Úsvit a paní Belanyová

I. Úsvit na Proseku

na Proseku
hleděl jsem do tváře úsvitu
co se roztékal po okně
a byl skořicový
jako tvé úžasné břicho
na které jsem chtěl tajně přisát rty
červené víno se vlnilo
obývákem a bylo dusno
čekali jsme až se písmenka na stole začnou hýbat
potom konečně budeme moci hovořit
s mrtvou babičkou jednoho z „opuštěných“ pražských dětí
co souloží v zamčené ložnicí
mám ale pro ně všechny sympatie
chtěl bych být jedním z nich
tvá rozkošná trpasličí maminka
krmila mne kávou a masem se sušenými houbami
a ty sama byla jsi tajemná
nosila zimní kozačky
ňadra drobné jak vlašské ořechy
ó neměj strach já je nerozlousknu nerozdrtím
raději nech ať koření můj smutek
ať zakoření můj žal

II. Paní Belanyová

Svůj smutek
nechám za dveřmi domu
odkud s kufrem v zasněženém ránu
odcházím navždy pryč
neznámo kam
ach ale nelekejte se paní Belanyová
buďte bez obav
snad do ulic města které je tolik nepřátelské
tolik cizí a celé zlaté
až bych zlostí plakal
to raději sním vlastní klobouk
než abych žil tady!
psi s pěnou u huby s vyplazenými jazyky
pobíhají v ulicích zasněžené Prahy
já se tam nikdy nevrátím!

---