Posel špatných zpráv

Stál na kopci v dlouhém plášti

muž; a hleděl smutně k nebi,

bez zloby či velké zášti.

Pak obhlížel zrakem zemi.

Stál tam, znaven, s bouří v duši

velmi dlouho ? snad už roky.

Cítil, jak mu srdce buší,

neboť v dálce spatřil mraky.

Stál a ruce skryté v kapsách

v pěst se obě zatínaly,

když si vzpomněl na dav v maskách;

na to, jak ho od bran hnali.

Stál; a z očí slzy lesklé

po tvářích mu stékávaly,

ramena i ruce skleslé.

Proč mu tolik nadávali?

Stál a slyšel městské zvony,

jak svou píseň zazpívaly.

Nehlásily: budou hony;

příchod vojska zvěstovaly.

Stál a tóny teskné hudby

do srdce se zarývaly.

Neslyšeli jeho sudby,

kameny ho odehnali!

Stál jen s tváří barvy vosku.

Proč se takto zachovali,

že vzkaz o početném vojsku

za žert a výmysl brali?

Muž odchází pryč od města,

jež už cizí hordy plení.

Kéž si zprávy toho posla

v dalším městě více cení!