Proč je nebe plné hvězd?

Dávno předávno bylo nebe v noci prázdné. Jen sem tam přelétl přes měsícem osvícenou oblohu noční pták aby si našel potravu. Lidé kteří v té době žili se v noci velmi báli. Nikdo z nich proto nevycházel po setmění ze svého obydlí. Ti lidé ale nebyli takoví jaké známe dnes. Všichni byli velmi hezcí a byli na své okolí milí a nikomu neubližovali. Tihle lidé žili v míru a v přátelství se všemi ostatními obyvateli tehdejšího světa. V jedné z vesnic se jednoho dne roznesla zpráva, že přišel na svět nový obyvatel. Byla to velmi hezká holčička. Dali jí jméno Elwen podle toho jak byla krásná. Elwen vyrůstala ve vesnici a nikdy nepocítila žádnou zlobu. Všichni ji měli rádi a všichni ji pomáhali. Stejně jako všem ostatním. Elwen se ale trochu lišila od ostatních. Nikdo z vesnice totiž nevnímal holou oblohu tak jako ona. Každý večer (někdy i dlouho do noci) seděla, hleděla na oblohu a tiše si zpívala. Každý byl zvyklý na to že po pohledu na oblohu jeho oči uvidí pouze měsíc a někdy ani ne měsíc…vlastně..těch kteří se v noci dívalo na oblohu bylo opravdu málo. Elwen ale obloha velice uchvátila. Měla ji ráda ve dne, v noci, při dešti… Ale stále přemýšlela nad tím že se jí obloha zdá něčím divná…

Každé ráno ji budil paprsek slunce, který se lehce dotkl její světlé tváře. Lidé z jejího rodu měli dlouhé vlasy, světlou tvář a jasné, zářivé oči. Uběhlo již několik let od doby jejího opěvovaného narození. Vstala, jako každé ráno a šla pozdravit slunný den, svou matku, otce, své sousedy a přátele…

Nikdo z vesnice nevstal dříve než při svítání. Teprve když se sluneční paprsky rozlily po celé vesnici, začal ten pravý život po lesních pěšinách a práce na polích. "Dobré ráno Elwen!" Zdravili všichni dívku pokaždé když procházela pěšinou napříč vesnicí na své oblíbené místo. Na tomto místě seděla nebo stála a dívala se do kraje. Dnes si sedla a prohlížela si stále se probouzející krajinu. Všude v údolí byla mlha. Elwen seděla v trávě pod bíle rozkvetlým stromem. Seděla pod ním až do doby kdy se slunce dostalo do poloviny své denní pouti po obloze. Když začalo slunce svítit zvysoka, rozhodla se že si lehne a bude se dívat na oblohu…Jak tak ležela, stále více si uvědomovala jak se obloha nad ní mění. Každým okamžikem obloha změnila svou podobu. Náhle se začalo stmívat. Ano. Celý den Elwen byla nerušena pod rozkvetlým bíle stromem. "Obloha v noci se mi zdá smutná. Proč? Možná proto že ji nikdo v noci nenavštíví. Každý opěvuje její krásu jen během dne. A v noci? Každý se tmy bojí…." Elwen se najednou zvedla a běžela orosenou trávou až k malé tůňce. Tam se sklonila aby si opláchla obličej. Potom se podívala na svůj odraz ve vodě: Její oči jasně zářily v její krásné tváři obklopené dlouhými světlými vlasy. Kolem byla tma. Všude ticho. Vše se upíralo na její nevýslovnou krásu. Dokonce i měsíc na chvíli přestal zářit jasně. "Kéž by mohly být mé oči na nebi aby se už nikdy nikdo nebál chodit v noci ven…" Otočila se a běžela zpátky do vesnice. Ve vesnici bylo úplné ticho. Všichni už spali. Jen za Elweniným oknem svítila malá svíčka. Elwen vešla dovnitř a sfoukla její plamínek. Šla spát..

