Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sehanka
Autor
motylmisa
HANKA
„Nemáš právo takhle odejít!!!“ - Hanka křičela a chvíli zase brečela: „Jsi pro mně nejvíc, nechápeš to?“, a vyhrožovala: „bez tebe nedokážu žít!“, a zase brečela:“Vrať se, prosííím!“
Na to jsem prostě neměl sílu. Když mně někdo tak hodně miluje, nemám přeci právo odejít.
A tak jsem zůstal.
Hanka se už zase začala usmívat a její smích byl skutečně plný štěstí.
To, že její smích není radost z milování, jsem pochopil později. Ach, měla přece tak kouzelné dětství!
Hanička mala pekný život, říkal mi po létech Jaro, - její „otecko“.
- Říkám „otecko“, lebo bol Slovák zo Zlatých Moraviec.
„Když jsme Haničku čakali, vravím“ - povídá otecko, „Zlatke, akože mojej, - ta sa narodí do pekného sveta“. „Šak sme jej ho dobre pripravili!“
- V tom se možná mýlil, ale to teď stranou. Oteckovi nějak nepřišlo, že by se neměl dívat, když se Hanka koupe, že by neměl sahat na místa, která budou jednou patřit jen a jen jejímu muži. A vlastně to tak nepřišlo ani Hance.
HANKA:
Pamatuji si na překrásný židovský hřbitov. Ve svých patnácti letech jsem moc dobře netušila co se stalo izraelskému národu a to co mi kecaly pitomé, staré učitelky, mně moc nebralo. Vím jediné. Můj první polibek se odehrál právě na židovském hřbitově. Vím, že se na mně nikdo z mrtvých nezlobí, - bylo to čisté. Jak ráda bych se dnes procházela s naivním, rozklepaným chlapcem, který mně drží za ruku! Jenže už dávno nejsem čistá a přestala jsem věřit v lásku.
Tenkrát to však bylo takové hezky rozechvělé. Nedokázala jsem usnout. Stále jsem myslela na Marka. Věděla jsem jen, že bez něho neumím žít. Věděla jsem, že už nikdy nebudu mít nikoho tak ráda.
OTECKO:
No jaj, mala chalana, také urvisko to bolo, žiadný poriadný chlap. Iba jej pesničky recitoval. Otcovsků lásku něpoznal.
HANKA:
„otecko“ přišel z krčmy a děsně smrděl pivem. Lehl si vedle mně a přitáhnul mně k sobě. Cítila jsem na zádech jeho pohlaví. Snad by mi to ani tak nevadilo, kdyby tak hrozně nesmrděl.
Nevím, proč jsem se nebránila, zřejmě jsem to brala jako projev lásky. Dnes už si pamatuji jen ten smrad a jeho zpocené čelo...
OTECKO:
Jaj, Hanička, moja najmilejšia. No, boli s ňu tiež problémy, ale ako sa vraví, dievčata sů bytosti pekelné. Všetko som ju naučil.