třeba...imaginace

Bylo to rychlé. Vetřelci nejprve, podle všech lidských předpokladů, zničili 99% přenosových družic na oběžné dráze. Brnkačka. Nikdo by ani nevěřil, kolik generálů si může téměř ve stejnou minutu rvát vlasy zoufalstvím. Pár miliard dolarů právě shořelo v bakteriologických, chemických a nukleárních hlavicích při průletu trosek atmosférou. Na několika posledních stanicích Vetřelci pronesli dojemnou řeč o marnosti odporu a okamžité kapitulaci lidstva a složení všech zbraní. Jako první zareagovala Amerika. Velká, hrdá a hrdinná Amerika odpálila dvě třetiny jaderných raket země-vzduch, které podle mezinárodních úmluv o odzbrojení neměla, na cizácké cíle. Zároveň odvysílala smělé:“ Fuck off!“ na všech frekvencích. Jedna z lodí na oběžné dráze svým magnetickým štítem odvrátila střely a z Ameriky se během rychlé a velice žhavé hodinky stala úhledná hromádka mutovaného popela. Bohužel to odnesl celý kontinent. Takže z map se vyškrtaly také Kanada, Mexiko, Filipíny, Jamaika, Bermudy a severní cíp Jižní Ameriky. Shit happens. Ale život jde dál, ne? Evropa se jako chvilku dívala jinam, „vždyť my tu Ameriku vlastně ani nějak moc neznali“, a okamžitě kapitulovala. Asie váhala jen tak dlouho, jak dlouho trvá opravdu silnému laseru vypálení Moskvy. Vzhledem k tomu, že rusko se nacházelo v podivném politickém rozpoložení, povstalci obsadili většinu raketových sil a pak i s nimi spořádaně zmizeli z povrchu zemského. Vetřelci patrně usoudili, že z toho co neexistuje se těžko střílí.

        Celková populace tvořila nyní přibližně 2,5 miliardy lidí, plus mínus nějaké to spáleniště. Když se kácí les, létají třísky. Lidem se trochu ulevilo po zjištění, že jejich nový soudruzi jsou býložravci. Došlo k uzavření paktů, většinou velice výhodných pro Vetřel...ehm...Návštěvníky. Lidstvo se rozdělilo do dvou táborů. Povstalců, většinu svého krátkého života pálených, drcených nebo trhaných na kusy vyhledávacími automaty a farmářů, pracujících na obrovských lánech cizáckých polí. Jenže, znáte lidi. Někdo dostal méně polévky než ten za ním, slovo dalo slovo a vzniklo povstalecké hnutí „Svobodný člověk“. Po pár stoletích plánování, průzkumů a hledání se podařilo vytvořit perfektní plán ke znovuzískání vlády nad planetou. Ve výrobních linkách stačilo do zeleninových stravních kompletů přimíchat pár atypických příměsí. Lidem se podařilo proniknout do podzemních laboratoří v ruské tundře. Vytáhli odtamtud botulotoxin, pár desítek barelů bojových plynů, zbraně a hlavně funkční nukleární pumu. Vytvořili komando z dětí, vychovávaných v přísné izolaci a nenávisti vůči usurpátorům. Děti dospěli v mladé muže a ženy, připravené vyrovnat skóre. Malé jednotce se podařilo prosáknout až ke hlavnímu počítači Návšť... pardon ...Vetřelců a umístit bombu. Leč, jaké bylo zklamání celého komanda, když zjistili, že vyžaduje k odpálení čtrnáctimístní kód, který sice sebou měli, ale v novém dialektu, vzniknuvším po smíchání lidstva. Ruštinu, tu starou ruštinu, už neovládal nikdo z nich. Pak bylo komando pravděpodobně zajato, nikdo však netuší co se u počítače skutečně odehrálo. Kolovali nepodložené drby o hádce a nechutné rvačce, o hrdinné pokusu zničit počítač konvenčními zbraněmi i o boji do posledního vydechnutí proti obrovské přesile cizáckých stráží. Ti však, jakmile zjistili původ povstání, rozhodli se nic nadále neriskovat. Několika přesně mířenými a načasovanými čistkami zbavili zemi další lidské existence. Na modré planetě konečně zavládl mír. Během likvidace lidí si ale několik Vetřeleckých skupin pošramotilo pověst ortodoxních vegetariánů. Jak se říká:“ Kde není pokušení, není ani hřích.“ Jenže, hromady propečeného masíčka bylo příliš velké lákadlo.Asi jedno a půl století po posledním vyhlazovacím manévru se od hlavní frakce Vetřelců oddělily přibližně dvě pětiny celkové populace a založili vlastní komunitu. Byli to ti, kterým zachutnalo maso. Hlavní stan byl benevolentní a ačkoli to odporovalo mravnímu kodexu cizáků, ponechali skupině volbu vlastní budoucnosti.