Ráno byla zase jako první vzhůru a šla se podívat na své oblíbené místo. Cestou opět potkala probouzející se vesničany.."Dobré ráno Vám všem!" "Dobré ráno Elwen!" Odpovídali všichni s radostí. Všichni ji velice rádi viděli se smát. Její smích byl jako lék. Elwen si opět stoupla pod strom a dívala se do kraje. Pak zašla k tůňce aby se z ní napila. Její oči zářily stejně jako včera..začalo se stmívat…Elwen usnula pod stromem…Tichoučký hlas zašeptal..snad to byl vítr? "Elwen..Elwen..probuď se…"Elwen se probudila.."Kdo to ke mne mluví?" "Podívej se nahoru.." Elwen se podívala směrem odkud hlas vycházel…"Mluvíš ke mne ty Měsící?" Elwen najednou prosvištěl kolem uší jemný vánek.."Mé jméno nikdo nezná, jsem a nejsem, žiji a nežiji, dýchám a nedýchám, jím a nejím, mluvím a nemluvím, naslouchám a nenaslouchám…." Elwen se zachvěla. "Kdo jsi..a proč mluvíš se mnou?" Hlas se znova ozval. "Muvím se všemi..jen málokdo umí naslouchat…" Lístky bíle oděnného stromu se zachvěly…Mluvil to snad strom? Jeho bílé květy se rozzářily do černočerné tmy. Nádhera! Tohle Elwen nikdy neviděla. Nebo. Že by snad ano? Neviděla něco podobného v tůňce?

Hlas utichl a vánek zmizel stejně tak jako se objevil. Bylo už velice pozdě a Elwen se vydala zpět do svého domu. Šla cestou mezi pásem stromů, tiše si zpívala a chvílemi jen letmo pohlédla na oblohu. Její píseň letěla až na konec cesty, kde se odrazila od skály a letěla ozvěnou zpět k Elweniným uším. Po chvilce se Elwen zastavila. Zdá se jí to, nebo se opravdu ozvěnou vrací jiná slova než která vycházejí z jejích úst? Elwen zůstala nehnutě stát a naslouchala matně rozechvěnému hlasu utichající ozvěny. Opravdu. Ozvěnou přichází jiná píseň, než ta kterou sama složila.

Jak je to ale možné? Kdo jiný by mohl být v této chvíli venku? Každý Elwenina rodu by se otočil a utíkal by co by mu nohy stačily. Ne. Neutíkal by. Nikdo jiný z Elwenina rodu by se nikdy na takové místo v noci nevydal. Ale Elwen. Byla už příliš blízko na to aby se vrátila zpět. Chtěla vědět kdo to zpívá. Zda je to opravdu ozvěna a nebo někdo z jiného světa slyšel její hlas a odpovídá jí.

Elwen šla dál cestou mezi pásem stromů. Čím blíže se blížila místu odkud prve slyšela ozvěnu, tím více se okolí měnilo. Šla stále po té stejné cestě, ale okolí vypadalo jinak. Jednou se jí zdálo jako by už na tom místě byla. Podruhé se jí dech tajil tím že okolí vůbec nezná. Přitom měla celý les i louky a pole prochozená a věděla jak vypadá krajina ve dne i v noci. Po nějaké době došla na planinku, která byla opklopena kolem dokola lesem. Všude byla tma. Sem tam Elwen zahlédla krčící se keříky kolem kterých byly rozesety kameny. Kameny byly velice velké. Vypadaly skoro jako oltáře. Na oltáře byly ale moc vysoké. Elwen podle pohledu na planinu usoudila, že tam kameny byly rozesety úmyslně. Nevěděla však o nikom kdo by mohl dokázat něco takového. Kameny byly až příliš velké. Teprve teď si Elwen uvědomila, že téměř uprostřed planiny stojí něco jako studnice. Kde by se, ale uprostřed lesů vzala studna? Teprve teď si uvědomila, že i cesta po které šla, nebyla určena jen pro ní a že určitě nebyla první, kdo po cestě šel. Ale kdo by stavěl něco takového právě zde? Ať už to byl kdokoliv, postavil toto místo již před mnoha a mnoha lety. Najednou se jí