Drb

DRB


„Začalo to docela nevině, doktore. Když přišla Hildegard,“ řekl Svin Utý.
„To je ta vaše vyvolená?“ řekl doktor.
Svin se zachvěl. „Uf! Vy máte ale zvrácené myšlenky, doktore. Ale to nejspíš proto, že jste ji nikdy neviděl – i když se dá přehlédnout jenom těžko. Ona je – řečeno mírně – zlehýnka při těle. A taky tlustá jako prase – řečeno naplno. Ne, doktore, ta, kterou chci, se jmenuje Lacie.“
„Pak co chtěla ta Hildegard?“
„To budete překvapen, doktore. Já jsem byl. Přišla ke mě s úmyslem mě sbalit!“
„Cože? Taková drzost!“
„Tak! I já jsem byl zprvu rozzuřený a měl jsem ji v úmyslu okamžitě uškrtit, ale pak jsem si uvědomil, že ji nedokážu oběma rukama ani obejmout krk, takže...“
„Jak jste ji tedy vyhodil?“ zeptal se doktor.
„No, to jsem nemohl. Je to nejlepší kamarádka Lacie.“
„Aha, takže jste se bál, že pokud raníte její křehké city, pomluví vás u Lacie, že?“
„Taky,“ kývl Svin, „ale především jsem nechtěl ranit její křehké city, protože jsem se bál, že by mě chytla, zdvihla nad hlavu a rozdělila mé tělo na dvě poloviny. Víte, ve středověku na to obvykle museli mít jeden pár koní, nebo ohnuli dva štíhlé stromy, ale jsem přesvědčen, že kdyby na to přišlo, svedla by to úplně sama.“
„Takže, co jste udělal?“
„Ehm, to je dlouhá historie, doktore. A rád bych ji vyprávěl od začátku.“
Hmm,“ doktor se uvelebil v křesle a pokynul mu: „Tak do toho.“
„Takže...“ spustil a poškrábal se na hlavě. „Když ke mě přišla, řekla, že bych se měl konečně vyslovit. Zprvu jsem nechápal, i když mi to obvykle zapaluje pekelně rychle, ale pak dodala, že už dlouhou dobu ví, že ji každou přednášku zdálky pozoruji. Ji! Rozumíte?
Nevím, jakými šílenými pochody k tomu dospěla, doktore. Ale vzhledem k jejím rozměrům jsem ji asi pozorovat musel, ať už jsem se díval kamkoliv a pak, sedí vedle Lacie – kterou opravdu každou přednášku pozoruji - takže to její mozeček, který je nepoměrně malý vzhledem ke zbytku, mohl takto pochopit.
No a vzhledem k Lacii, Hildegardině kinetice a k tomu všemu jsem se zachoval jako žena.“
„Jak?“
„Řekl jsem ji, že je nepřekonatelně krásná a milá, bohužel že nemůžeme být spolu, ale že bych si přál, abychom byli kamarádi.“
„Uvěřila tomu?“
„Ani náhodou! Tomu vždycky uvěří jenom muži, doktore. Myslíte si, že ženy neznají své vlastní finty? Řekla, že s takovými řečmi mám jít do prdele.
Pomyslel jsem si, že kdyby myslela do své, šlo by to pochopit i doslova, ale neřekl jsem nic.“
„Jak jste se s této prekérní situace dostal?“
„Zapojil jsem svůj pověstný mozek. A vymyslel jsem plán, na který jsem dosud hrdý – prohlásil jsem, že ji tedy řeknu pravdu.“
„Ne? Vážně?“ V doktorově tváři hrál nefalšovaný údiv.
„Tak, tak,“ usmíval se muž.
