Znala ho. ..

Znala ho...

Znala ho přeci již tak dlouho. Znala každý obrys jeho tváře, každý ustaraný pohled jeho očí, znala i rytmus jeho dechu a přesto se jí zdálo, že ho dnes vidí vlastně poprvé v životě. Poprvé za tu dobu, co spolu prožili.Věděla o jeho starostech, které se snažil skrývat. Věděla o nich, protože ho vždy zradili jeho oči, ve kterých se vše odráželo jak na vodní hladině – radost i smutek. Věděla o boji, který tak dlouho bojoval a který mu bral tolik sil. Věděla o něm, ale nemohla tomu nijak zabránit. Nemohla mu pomoci. Nikdo mu nemohl pomoci. Věděla to, ale nechtěla si to připustit. Nechtěla, ačkoli se to zdálo dosti sobecké. Nechtěla, protože připustit si to by znamenalo konec. Konec všech nadějí, které nosila ve svém srdci. Nemohla si to připustit – už kvůli němu samotnému.Poprvé v něm vidí něco víc než jen dobrého kamaráda. Poprvé jí při jeho pohledu buší srdce rychleji než dřív, poprvé cítí šimrání v břiše. Poprvé si uvědomuje svou lásku k němu, která tu vlastně vždycky byla, jen skryta za zamčenou branou její srdce. Skryta dokonce i před ní samotnou. Možná by byla skryta dál, kdyby teď před ní neseděl a neřekl ty slova. Až ona otevřela bránu jejího srdce. Miluje ho, ačkoli ví, že konec je nevyhnutelný. Ne, teď nesmí myslet na to, co přijde. Musí být silná, dokud tu ještě je. Musí být šťastná teď, v tuto chvíli, ale i v těch dalších, které jim budou dopřány.Ano, bude šťastná, dokud to jde.Zná každý obrys jeho tváře i rytmus jeho dechu. Teď s láskou v očích hledí na to, jak mu nahá hruď klesá s každým jeho výdechem. Hledí na něj a snaží se vtisknout si do paměti každý okamžik jejich první společné noci plné vášně a něhy.Hledí na něj, na to, jak klidně spí. Nastává ráno. Otvírá oči a první, co vidí jsou jeho oči, které si ji prohlíží. Usmívá se, je šťastná, velice šťastná. Tráví spolu celý den. Sluneční paprsky hladí jejich tváře, když se procházejí venku. Hodně si povídají, smějí se spolu. Nic netuší. Je večer a oni se musí rozloučit. Líbají se, poslední něžné pohlazení po tváři a každý jde svou cestou. Ona netuší, že ho vidí naposledy.Zvoní mobil. Přijímá hovor a již po prvních větách ji po tváři tečou slzy.Telefon letí pokojem. Hroutí se, srdce puká na tisíc kousíčků. Na duši se usazuje tíživá prázdnota. Plakala by dál, ale slzy již nejsou. Sedí na posteli a je zoufalá. Pomalu jí dochází, že už nikdy nespatří jeho úsměv, nikdy neuslyší jeho hlas. Neutopí se v hloubce jeho pohledu. Už nikdy.Musí pryč. Pryč z toho pokoje. Bloumá venkem a její kroky vedou ke kamarádce. Poslouchá její slova útěchy, ale nevěří jim. Její bolest je příliš čerstvá, než aby mohla věřit, že pomine.Čím utěšit, to nikdo neví.Čas plyne. Dny se mění v týdny, týdny v měsíce a měsíce v roky. Bolest se pomalu zmenšuje až zůstávají jen vzpomínky. Vzpomínky na vše krásné. Znala ho přeci tak dlouho. Znala každý obrys jeho tváře, každý pohled jeho očí, znala i rytmus jeho dechu. Navždy zůstane v jejím srdci. Sbohem ti dávám, lásko má...