dostalo odpovědí na část jejích otázek. Z ničeho nic začal měsíc svítit tak silně, avšak jeho paprsek se soustředil an jedno jediné místo. Tím místem byla právě studánka. Proč se ale měsíc upíral na studánku? A proč právě na tuhle studánku? Upírá se měsíc na studánku každou nocí? Nebo čekal celá staletí na Elwen aby ji snad něco ukázal? Elwen stála na místě a téměř nedýchala. Až když paprsek postupně začal slábnout, rozhodla se že se podívá do studánky. Vykročila směrem ke studánce. "Co je to ale za divnou studánku?" Pomyslela si Elwen. "Studánka ukazuje věci, které nejsou…" Elwen ve studánce spatřila to co ještě nikdo před ní neviděl. Nebo. Nebo, že by snad. Že by snad mohl někdo před ní vidět to co viděla v této tiché chvíli? Mohl snad někdo předtím vidět oblohu plnou zářících bílých bodů? Obloha ve studánce byla celá osvícena bíle jako kdyby…ano! Jako kdyby někdo sesbíral všechny spadané květy z bíle rozkvetlého stromu a rozsypal je po obloze! Náhle spadl doprostřed studánky bílý lístek a rozechvěl celou tu krásu, na kterou Elwen upírala svůj zrak. Elwen sklonila hlavu. Zavřela oči. Po chvilce se narovnala. Zaklonila hlavu a otevřela oči. Nic. Obloha byla prázdná. Tak jak ji znala dřív a jak ji znali všichni. Co ale viděla ve studánce? Byla to jen iluze? Pokud to ovšem byla iluze. Byla to velmi krásná iluze. Elwen se ještě nějakou dobu dívala na hladinu. Téměř nedýchala aby nepolekala posvátnou vodu. Elwen přišlo velice líto, že bílý lístek ukončil tu nádhernou vizi. Bílý lístek. Nebyl i on původcem iluze? Dalo by se říct, že ano. Od chvíle kdy spatřila bíle posázenou oblohu, nemyslela Elwen na nic jiného. Náhle si uvědomila že měsíc slábne víc a víc. "Bude svítat.." pomyslela si. Otočila se a už chtěla odejít zpět po cestě po které přišla. Všimla si ale něčeho čeho si předtím nevšimla i když planinu prohlížela důkladně. U jednoho z kamenů rostly bílé květy, které Elwen ještě neviděla. Sehnula se k nim a přivoněla si. Voněly moc hezky. Elwen si chtěla pár květů vzít s sebou, ale bylo jí květin líto a řekla si, že pokud květy rostou jen zde a nikde jinde, je pro to určitě nějaký důvod. A tak květiny nechala tam kde byly. Vydala se po pešině zpět do své vesnice a do svého domu. Všechna okna už byla zhaslá. Jen za jedním hořel plamínek svíčky a čekal na sfouknutí.

Ráno Elwen probudil paprsek ranního slunce, který pohladil její světlou tvář. I přes své dobrodružství vstala Elwen velice brzo. Jaké bylo její překvapení, když všude kolem viděla květy, které se v noci neodvážila utrhnout. Posadila se na své posteli a dívala se na tu krásu kolem sebe. V tom někdo zaťukal na dveře. "Je otevřeno" řekla již plně probuzená Elwen. Dveře se s jemným skřípnutím otevřely. Do domu vešel Aglar. "Ahoj Aglare. Co tě sem přivádí?" Aglar se velice rád staral o květiny a znal všechny nazpaměť, ale květiny, které měla kolem sebe Elwen, nikdy neviděl. Bez helsnutí hleděl na tu krásu co kolem sebe Elwen měla. Elwen se podívala do jeho očí a řekla: "Neptej se mne odkud jsou. Nevím to." Náhle se však zarazila. Zalhala svému nejlepšímu příteli a on to poznal. Hleděl na ní. Po chvilce se ale vzpamatoval. Nechtěl se už vracet k té malé lži. "Chtěl jsem se tě jen zeptat jestli platí naše domluva." Elwen byla z událostí posledních dvou