Má to cenu?

Má to cenu?

Představme si situaci: Otec sedí po nudném dnu v práci, kdy pracoval od šesté hodiny ranní do pozdního odpoledne, u televize a sleduje další z nudných estrád, které jsou o tom samém jednoduchém humoru. Najednou se objeví potomek, který právě dosáhl prahu puberty a usadí se vedle. Po chvíli ticha se zeptá otce: „tatííí, proč mi nekoupíš taky ty značkový boty za dva půl tisíce, co jsme se na ně s mamkou koukali, dyť je má skoro každej ze třídy? Já bych je chtěl taky, proč je nedostanu. Nebo počítač, ten co mám já, je tak do šrotu?“ Otec se probere z mozkového výpadku způsobeného estrádou a uvědomí si, že jeho potomek právě ťal do velmi bolestivé rány. „Víš, jsou moc drahý až budou levnější, tak je dostaneš. A na psaní úkolů Ti tenhle počítač stačí“ „Ale ostatní nečekali a už mají podobný. Tak proč já ne?“ Otec se ocitl ve slepé uličce a zamyslí se. Jeho dítě právě odhalilo jeho životní neúspěch. Stala se situace, které se hrozil po dlouhé roky. Noční můra lidí jemu podobných „Víš, když jsem byl starý jako Ty, tak jsem kvůli svojí pohodlnosti a lenosti zahodil svůj talent, vykašlal se na školu. Neučil jsem se a proto jsem byl rád, že jsem stěží odmaturoval. Ale nevzali mě na vysokou školu a já skončil tam, kde jsem teď. Ve fabrice, kde dělám do strhání těla, abych aspoň trochu uživil rodinu. Kvůli 10 letům lenosti jsem si zničil celý svůj život. Proto se uč, abys nedopadl jako já.“ Zdá se to jako výchovný proslov, ale realita může být jiná. Jsou dvě možnosti. Syn pochopí, že mu otec i přes svou životní prohru dal vše, co mohl, obětoval jemu a celé své rodině všechno. Pracoval do sedření je aby odčinil svou chybu. Pochopí také, proč jej tolik strkal do učení a všech aktivit ohledně vzdělání a začne si ho ještě více vážit. Po vystudování se přijde pochlubit s vysokoškolským diplomem a zajistí rodičům příjemné stáří. Nebo je tu horší verze. Otec právě u svého syna klesl na úroveň lidské trosky. Člověka, který zahodil svou příležitost a teď za to pyká on a jeho rodina. Od té chvíle je vše jiné. V patnácti mu toto syn při nějaké bezvýznamné hádce vmete do obličeje a on bude moci pouze říct: „Ano, máš pravdu“. Až se osamostatní, bude se od něj oddalovat, až se jejich styky omezí na občasné rodinné sešlosti z důvodu výročí příbuzných. Tak, co stojí to za to? Budete mít mládí bez učení, ale budete žít nezajímavý život, nebudete si moci dovolit to, po čem toužíte, váš vlastní vás potomek odsoudí, tedy za předpokladu, že nějakého zplodíte. Stálo těch 10let, za tu cenu? 10 let pohodlí versus 60 let poníženého, nudného života? Teď máte ještě čas to změnit, ale za rok, dva či tři už může být pozdě. V patnácti letech můžete jednat, ale ve čtyřiceti si může pouze zalézt do kouta a tiše trpět pro svou mladistvou nerozvážnost. Je to jen na vás. Samozřejmě tak dopadnout nemusíte, ale zamyslete se, není přece větší šance na spokojený život s maturitou, prácí která vás baví a vysokoškolským diplomem v kapse větší než bez těchto zkušeností? Chce to jen krátké zamyšlení se…