Příběh jedné noci

Bylo hodně po půlnoci. Kráčel temnou ulicí ruku v ruce s Nocí, Tichem a Tmou. Sem tam světlo oken a pouličních lamp, tu ostré, tu mdlé, odhánělo Tmu ze svého dosahu, ale nebylo jich moc. Měl rád tuhle pozdní dobu, kdy se vydával na procházky odpočívajícím městem. říkal tomu radne s Nocí. Ta pro něj měla vždy pochopení, obklopila ho láskou a klidem. Byla jako člověk. Po probuzení, kdy Den odešel do jiných světů, bývala žhavá a vášnivá lidmi vyhledávajícími napětí, vzrušení a povyražení v klubech a na diskotékách, ale později, vyčerpaná a unavená, čekala právě na něj. Pokud se ho dočkala, přivinula jej do chladné náruče, obula do chuchvalců mlhy a doprovázela spícími ulicemi. Dnes byla smutná, její slzy tekly po okolních domech i po lesklé dlažbě ulice a jen stromy se ji snažily utišit lehkým šepotem. On, stejně jako okolní budovy, také přijímal její ledové slzy. Svým způsobem jej očišťovaly a takový dar se neodmítá. Již dávno pochopil, že dobro jednoho je vykoupeno bolestí někoho jiného a proto nechal trochu sobecky noc trpět.
Zastavil se na rohu ulice a poslouchal žal Noci. Náhle se do jejího nářku přimíchal cizí zvuk. Klap...klap....klap,klap něčí podpadky zasazovaly ostré rány Tichu. Podíval se směrem, odkud přicházely cizí zvuky. Prostředkem ulice přicházela dívka. Nejistý krok. Postava jej zaujala tak, že se odlepil od paty domu a zostřil smysly. Rusé vlasy, večer snad ještě vlnité, teď však zmáčené pláčem Noci, splývaly až na dívčiny ramena. Rozmazané stíny kolem očí groteskně zvýrazňovaly její jinak bledý obličej. Plakala a její tělo se třáslo chladem i smutkem. Vykročil ji vstříc. Když jej spatřila, nejprv se zastavila a pak i couvla. Klidně se přibližoval a kousek od ní natáhl ruku. Bezeslova ji přijala a znovu se rozvzlykala. Objal ji a chvíli hladil po mokrých vlasech. Políbil ji na čelo a odhrnul vlasy z jeího obličeje. Položila hlavu na jeho rameno, ale nepřestala se chvět. Příliš mnoho lítosti, příliš mnoho smutku. Znovu ji políbil, tentokrát na krk. Tak jak to uměl jen on, polibkem, který tišil. Pil její žal, nenávist i vztek. Pil její život. Nenáviděl to, ale kruh nelze přerušit. Dobro jednoho je vykoupeno bolestí někoho jiného.
Přestalo pršet.