dnů poněkud vyvedena z míry a tak si v té chvíli nemohla vzpomenout jakou měla s Aglarem domluvu. "Promiň. Zapomněla jsem. Jakou jsme měli domluvu? Měla jsem toho za poslední dobu hodně." Aglar se na Elwen se smíchem ve tváři podíval. "Hodně práce? Promiň že se směju, ale pokud já vím. Seděla jsi každým dnem pod sluncem a pozorovala jsi oblohu…" Náhle se ale zarazil, protože měl pocit, že ho Elwenin pohled doslova propichuje zaživa. "Jak….jak….jak můžeš.." začala Elwen trochu nejistě. "Jak můžeš tohle všechno vědět? Já myslela…já myslela že jsem sama a že mne nikdo nevidí a…slyšel jsi vše? A jak tě mohlo napadnout…." Aglar ale nenechal Elwen domluvit a řekl: "Kdo říká že jsem viděl vše co děláš? Já pracoval. Vše mi řekly květiny, stromy, ptáci….oni vidí a slyší a nemůžeš jim v tom bránit…" Elwen přišlo na chvilku líto, že nevěřila příteli. Ale teď se vše vysvětlilo a ona začala vyprávět celý svůj příběh od začátku…ale konce ten příbeh neměl. Aglar se zasnil. "Musela to být nádhera…"

Elwen sebrala poslední kytku ze země. Po celou dobu vyprávění totiž chodila po domě a sbírala květiny. "Byla to nádhera…jen by mne zajímalo co mi chtěl měsíc říct tím že osvítil studánku a ukázal mi nebe poseté květy…" Aglar se odtrhl od okna. "Třeba jsi……" Chvilku nevěděl, zda je na to slovo pravý čas, ale nakonec se rozhodl dopovědět větu. "……třeba jsi…vyvolená! A jen ty můžeš spatřit něco takového. Třeba něco takového viděli i naši předkové, ale nevěděli jak si toto vyvolení vyložit a nevěděli co dělat…." Elwen skočila Aglarovi do řeči. "My ale taky nevíme co máme dělat. Teda alespoň já netuším jak se mám zachovat…" Elwen dala květiny do veliké vázy, kterou Aglar připravil na prostřený stůl. Aglar se znova zadíval na květy. "Jsou opravdu nádherné." Aglarovi se v hlavě honila spousta myšlenek. Na jednu stranu chtěl aby mu Elwen ukázala místo odkud květy jsou, ale na druhou stranu nechtěl porušit tajemství, které bylo pravděpodobně svěřeno Elwen úmyslně. Třeba má Elwen projít nějakou zkouškou. Elwen už byla připravená k odchodu a zavolala na Aglara, který ještě stále seděl v zamyšlení, od vchodových dveří: "Tak jdeme?" Aglar vytržen ze zamyšlení vstal a šel ke dveřím. Venku bylo přenádherně. Slunce krásně svítilo a všichni se smáli a při práci si zpívali. Aglar a Elwen šli lesní pěšinou a z dálky k nim doléhal zpěv vesničanů. Byl to opravdu velice nádherný den. Elwen se celou cestu schýbala ke každé květině, na kterou během cesty narazila, aby zjistila zda se některá z nich nepodobá květinám z tajemného místa. Aglar chtěl stále a stále slyšet příbeh o květech a o studánce a obloze. Aglar se zadíval na oblohu a řekl: "Škoda jen že je to místo tak tajné…" Celý den spolu Aglar a Elwen strávili chozením mezi kvítím a povídáním o vesničanech a obloze a zvířatech…..Nastal večer a Aglar se chtěl vrátit zpět. Jako každý se tmy bál a chtěl jít zpět do vesnice. Elwen se ale rozhodla, že mu ukáže tajemství, které ji bylo svěřeno - řekla mu již vše a chtěla se o ten zázrak podělit. "Pokud půjdeme touhle pěšinou, tak dojdem na kouzelné místo o kterém nikdo neví…" Když Aglar viděl, že Elwen chce jít po pěšině, která byla zalita černočernou tmou, otočil se a snažil se vytrhnout Elwen z ruky. "Nejpůjdu tam, vím že se 'možná ‚ není čeho bát, ale