„A tomu uvěřila?“
„Nakonec ano. Samozřejmě to vyžadovalo značnou dávku inteligence a ne menší dávku hereckého umu. Vzhledem ale k tomu, že těmito dvěmi vlastnostmi disponuji v plné míře, nebyl to až takový problém.
Víte, začal jsem se tvářit, jakoby se mi ta pravda těžko vyslovovala a že při tom nepřekonatelně trpím. To zabralo. Patrně si každá žena asi myslí, že muž ze své přirozenosti je prolhaný jako reklamy na vložky, a pravda je pro něj spíše jen vzdálená abstrakce, než cosi reálného. My víme, že tomu tak není, ale to tady nechci rozebírat.
Důležité je, že nakonec uvěřila v mou pravdomluvnost, což mi vytvořilo široký manévrovací prostor, abych mohl rozvinout nitky své fabulace.“
„A řekl jste?“
„A řekl jsem, že bych se k ní sice velice rád přitiskl (to bychom byli od sebe pouhé dva metry) a oddával bych se s ní těm nejfantasknějším erotickým hrátkám, které by nevymysleli ani v tom nejperverznějším pornu, ale že jsem (Bohužel! Jaká smůla!) velice emotivně založený jedinec, který věří ve vzájemnou senzibilitu a – to už jsem se bál, že zacházím příliš daleko – v lásku. A jelikož jsem tuto ‚senzibilitu‘, vypozoroval spíše v Lácii (Bohužel! Jaká náhoda!), je to neuskutečnitelné.“
Doktor nevěřícně koukal. „A tomu že uvěřila?“
„No...,“ škrábal se Svin, „ne tak docela.“
„Takže ne tak docela, zajímavé!“ smál se doktor.
„Samozřejmě, že v každém plánu,“vysvětloval škrobeně, „byť v sebelepším, jsou jisté mezery, které vyplívají spíše z Gödelova principu neúplnosti, než snad z jakékoliv ‚chyby‘ ze strany tvůrce. Bohužel jsem nepředpokládal, že by v tom mém byla mezera natolik rozměrná, aby se do ni vlezla Hildegard.“
„Co udělala?“
Svin spráskl ruce. „Požadovala důkaz! Věřil byste tomu? To jsou samé kecy o ‚věrnosti‘ a ‚důvěře‘ a o podobných pytlích populistických hesel, ale jakmile přijdou na přetřes, rozsypou se jako domeček z karet.“
Doktor se zachmuřil. „Jaký důkaz?“ optal se.
Svin vyhrkl: „Polibek!“
„Polibek?“ zachvěl se doktor.
„Nic menšího! Musíte pochopit, že mě v tomto nachytala naprosto nepřipraveného!“
„Proč zrovna toto?“
Svin sklonil hlavu. „Víte, ona si jaksi domyslela, že pokud bych s ní opravdu rád špásoval tak, jak jsem to popsal, měl bych být schopen takové maličkosti, jako polibku. A že jakmile ji ubezpečím v tomto směru, uvěří i zbytku.
Očividně nepochopila, že polibek znamená, že jsou dvě tváře natolik blízko u sebe, až se dotýkají, protože jinak by si uvědomila, že je to v tomto případě fyzicky nemožné.
Každopádně z nějakého záhadného důvodu našpulila rty a čekala.“
Doktor se předklonil a zeptal se: „Co jste udělal?“
Svin bezstarostně mávnul. „Co by? Zachoval jsem se jako muž.“
„Jak?“
„Utekl jsem.“

