Život, říkáš si a víš

Jen tak sedím a sypu popel na koberec, pán u stolu naproti má červený nos. Život, říkáš si a víš.

Vlasy pořád ještě trochu vlhké od deště, ve světě za dveřmi prší, tam venku na ulici, v čase.

Peníze, budou za chvíli asi potřeba. Zatím sypu popel na zem. A kouř stoupal a všechno zůstalo stejné.

I když se svět točil. „Pivo jako pivo, ale tohle aspoň nesmrdí po kočce!...“ Ozvalo se.

Možná nepíšu dost čitelně. Má lesklé oči, prší. Letní bouřka o půl dvanácté. A za tím vším na mě něco dýchá,

Asi prázdnota, svět, co nevidíš. Cítím propast, zazdívám prázdnotu. Moc to nejde.

Zatím on, nějaký člověk, támhle u stolu, pořád čeká na něco výjimečného, ale nic takového není a jediná změna,

v jeho životě, je cesta na záchod a zase zpátky. Doufá, že někoho potká.

Něco mi v tom pití plave, myslim, a pak mě napadlo, v té síti asociací, že asi bude poslední.

Najednou mám nějak dobrý pocit, takové smíření. Konečně klid, teď není co ztratit, z čeho mít strach.

Najednou už nikam nespěchám, zítra to bude asi zase trochu něco jiného. Teď si dám ruce do kapes u bundy,

abych se aspoň trochu narovnal. V průchodu, pod přístěnkem, stály dvě postavy. Nikdo je asi ve tmě neviděl.

Ony mě pozorovaly. Všechno je to zlomek sekundy, těžko to pochytat. To hlava nepobere. Zlomek času.

Kroky v prázdné chodbě se tříští a ozývají se zpět jako hlasy lidí, co tu už nejsou, a ani být nemohou.

Když se tak dívám zpátky, pokud to teda ještě jde, byl to hezký den.

Výraz tváře člověka, který hledí do slunce, stejně jako do větru, ten někde zůstal jako na fotografii, je černobílá.