Můj život...hezký začátek,nešťastný konec

   Začal bych od prvních chvílí svého života.

Mé dětství sem prožíval na vesnici, ikdyž jsem z velkoměsta, byl jsem svým způsobem a možná ještě jsem stále nezkažený bahnem velkoměsta, no ikdyž nevím, jestli už dávno nejsem zkažený...

Mé dětství bylo ideální, protože jsem ho trávil mezi rybníky a lesy nedaleko od jednoho středočeského města a přebýval jsem tam s maminkou celé léto a bylo to to nejskvělejší dětství, které jsem si mohl přát...

Byl to báječný čas, který se už bohužel už nikdy nevrátí.

Chodil jsem si kde jsem chtěl, odpoledne se  díval na pohádky a večer jsem se někdy mohl dívat i na nějaký hezký film, který byl pro mě vhodný...

Miloval jsem to tam a byl jsem vždycky moc šťastný, když sem tam mohl být a dodnes se tam rád vracím, ikdyž už to není ono.

Z lesa,který tam byl zbyl jen kousek těžební paseky a rybník je špinavý jak v Neratovicích.

Po době mého dětství začala doba povinností.

Pamatuju si jako dneska,když jsem odtamtud odjížděl, bylo to pro mě něco nepředstavitelného.

Věděl sem sice, že se tam budu nadále vracet, ale už to nebude takové, jako to bylo tenkrát.

Nastal první rok školy a ten den si budu pamatovat navždycky.

První den jsem se vypravil do školy s rodiči, babičko, dědečkem a byl sem moc hrdý na to, že jsem školák a že mám své povinnosti a také úkoly a spoustu věcí.

Vzpomínám si na moje odpoledne,když jsem přišel ze školy a psal jsem své první čárky, obloučky, a vlnovky,to Vám bylo tak kostrbaté,že si dnes myslím, že to psal někdo s roztřesenou rukou a trpěl nějakou depresivní chorobou :-)

Dodnes si Ty sešity občas prohlížím a směju se, jak sem tenkrát čmáral jako kocour.

V prosinci jsem si lámavě četl svou první pohádkovou knížku a už jsem nemusel prosit rodiče, aby mi začali číst knížku.

Byl jsem takový malý Kvido z Báječných let, ale nebyl jsem tak vzdělaný,obtloustlý také ne...

Čas utíkal a já jsem rostl a rostl...

Čekali mě první prázdniny,které byli už ne tak krásné jako mé dětství.Už sem zase musel očekávat ten den, kdy vše znovu začne, ale přesto to bylo krásných 60 dní.

Jak čas plynul, tak se mi škola začala trochu nelíbit, přímo bych řekl že čím déle tam chodím, tím víc mě to mrzí, že tam musím sedět...

Když jsem byl asi ve čtvrté nebo páté třídě, začali takové drobné problémy.

Znelíbil jsem se pár malým klukům a když to tak řeknu v dnešním věku, nechali mi sežrat úplně všechno...

Takhle to pár let fungovalo a já jsem zjistil, co je to mít opravdové nepřátele,ale také lidi, které jsem nadevše miloval a když jsem je viděl, byl jsem moc šťastný...

Už tenkrát jsem si uvědomoval, jaké to je mít opravdové přátele.

Jak jsem pomalu dospíval,tak mě začali typické problémy, které má každý školák, písemky, učení a povinnosti.

Byl to ale stejně pořád krásný čas.

Odpoledne jsem chodíval ven, zkoumal jsem okolí a prozkoumával věci kolem sebe.

Mé okolí jsem ještě před lety znal naprosto dokonale.

začali klukovské blbosti s tím nejlepším kamarádem, kterého jsem kdy měl.

Pamatuju si na první zážitky.

Slézání skály,Praha už najednou byla skoro malá pro nás a my jsme zkoušeli první pivo a první pusu,kterou nám jedna starší slečna dala. 

Dnes už nemám tolik času na to, abych se toulal po okolí.

Dnes už jen slyším.To nevíš,že tam ten dům stojí pár let?

Věděl jsem tenkrát, kde kdo parkuje auto,kdo má jakého psa a prostě všechno.

Pomalu ale jistě se blížil konec mé školní docházky na základní škole.

Měl jsem poprvé život ve svých vlastních rukou, co budu v životě dělat.

Vybral jsem si střední školu a myslel jsem si, jak to bude skvělé a měl jsem představu, jaké to bude fajn.

Začala doba příprav a já jsem se začal připravovat na přijímací zkoušky na střední školu.

Nastal den přijímacích zkoušek a já jsem se roztřesený oblékal a připravoval jsem se na ten okamžik, kdy nastane okamžik pravdy.

Seděl jsem ve velké třídě mezi mnoha neznámými lidmi a bylo nám řečeno, že nás zůstane pouze 20 % přihlášených, poprvé v životě jsem cítil velkou zodpovědnost sám za sebe. 

Nastala písemná část a já jsem začal pomalu pracovat na své budoucnosti.

Odcházel jsem domů a třásl jsem se jako osika.

