mě život vrať. Ale já nejsem kořist!" zavrčela Tjáša. "Ty jsi ovečka uprostřed býků." zavrčel Arogern a skočil na Tjášu. Tjáša ucítila jeho zuby na šíji. Ohnala se a kousla ho do zadní hohy. Arogern zakňučel. Tjáša se dala do běhu. Chtěla být u kostela dřív, než on. Najednou na ní z boku zaútočil Arogern. Tjáša se uhodila hlavou do kamene. Ztratila vědomí. Arogern se k ní blížil. pomalu sklonil hlavu k jejímu krku a pootevřel tlamu. Poslední oběť. Ozval se ostrý hvizh. Arogern se rozhlédl. Vzápětí se vyděsil. Blížil se k němu temný oblak. Netopýři. Arogern vběhl do lesa. Netopýři se změnili. Mezi postavami byla i Mariana. "Uři! Zanm!" vykřikla. Upírský jazyk se jí líbil. Upíři se vydali za Arogernem. Mariana zatím prohlédla Tjášu. Po chvíli se probrala. Když poznala Marianu, radostně zaštěkala. Právě v tu chvíli přivedli upíři Arogerna. Šel ztuha. Tjáša si všimla, že ho zhypnotizovali. "Dovolíš, abych mo kousla?" zeptala se Mariana. Tjáša si Arogerna změřila. "Mám lepší nápad, ale o krev nepřijdeš." navrhla Tjáša.

 O tři roky později...

 "Tjášo! Jak se má tvoje dceruška?" zeptala se Mariana. Tjáša se podívala na Marianu od dřezu. "Ahoj! Lilinka se má dobře. Ach jo! Tuhle práci nesnáším." podívala se znovu Tjáša do dřezu. "Co děláš?" šla k ní Mariana. "Obírám raky." "Fuj!" ujelo Marianě. "Díky za podporu." povytáhla obočí Tjáša. Obě se zasmály. Do kuchyně někdo vešel. "Tjášo! Vítej. Jak se máš, rudokrásko?" zeptal se. "Dobře, díky Arogerne." usmála se Mariana.

 Na odchodu si vzala Mariana Tjášu stranou. "Tak co? Jak to jde?" zeptala se. "Dobře. Od té doby, co jeho zlá polovina někde bloudí a jeho dobrá polovina je tady, je to úžasné! Díky. A ty sis pochutnala na krvi té zlé poloviny." poděkovala jí Tjáša.

          KONEC