já tam nepůjdu, ne dnes. Co když bylo tajemství opravu svěřeno jen a jen tobě, co když jsi mi o něm ani neměla říkat? Co když se něco stane? Něco…." Elwen si vzdychla: "Všichni se bojíte…tak tedy půjdeme zpět do vesnice." Sama se ale také docela bála, nebála se toho co by nastalo, kdyby na planinu přišel někdo kdo nebyl pozvaný, bála se…..byl to takový divný pocit, něco…bylo to jako kdyby ji něco táhlo, něco volalo směrem ke studánce. Řekla si ale že se nebudou dále zdržovat a že půjdou přímou cestou zpátky do vesnice. Šli a najednou se jí zdálo, že se jí cestá zdá opět poněkud neznámá. Přitom by přísahala, že cestou kterou se právě vydali, šli před několika minutami. Okolí se ale opět výrazně změnilo. Byla hrozná tma ale něco tmě dodávalo světlo. Světlo, které se výrazně lišilo od světla deního. Aglarovi se světlo zdálo divné. Otočil se na Elwen a div neupadl jak se lekl. Elwen se na Aglara zděšeně podívala ale ten se vyděsil ještě víc. Co ho jen polekalo? Elwen už věděla. Pohledem zavadila o studánku (sama netušila jakým způsobem se dostali až sem) a opět viděla své zářící oči. Zprvu jí nepřišlo na jejích očích nic zvláštního, až když se Aglar vzpamatoval a podíval se jí přes rameno do studánky. Její oči zářily v noční temnotě o poznání více. A to Aglara tolik vylekalo. Elwen to překvapilo jen trochu. Své zářící oči spatřila již po třetí, jen jí zděsilo porovnání jejích očí a Aglarových očí..netušila, že to bude takový rozdíl.

"Co to jen..?" Zeptal se potichu Aglar, ale jako by mu došla slova. Elwen se odvrátila od studánky a pohlédla na Aglara, který jí bez dalšího slova hleděl do tváře. Po chvíli ticha řekl: "Je to to co jsi viděla ve studánce?" Elwen nejistě kývla hlavou. Ano, viděla toto, ale viděla i jíné věci, které teď studánka neukázala. Aglar ale zřejmě o tajemstvé vědět může, jinak by se studánka jevila jako každá jiná….náhle bylo do nočního ticha slyšet ševelení Bílého stromu. Elwen se rozeběhla a objala strom. Běžela jako kdyby jí strom volal. Přiložila hlavu uchem na kůru, zavřela oči a naslouchala. Agalar jen mlčky stál a pozoroval co se děje. Byla tma. Po nějaké době Elwen otevřela oči a všude se najednou rozlilo světlo. Ne, moc silné, ale bylo o poznání silnější, než to, které z Elweniných očí vycházelo předtím. Vypadalo to jako kdyby Strom dával Elwen sílu. Aglara to opět vyděsilo. Elwen se beze slova otočila a šla směrem ke strmé propasti, která byla vytvořena vodou někdy na počátku světa. Elwen šla jakokdyby jí něco vedlo. Skoro nemrkala a tak její oči mocně ozařivaly okolí. Aglar sebral odvahu a následoval Elwen, chtěl vědět co se stane. Elwen se těsně před okrajem propasti zastavila. Podívala se na Aglara, který si od propasti držel značný odstup, protože ho temnota propasti velice děsila. Elwen se otočila zády k propasti. Podívala se na Aglara, který se třásl u jednoho z keřů a nebyl schopen sebemenšího pohybu a nevydal ani hlásku. "Pro dobro všech....." zašeptala Elwen a s těmito slovy se opřela zády o vítr a ten jí začal snášet do nejtemnějších hlubin propasti. Aglar ihned přiběhl na místo na kterém předtím Elwen stála. Jediné cé zahlédl byly její jasně zářící oči. "Néé!" Aglarův hlas se roznesl po širém okolí. "Ty nemůžeš odejít! Ne takhle!" Poklekl a ještě chvíli se díval do