dělám co musím, to není omluva

sem to nějak zapomněl...

Teď jinak: dělám co musím, to není omluva, často v přímé řeči. Beztoho to nejde.

Některé extrémní situace zní pak možná až příliš důvěrně, nevím co s tím ve dne.

Jednou se ten poutník zastaví. Dám pozor na slova, aby se neopakovala.

Možná jednou konečně přestaneš objevovat silné city v nenávisti.

Až ta válka skončí. V prázdných bílých celách, jsme zbyteční sami před sebou.

V prázdných bílých celách s polstrovanými stěnami.

Náhubek by byl k ničemu.

Kdekoli v prázdnotě hrozí pořád jedno a totéž, nic ke kousání.

Stejně se všechna přání jednou splní, nebo tě přestanou bavit.

Bytosti čekající na vysvobození, neschopné kalkulovat;

žít ve dnech, co se stanou, počítat s časem, nebo zasmát se číslu.

Ne ne, tyhle rozesměje jenom špatný výsledek.

Pěst na oko, úhledné písmo kdejakého práskače. To až ta válka skončí.

Hlasy utkvělé v anonymitě, skrývající se v davu, neřeknou: No promiň, neumím mluvit!

Kdoví jak silné. Ještě si to rozmysli, ještě si to rozmyslím….

Až se ten poutník zastaví.

Němý zůstane kámen, němé zůstane nebe.

Stejně němé a nehybné budou všechny ty věci, co jsou moc daleko.

Ví víc než my. Možná za to může jenom vzdálenost.

Ani balancování přímek nemůže zůstat na bílém papíře bez povšimnutí.

A už vůbec ne ta spousta přebytečných slov.

Pozor na formáty, pozor na autority a na tenký led. A tady zase na hlavu.

Ztracené identity, bloudící stíny, bytosti bez občanek. Bloudící na lesklé dlažbě.

Svítí jim jenom jedna žárovka, ale zato pořád.

Všechna písmena pak vypadají stejně, s tím nic neudělám.

Vlastně je to jedno. Nenávist si ani jeden z těch obličejů nezaslouží.

Ani svoje vlastní karikatury ne.

Obnažená kost holých lebek, odporné dotknout se. Jsou sice vyvařené, ale pořád tak nějak divně lepí.

Odporné na ně šahat, nebo je držet jen o trošku dýl, než je nutné.

Stačí málo, poutník se zastaví. Nepozná kdy už je u cíle, cíl je cesta a šťastné kroky.

Stačí málo, papoušek co vylétl jednou z okna se ztratil.

Na bílém papíře se moc věcí schovat nedá.

Válka nepochopí jak je zbytečná, proto aby byla, stačí ji být nevyhnutelná.

Už naposled: žijeme v lese! Je tu celkem dobře. Vždycky ale jenom na chvíli.

To by už nebyla ty pravá odvaha sněhové vločky pod lampou.

Učíme se mluvit, komunikovat, ztrácet se v laciných pózách.

Dobrovolně klonovaní pro pocit jistoty. Poutník šel jinam, ten ví.

Učíme se mazat si hlavy a nevědět. Pak jsme ale zase moc chytrý.

To by už nebyla ta pravá odvaha a úsměvy z televize.

Žijeme v lese.

Roztrhám poznámky, všechno co se vlezlo na papír a půjdu se projít.

Je to dobrý vždycky jenom na chvíli. Pak se to už nedá prostě žvýkat.

Šťastný poutník.

Bytostem utkvělým ve stereotypu králíkáren narostla pouta-pupeční šňůra na jejich společném pupku.

Z možností zůstala smrt(pro tu se nikam chodit nemusí);

embrya, s centrálním mozkem, ví kam šáhnout pro vulgarismus, kde je knoflík od výtahu.

Poutník říká, že ozvěna je skvělá. Není guma.

Některé extrémní situace mohou znít pak až příliš důvěrně, i bez použití násilí.

Z výrazů obličejů, skládám puzzle, jednou mi vyjde vlastní obraz, ale schází tak x dílků.

---