Je základem bytí s lidmi i s okolním světem . Tolerance předpokládá mít cit a znalosti o lidech i přírodě. Záleží jen a jen na nás, jak velké toleranci se naučíme. Co všechno se budeme chtít dozvědět o svém okolí, ať už blízkém, či vzdáleném. Jako každé lidské konání, má i tolerance svou kladnou a zápornou stránku. Takže nejdůležitější je umění najít tu správnou míru tolerance. Bezbřehá tolerance totiž zase může nadělat více škody, než užitku.

     Znám dost lidí, kteří tolerují věci jen proto, že jsou v současnosti moderní. U mládeže jsou to např. drogy. A tak někteří rodičové prohlásí: „Proč by si to nedovolili, je to moderní. Frotují všichni. On přestane, až zmoudří.“ Tady tedy tolerance není vůbec na svém místě. Tady je dobré být naopak netolerantní.

     Uznávám toleranci v mezilidských vztazích, z které je cítit a vidět ohleduplnost a lidskost. Jestliže se v mládí nebo klidně i ve starším věku stavím do role rebela proti iracionální autoritě nebo proti setrvávání ve vyjetých kolejích, pak je to asi jen a jen dobře. Vždyť právě rebelství(neposlušnost) nás posouvá vpřed. Pomáhá nám zprůhlednit a odhalit svět dogmat a iracionality.

    Mám kolem sebe lidi, kteří jsou hodně tolerantní a zároveň však velice zodpovědní a naopak lidi, kterým tolerance neříká nic, i když samozřejmě tvrdí pravý opak.

     Nejprve ti druzí. Mezi ně počítám jednoho svého „známého“, se kterým nemám potřebu téměř vůbec se stýkat. Což je snad taky určitý druh tolerance.

   Jeho osoba je prodchnuta zvláštním druhem morálky a s ní spojené netolerance. Na první pohled ten člověk srší pohodou, vtipem a bonmoty. Při bližším pohledu a pozorném naslouchání zjišťuji, kolik je v tom humoru i v ješitných autoritářských řečech polopravd a jistého omezeného pohledu na svět. Začíná to rádoby vtipnými rasistickými vtípky a končí to „nádhernými“ populistickými názory . Jistěže tyto populistické názory z jeho úst zní jako pravé a originální myšlenky. Vše, co tvrdí, říká s „humorem“ a neotřesitelnou jistotou, že je to hluboce filosofické a úžasně moudré.

   Jeho úvahy pak končí obvykle tím, jaký je jeho syn nevychovaný spratek, blbec a vůbec, kde se to v něm bere, když dostal takovou skvělou výchovu. Manželka jejich syna je pak ta nejhorší žena pod sluncem. Ke konci proslovu už je jeho tolerance téměř na bodě 0. Pak už všechno a všechny hází do jedno pytle.

         Teď k těm prvním. Mám naopak skutečného známého, který má široký rozhled, je citlivý a má v sobě hodně lidskosti.

    Z tohoto člověka čiší dobrá nálada a zdravá energie, když fyzicky o dost starší, než ten první, přesto duševně o mnoho mladší, než ten netolerantní.

       Jeho tolerance a nekonveční přístup k lidským problémům a bourání předsudků je obdivuhodný. Jeho hlavní zásadou je, že my sami jsme především strůjci svého osudu. Že my sami máme především svůj život ve svých rukou. Tu zásadu se snaží naplňovat, a ne jen o ní mluvit. Tak je to i s jeho postojem a „bojem“ proti přílišné slušnosti a dobrotě tzn. dobrotě která v očích autorit bývá rovna poslušnému plnění jejich příkazů.

    Obvykle pak zjistíme u lidí netolerantních, jak v některých ohledech jejich tolerance “ujede“ do tolerování  různých lží a menších či větších podvodů, kterými maskují svoji snahu mít vše pod kontrolou, aby jim nic neuniklo, aby neztratili svoji moc nad druhými. Občas mají tendenci zametat před prahem druhých, ale sami na úklid vlastního prahu zapomínají. Při bližším pohledu je tam pak možno vidět různé ošuntělé harampádí vydávající se za čistotu a nový pořádek.

       Naopak důvěra a cit pro konkrétní situaci, kdy nejednáme podle jednou zavedené šablony, ale jsme tolerantní podle dané situace, to je to, čím můžeme druhým i sami sobě pomoci v osobním růstu. Je to umění vyzvednout, v čem je ten druhý dobrý, co umí a poukázat s citem na to, co by bylo dobré zlepšit. Je to také umění tolerovat prohřešky proti falešné lidské morálce. Jako např. „Není hezké , když se ke mně chováš ošklivě.“

  Tak si jen přejme, ať je té zdravé tolerance kolem nás co nejvíce. Každý se může o to přičinit sám za sebe.