temnot, dokud nezmizela poslední jiskřička z Elweniných očí...Něco ale přeci jenom z jejich jasu zůstalo. Až z toho Aglara zamrazilo. Pohlédl na nebe a spatřil odlesk Elweniných očí. "Je to jen přelud, jen moje fantazie, jen vzpomínka...." Světlo v okolí začalo zesilovat. Aglar se se sklopeným zrakem vydal na cestu do vesnice....přes slzy skoro neviděl, ale toho že světla stále přibývá si všiml. Znova pohlédl na oblohu, jako kdyby chtěl najít odpověď na to co se stalo. A opravdu. Odlesků Elweniných očí bylo mnoho a stále přibývaly další...jen dva body však zářily nejsilněni, mnohým přišly tyto dva body jako každý jiný, ale Aglar jediný věděl, že jsou to "původní" dva světlé body na obloze, hned po měsíci. Když přišel do vesnice skoro nevěřil vlastním očím. Viděl toho opravdu mnoho, ale to co viděl teď, nemohl vidět nidky předtím. Všichni vesničané byli vzhůru a dívali se na oblohu. Probudil je zářící jas, který se rozlil nejen po obloze, ale také do jejich domovů. Na takové světlo nebyl v noci nikdo zvyklý. Se stále narůstajícím světlem opadával i z tamnějších obyvatel strach ze tmy. Teď již viděli na cestu i ve tmě... Neušlo jim, ale že něco není v pořádku a že Aglar se neraduje jako oni. "Co se stalo?" Zeptala se Aglara Almarien. Aglar svíral v ruce květy, které mu Elwen dala do ruky, po celou dobu co šel si neuvědomal, jak květy křečovitě svírá. Po chvilce si stojícího Aglara všiml i Faug a rozeběhl se k němu. "Aglare! Viděl jsi tu nádheru?" s úsměvem pohlédl na oblohu. "Viděl..." smutně odpověděl Aglar. "A kde je Elwen? Neviděl jsi ji? Tohle musí vidět!" Aglar se smutným povzdechem odpověděl "Elwen tohle nikdy nespatří..." Faug se zarazil. "Proč by tohle neměla vidět? Pojď! Určitě bude někde blízko!" Aglar nevěděl jak příteli říci to co právě viděl. "Elwen....." "Co je s ní?" Vyrazil netrpělivě Faug. "Elwen položila život, proto abychom se v noci nebáli. Zemřela pro nás všchny....." Davem vesničanů prolétl šepotavý šum "....Elwen zemřela abychom se nebáli....." Aglar viděl smutek v očích všech okolo a proto řekl: "Elwen se nebála a byla schopna položit svůj život abychom se ani mi nebáli. A proto na ní nikdy nesmíme zapomenout! Budeme na ní vzpomínat každým dnem, když budeme vyprávět příběh těm, kteří nebojácnou Elwen nemohli spatřit na vlastní oči, neslyšeli její smích a její hlas. Budeme na ní vzpomínat v noci, při každém pohledu na oblohu, kdy se nám naskytne takový pohled, jaký se nám naskytl při pohledu do jejích jasných očí...." Při těchto slovech se mu roztřásl hlas, ale do smrti věřil...věděl, že Elwen ho ve skutečnosti nikdy neopustila a že je sním pořád a že bude i s těmi, kteří přijdou po něm....Elwen je mezi námi dodnes i když tento pradávný příběh zná už jen málokdo. Ale proč si někdy pod noční obloho nepřipomenout příběh o dívce, která se nebála a byla tak statečná, že byla schopna položit život abychom se ani mi nebáli. V každém z nás je kousek Elwen. Legenda také říká, že když padá hvězda, znamená to, že Elwen pláče, protože z nebeských výšin vidí, jaké se ve světě děje bezpráví a až vypláče všechny hvězdy co jsou na obloze, nastane opět doba temna a není jisté, jesli se opět objeví někdo takový jako Elwen. A proto na sebe musíme být hodní a nesmíme ubližovat ostatním....tak praví legenda…..