Neosudová

Seděla sama a hrála si s neposlušným pramínkem vlasů. Namotala jej na prst a pak sesunula, namotala a sesunula, namotala...

Reproduktory rádia se chvěly pod tíhou zvukových vln, které předstíraly, že jsou melodické a že se jim říká hudba. Byl to jen řev. Muzika tak akorát do nepohody a do toho slejváku venku. Psa by člověk nevyhnal...

Seděla na posteli, kolena přitisknuta k bradě. Navozovala si tím chabý pocit nedotknutelnosti, vlastního území nebo tak něco. Čert aby se v tom vyznal, čert aby se v ní vyznal.

Buch, buch. Buch, buch... Pravidelný rytmus srdce. Bylo tak uklidňující poslouchat a vnímat ho. Vnímat, že je člověk živý. „Co tě nezabije, to tě posílí.“ Jako by ty stěny říkaly tu starou pravdu. Tak už ani zdi nenechají člověka na pokoji, když potřebuje chvíli klidu a ne bezvýznamnou radu.

„Já nepotřebuju ničí pomoc, ničí záchrannou ruku. Je mi dvacet, jsem už přece dospělá, tak mě nechte. Starejte se o svý nevyřešený problémy a dejte mi pokoj. Vím, co dělám. A kdybych chtěla, tak můžu mít na každém prstě deset přátel a nejméně dva chlapy, kteří by pro mě padli. Nechte si ty blbý kecy o naivitě a důvěřivosti, jo? Že mě jen využívají? To bych snad poznala, ne?! Tak jděte kázat jinam.“

      Jsem sama! Kde jsou teď ti mí přátelé?

Podzimní deprese...

Říkali krásná slova o nerozbitnosti přátelství a o neopouštění se. A totéž on. A teď? Je snad ta druhá o tolik lepší, že žije s ní? Však ať si jí nechá. Bez make-upu určitě vypadá strašně. Proč nevěřila těm dobrým radám?

      Buch, buch. Buch, buch... Počasí, že by psa člověk nevyhnal... Ale ona si vzala svůj kabát, deštník a vyběhla do toho nečasu. Jen tak bloudit ulicemi v zamyšlení nad životem a promarněnými příležitostmi. Potřebovala pocítit lásku. Najde ji snad v deštivých ulicích?

 

      Seděl sám a díval se, jak na parapet dopadají kapky deště. Bubnovaly v pravidelném rytmu. V ruce svíral tužku a její konec drtil zuby.

Cvak, cvak...

Okousané části dopadaly na pohovku. Byla jich tam už značná hromádka. Počasí pro depresi jako stvořené. Psa by člověk nevyhnal...

Vstal z postele a jen tak chvíli přejížděl očima po pokoji. Knihy plné informací, značka „Důležité pro život“,police, stůl, plechová bedna honosící se názvem „kompjůtr“, židle, postel, skříň...

Materialistická stránka věci.

Vždy jde jen o materialistickou stránku věci.

„Nepotřebuju tvou pomoc. A nejsi už můj přítel, kdyby si byl můj přítel, radil by si jinak. Nebo bys do toho šel se mnou. Nemluv mi tady o duši. Nejde o duši, jde o peníze. V sázení jde vždycky jen o peníze a kapku štěstí, kterou mám. Své psychologické důvody proti si nech pro sebe. Já ti můžu vyjmenovat deset důvodů pro. Jak chceš, najdu si jiné přátele. Tebe ke svému rozhodnutí nepotřebuju a k životu už vůbec ne.“

      A teď je sám! Kde je teď jeho kapka štěstí?

Podzimní deprese...

Bez peněz. Bez opravdového přítele. Se spoustou falešných přátel, ke kterým se v záchvatu vidiny bohatství načas uchýlil. A kde teď jsou? Válejí se někde na jeho penězích. Však co, ať si je klidně nechají. Jen ten přítel tolik chybí. Sám ho zahnal...hlupák... Proč nevěřil těm dobrým radám?

      Cvak, cvak... Počasí, že by psa člověk nevyhnal... Ale on si i přesto vzal svou bundu, nasadil kapuci a vyběhl do toho nečasu. Jen tak bloudit ulicemi v zamyšlení nad životem a promarněnými příležitostmi. Potřeboval pocítit lásku. Najde ji snad v deštivých ulicích?

 

      Dvě prázdné duše se loudaly po zasmušilých ulicích a vyčítaly si chyby posledních dnů, měsíců či roků...

     

      Ti dva se nepotkali a ani se nikdy nepotkají. Byli by skvělý pár a ve svých nitrech by zaplnili prázdná místa. Ale to by jejich život musel být napsán ve scénáři z hollywoodské továrny na sny.

Ona obešla sídliště a vrátila se domů, kde se dál užírala svým zpackaným životem a brečela nad svým strhaným obličejem v zrcadle. Pak usnula vyčerpáním.

On si sedl v nejbližším baru, kde se zpil do němoty a odešel až v pozdních ranních hodinách, kdy měl hlavu prázdnou, oproštěnou od problémů, které utopil v alkoholu.

Lidé i příležitosti se míjejí a někdy je třeba rozhodit sítě, abychom zachytili ten osudový okamžik...

A ta síť by měla být dělaná pečlivě, aby její oka nebyla moc široká, protože by se mohlo stát, že šance, která je příliš malá, se nezachytí...   

 

P.S: Rady druhých nejsou nikdy vysloveny zbytečně... Stojí za to nad nimi uvažovat.

---