Doktor nadzdvihl obočí. „Utekl jste?“ řekl. „Ale to jste přece nemohl.“
„Naopak, doktore. To jsem musel!“
„Tím jste ale přiznal barvu. Nechápete? Ta vaše pracně vytvořená teorie se ukázala jako lichá a první, co asi udělala Hildegard bylo, že to za tepla vyklopila Lacii.“
„To nemohla.“
„Proč ne?“
„Protože jsem za ni hnedka za tepla vyrazil já a řekl jsem si, že ji omráčím svým chlapeckým šarmem dříve, než bude moci vyslechnout cokoliv jiného. Chtěl jsem ji tak očarovat, že by už jakékoliv další argumenty mé – řekněme – morální nezralosti připadali jako bezpředmětné. Toho jsem chtěl docílit cestou nejmenšího odporu – tedy cestou, která se vine mezi pravou a levou dolní končetinou.“
„A povedlo se to?“
„Ne.“ Řekl Svin. „Ne.“ A pak ztichl. Jakmile znovu promluvil jeho hlas zněl jakoby zdálky. „Bylo to podivné, doktore. Velice podivné. Lacie se chovala podivně. Tedy více podivně než normálně.“
„Jak?“
„Když jsem k ní přišel, mračila se na mě. Já jsem ale neztrácel dobrou náladu, zvolal jsem nadšeně: ‚Berunko! Květinko! Pusinko!‘ a tak dále. Prostě jsem na ni vybalil obvyklé množství více či méně trapných zdrobnělin, které už každý muž nosí po kapsách na dva tucty.
Ale ona na mě: ‚Zmlkni!‘
Tak jsem zmlknul. Víte, ono není radno ženám odporovat, když jsou ve špatné náladě – což je skoro pořád, souhlasím. Pouze jsem opět zapojil svůj pověstný mozek a duchaplně jsem pochopil: ‚Něco se stalo?‘
‚Stalo,‘ řekla. ‚Jsi prase!‘.
Já na to: ‚To ti před tím nikdy nevadilo.‘
A ona na to: ‚To jsem ale nevěděla, že ti jde jenom o sex.‘
Údivem jsem zalapal po dechu. ‚Jaká hanebná a nestoudná...kdo mě prásknul?‘
‚Na tom nesejde,‘ řekla ona. ‚Končím s tebou!‘ a zabouchla mi dveře přímo před nosem. Ještě dnes jsou na něm zřetelné otisky.
No,“ vzdychl Svin. „A tak jsem tu. Jsem u vás. A chci odpověď. Otázka z ní: Kdo? Kdo mě prásknul?“
Doktor se zamyslel. „Předpokládám, že podezříváte Hildegard, jinak byste mi asi příhodu s ní nevyprávěl.“
„Ano! Tu ropuchu obézní podezřívám. Ale jsem ochoten připustit, že to mohl udělat i někdo jiný. Nějaký muž s podobným vkusem, možná.“
Doktor zavrtěl hlavu. „To je nemožné.“
„Nemožné? Proč? Pokud by o ní usiloval – a jen blázen by o ni neusiloval – všechny morální zábrany by šli stranou.“
„No to se pletete.“ Trval na svém doktor. „Žádný muž by toto nikdy nevyzradil. Je to zkrátka tajemství provázející mužskou populaci od úsvitu dějin. Říká se tomu Tichá kartelová dohoda. A každý ji plní, protože jí tak nějak intuitivně rozumí.
Je totiž jasné,“ pokračoval doktor, „že pokud žena pochopí, že jednomu muži jde o sex a jenom o sex, je na krok od pochopení, že jde o to všem. Ženy rády generalizují – a fakt, že k tomu nemají v žádném případě sdostatek informací je v tom nijak neomezuje. Moje manželka mi například poměrně nedávno vytkla, že neustále chlastám. Což je zjevný nesmysl, protože se chodím ‚občerstvovat‘ pětkrát maximálně šestkrát do týdne – což je přirozeně na hony vzdáleno od ‚neustále‘. Říkám vám, že muž to nebyl.“
„Pak to musela být Hildegard, to je bezesporu,“ řekl Svin.
„Ale sám jste řekl, že to nemohla být ona, protože k tomu neměla zkrátka čas.“
„Ano, to vím, ale kdyby tento jediný zádrhel neexistoval, všechno by tak nějak hrálo a sedělo.“
„Jak to?“
Svin se zachvěl. „Ona totiž za mnou přišla po druhé.“
„Po druhé?“ podivil se, „Co chtěla?“
„To samé, co prvně!“
„Ne!“ vydechl doktor, „tak to už je přímo nevkusnost!“
„Říkala že Lacie je křehká duše a senzibilně naladěná osobnost, zkrátka taková, jakým jsem se poslal já tehdy, když jsem lhal. Chápete? Řekla, že jsem lhal, takže to musela prokouknout. Což je neuvěřitelné!
Dále řekla, že Lacie vzhledem ke svým vlastnostem zkrátka nemůže akceptovat fakt, že mi jde jenom o sex, a že jí to připadá zvrácené a odporné. Ale že jí osobně to takové nepřipadá, a že by to přežila.
A vzhledem k tomu, co jsem řekl, že bych s ní chtěl dělat – zvláštní, že o tom si nemyslela, že bych lhal – bych mohl...ale to si to už namířila směrem ke mě v naivní představě, že mne obejme – což bylo také samozřejmě fyzicky nemnožné.
No a pak jsem se znovu zachoval jako muž.“

Doktor si promnul bradu, aby vypadal inteligentně a řekl: „Uznávám, že všechny stopy směřují k Hildegardě.“
„A ona to být nemohla,“doplnil muž. „Což je paradox.“
Doktor se usmál: „Ne tak docela.“
„Ne?“
„Ne. Udělala to ona. A paradox to není.“
„Jak to?“
Doktor řekl: „To byla vůbec první věc, kterou jsem v našem Institutu ženského myšlení objevily. Vůbec první věc, kterou jsme pochopily. Poul Ičný Dlask, který za to dostal Nobelovu cenu, prohlásil, že drb se šíří určitou konstantní rychlostí, která je invariantní pro všechny vztažné soustavy. Tehdy jsme ji ještě neměli přesně změřenou, ale už jsme ji pojmenovali. Velice prozřetelně, mimochodem. Víte jak?“
Svin pokrčil rameny. „Jak?“
A doktor řekl: „Jedním malým písmenkem - písmenkem cé.“

---