Nebudu se vychloubat,že matematika mi málem utekla o 4 body,ale tenkrát jsem dostal velkou pomoc od člověka,který seděl vedle mě.

Druhý den jsem se jel podívat, zdali jsem vůbec uspěl.

Pod pořadovým číslem jsem viděl nepřijat...

Podlomila se mi kolena a chtělo se mi brečet.

Podíval jsem se ještě jednou a pod mým číslem bylo napsáno PŘIJAT.

Byl jsem moc šťastný,nedokážete si představit jak.

Prázdniny jsem strávil po městech českých a v září jsem nastoupil do školy.

První dny školy jsem si připadal jak velký chlap.

Ještě sako a kravatu a bylo by to fajn,říkal jsem si.

Byly to kruté začátky.

Už nám nikdo neříkal tohle si napište a takhle to je,prostě vhozeni do prostoru.

V té době jsem se ocitl poprvé na takové malé společenské akci.Možná diskotéka,možná hudební bar, sám nevím.

Pamatuju si ještě písničky, které tam hráli, hity 80+90.let.

Potkal jsem tam krásnou uplakanou princeznu,jen bílé šaty a korunku neměla.

Měla uplakané očíčka a byla moc smutná.Běžela přes celý sál a já jsem se za ní otočil  jako nad andělským stvoření.

Seděla smutná u stolu a plakala.

Rvalo mi to mé srdce a já jsem se rozhodl že když už nic,tak jí alespoň řeknu,aby nebyla smutná.

Co jsem se tak blížil,přiběhl přes sál kluk kolem 25 let,který jí několikrát opakovaně uhodil do obličeje.

Vytryskly mi slzy a ujala se mě síla stovky chlapů.

Bylo mi jí tak líto.

Byla čím dál uplakanější a zajíkajíce se plakala a plakala.

Tenkrát jsem tam stál s nejistým cíle, ale tenkrát jsem se rozhodl, že zasáhnu.

Poklepl jsem tomu bídákovi na rameno a udeřil. Odporroučel se pomalu ale jistě k zemi a i když vstal a já dostal o tolik víc ran a o moc větších, bylo mi to jedno, jen když zachráním tu krásnou princeznu.

S roztrhanou košilí bílé barvy, na které byla ještě krev jsem si razil cestu domů.

Krásná princezna šla zamnou a děkovala mi, že jsem jediný, kdo za Ty roky viděl jak jí její přítel ubližuje.

Slovo dalo slovo a my jsme oba zjistili,že vlastně pocházíme ze stejného místa,kam jsem já tak rád jezdil už od dětství.

Cítil jsem z ní, že byla opravdu princezna, byla tak krásná, se zlatými vlasy a nádhernou tváří a s tím nejkrásnějším úsměvem.

Začali jsme spolu chodit i přes věkový rozdíl, který nás dělil.

V tuhle dobu jsem byl nejšťastnější na Světě!

Byl jsem tam na chalupě zase každý den a zase jsem vychutnával tu krásnou atmosféru a přírodu.

Ráno jsme nasedli do auta a jeli každý po svém.Já do své nové školy, do které jsem krátce chodil a ona, má princezna do své práce.

Když zkončila škola, čekala každý den na mne u školy a já jsem cítil, jak jsem šťastný.

Vždy se mi rozbušilo srdce, když jsem jí viděl, ať už to bylo poprvé a nebo po sté.

Pokaždé ten krásný úsměv a polibek.

Nedaleko chalupy jsme se vždycky zastavili u našich známých v restauraci na cappucino a jeli jsme k mé princezně do jejího nádherného zámku.

Nepřeháním, byl to tak velký dům, že jsem se tam skoro ztrácel.

Odpoledne jsme vzali jejího krásného pejska a šli na dlouhou procházku, bylo to vždy úžasné odpoledne, byla moc chytrá a moc vzdělaná, vyprávěla o starých dobách Říma a Egypta a já cítil,jak jí moc miluju a ona miluje mne.

Večer jsme seděli spolu u velkého krbu a předčítali jsme si z knížek.

Naše večery byli něco úžasného, pořád nádherné a plné lásky a citu.

Bylo někdy až komické, že jsem třeba někdy musel uvařit například svíčkovou úplně sám a moje princezna se mi vždycky smála, že mi to nejde, dokonce jsem jí i spálil, ale ona mě chválila a jedla jí s takovou chutí, ikdyž mě samotnému vůbec nechutnala a ona se na mě pořád andělsky usmívala.

Pak jsme šli spolu do vany a dívali se z ní třeba celé čtyři hodiny na Titanic.

Ona byla moc dojemná a dodnes si pamatuju, jak u něho plakala.

Byly to dny plné lásky,porozumnění a pochopení.

Tolik lásky jsem nikdy neměl,jako od ní.

Takhle jsme spolu prožívali rok a půl.

Najednou jsem měl tolik přátel, kterým kdybych zavolal ve 4 hodiny ráno, udělali by všechno,co jsme potřebovali.

Byla to doba plná lásky a já jsem neměl žádné problémy, žádné starosti a říkal jsem si, tuhletu princeznu si jednou vezmu a budu s ní žít až do smrti.

Věřte tomu nebo ne, nikdy jsme se nehádali, nikdy jsme neměli vážnější spor.

Maximálně na jaký film se večer budeme koukat. 

V létě jsme se vydali na naší dovolenou na Šumavu,prožili jsme tam nádherných 14 dní naší dovolené a vraceli jsme se domů.

Zastavili jsme u pumpy,abychom napojili princezninčino auto,které bylo strašně moc žíznivé s obsahem 5,0 L.

Moje princezna pomalu vystupovala z auta a já jsem jí celou obdivoval a ona se moc krásně smála jako kdyby říkala miluju Tě,takhle se usmívala jen na mě.

Otočil jsem se a šel jsem zaplatit,díval jsem se na ní od pokladny a mával na ní za úsměvu prodavačky.

Najednou vidím,jak se má princezna nevědomky chytá pevného rámu a podlamují se jí kolena.

Vyběhl jsem ven a vidím,jak moje drahá princezna už leží na studené zemi se zavřenýma očima.

Vzal jsem jí do náruče a volal jsem o pomoc.

Držel jsem jí v náručí a pamatuju si jen to,že brzy přijela sanitka a přiletěl z Prahy vrtulník.

V tu chvíli jsem myslel,že se zblázním smutkem.
Nasedl jsem do auta a rychle pospíchal do nemocnice.

Běžel jsem po chodbě, když jí vidím, jak jí převážejí po chodbě, běžím za doktorem a křičím:,,Co je s ní?"

Odpověď zní:,,Je v kritickém stavu!"

Hodiny a hodiny sedím na bílé chodbě s hlavou v dlaních,celých 28 hodin beze slova na stejném místě.

Po dalších 48 hodinách beze spánku slyším,že se moje princeznička probrala a že chce přes veškeré zákazy lékařů semnou mluvit.

Vidím podruhé v životě tak strašně smutnou jako byla tenkrát.

Hladí mě po vlasech a potichu říká,že jsem její všechno co v životě má a já říkám to samé.

Bavíme se o našem krásném vztahu a o naší lásce.

Musí cítit, že se už neuvidíme, protože mi říká,že jsem jejím andělem a že už dlouho na světě nebude a že kdyby se cokoli stalo,bude na mě tam odtud dávat pozor,cítím jak pláču i já.

Její poslední slova, která vyslovila, že se tam nahoře jistě uvidíme a do té doby na mě bude dávat tam odtud pozor a že mi určitě někoho tam odtud vybere a pošle tu hodnou a milou dívku s andělským úsměvem a opravdovým srdcem ke mě.

Byl to poslední den,kdy jsem jí viděl,poslední naše slova padla a já jsem se ocitl na dně.

Nebudu počítat noci, kdy jsem nebyl schopen usnout a kolik nocí jsem probrečel,to se nikomu ani nezdá.

Naši společní kamarádi se na mě vykašlali docela, cítili z mojí princezny jen peníze a moc a nikdo snad na ní neviděl její andělské oči a tu lásku, kterou v sobě měla.

V tuhle chvíli jsem byl na dně se vším, všechno co jsem měl se najednou sesypalo jako domeček z karet a tak jsem začal v nějakých 17 letech budovat všechno znovu.

Byla to ta nejtěžší fáze v mém životě a asi se s tímhle nikdy nevyrovnám.

Stále čekám na to,až mi nějakého toho andílka pro mne pošle,jen se bojím, aby tam nahoře na ten slib, který mi dala nezapomněla.

Byl jsem ten čas do nedávné doby uvězněn v té hrozné představě.

Nyní mám své kamarády,kteří by pro mě zemřeli a já pro ně také,je to skvělé někoho mít,ale stále mi není tak jak bych si přál.

Snad přijde jednoho dne obrat k lepšímu a já budu konečně šťastný.

Zůstala mi dnes jen pohlazení z jejího deníčku,kde je vše mezi námi zachyceno a ikdyž ho čtu s velkým dojetím se slzami v očích,stále cítím,že nejsem tak sám.

Stále hledám,ale pořád nenacházím někoho milého,komu bych mohl dát svou lásku a také bych si mohl kousíček jejího srdce vzít.

Tak se třeba někdy někde uvidíme a pokud ano,usmějte se na mě prosím.

Život je plný krutosti a životem se proplouvá různě,tak se prosím mějme rádi a buďme na sebe hodní a pozorní,co já bych za tohle dal.

Tak až někdy poznáte na ulici po Praze procházet člověka s posmutnělou tváří,který se dívá lidem upřímně do tváře a hledá oči,které se na něj alespoń na chvíli usmějí,pak to jsem já.

A pokud se neuvidíme tady,jistě alespoň někdy v Lucerna Music Baru na 80+90.party,to byla naše společná láska s mojí princeznou.

Uvidíte mě rozesmátého a alespoň jednou za čas šťastného v hloučku těch nejlepších přátel,kteří mě drží při životě.

J.P

 

 

---