        Masožravci, prozaicky se nazývající Mladí, objevili mnoho novinek. Ku příkladu rozmnožování bez zásahu kalibračních programů hlavního počítače. Takže koncem prvního tisíciletí obývání Země se jejich populace rozrostla tak, že převyšovali Staré v poměru 3:1. Staří reagovali vysláním delegátů se vzkazem, že takové chování je nepřípustné. Delegáti se jim vrátili v několika odborně ohlodaných kouscích. To žádalo odvetu. Sfoukli prach ze starých parskometů a vytáhli do odvetného úderu. Většina vybavení, které si Vetřelci kdysi dávno přivezli na Zemi zůstalo u Starých, takže byl boj celkem vyrovnaný. Kde Mladí vázli ve výzbroji, tam si vypomohli početní převahou. Válka se utěšeně rozrostla do konfliktu celosvětového měřítka a s proměnlivými výsledky pokračovala přibližně šest století. Kdo by se s tím počítal. Na konci druhé tisícovky byli Vetřelci tak napěchovaní genetickými modifikátory a kybernetikou, že nešlo určit kdo je kdo. Každý bojoval s každým, každý se živil tím, co uznal za vhodné, tedy tím, co potkal, zabil nebo utrhl. Kupodivu se v této době vedlo skvěle fauně a floře. Cizáci neznali pojem zbraně hromadného ničení a pokud, tak se jednalo o prostředky na bázi energetických zářičů. Nedocházelo tedy k zamoření ani znečištění prostředí. Původní farmy se změnili v divoké pralesy, hojně využívané k maskovaným bitkám chladnými zbraněmi, Americký kontinent se zaplnil novou vegetací, bujně rašící v hodnotném hnojivu. Na začátku třetího tisíciletí se jeden z větších klanů probojoval k podivným ruinám. Po vniknutí do vnitřku rozvalin s údivem zjistili, že je to jejich vlastní základna z dob, kdy ještě žili lidé. Jak by napsal Jirásek:“ I zastyděli se cizáci při pohledu do tváře svého minulého já a s velkým a slavným cílem složili zbraně, kajíce své duše.“ Vrhli se na studium toho co zapomněli nebo se nikdy nenaučili. Podařilo se jim obnovit činnost základny, vykopali hlavní vesmírnou loď a připravili ji k letu. Trvalo to zase pár desítek let snahy a sebezapírání, což znamenalo především odvykačku masa. Nyní již početná komunita, navrátivší se k ideálům svých předků, nastoupila do lodě, vznesla se na orbit a spustila operaci „čistá rasa“. Během pár dnů vypálili všechny své zbývající druhy na povrchu zemském. Několika trestnými výpravami se zbavili i těch posledních jedinců, skrývajících se na osamělých a těžce obrněných postech v džungli. Když dokončili poslední scan, poslední oblet, poslední propočet, poblahopřáli si ke zdaru mise, vítězství inteligence a nezlomného ducha nad barbarskou silou a brutalitou, pojedli posledního salátu ze staré dobré Země a nakopli superturbíny směr hluboký vesmír.

        Trvalo to velice dlouho. Velice dlouho je možná ne právě přesný pojem. Trvalo to ZATRACENĚ DLOUHO, než se jednoho teplého a slunečního dne z nízké větve na zem spustila opička a začala štrachat ve křoví, s úmyslem najít něco malého k snědku, nejlépe s mnoha maličkýma nožičkama. Šramot za zády však zaslechla moc pozdě. Se zděšeným vřeštěním se otočila a její pohled padl na mlsně vypadajícího dravce. Mlsnost se těžko přehlédne, když se ve slunečních paprscích leskne na zubech v otevřené tlamě. A tak opička udělala jediné, co ji právě napadlo. Začala vyhazovat rukama vysoko do vzduchu a tvářila se jako velice zuřivá, ale hlavně nejedlá opička. Dravec ji pomalu a ostražitě obcházel. Op se při mávání rukama chytil větve, ale než by stačil vyskočit k další, klacek se ulomil. Zklamaně vřeštící opice mávala klackem a poskakovala na místě. Šelmě už došla trpělivost. Vyrazila do útoku. Pružné svaly se napnuly, tlama otevřela naplno a oči měřili centimetr po centimetru trajektorii letu. Opička, šílená strachy, se vší silou ohnala klackem. Pád těla ji povalil na zem. Divoce mlátila do zmítajícího se zvířete klackem až zůstalo ležet bez pohybu. Op se pracně vyškrábal na nohy. Krvácel z několika tržných ran a škrábanců. Všude kolem se blýskali na vegetaci cákance tmavé krve. Opička nejprve dlouho hleděla na proraženou lebku šelmy, pak vysoko nad hlavu pozvedla klacek a vydala táhlý skřek. Ve tváři, stále zvířecí, se něco změnilo, jako by výraz nabyl na vážnosti. Opřela se o klacek, postavila na zadní, vypadala tak větší a hrozivější. Kolem se začali sbíhat ostatní příslušníci smečky. Poskakovali okolo tuhnoucího predátora, povykovali směrem k jejich novému vůdci a s nadšením pozorovali klacek. Ve vzduchu bylo cítit novinky. Změny k lepšímu. Možná kameny, dopadající na zvěř hozené z rukou lovců, možná vůni ohně, vykřesaného ze dvou jader kamene, možná i řechtání koní, zapřažených do povozu a velice, velice daleko v budoucnosti cvakla pojistka toasteru v domku na periférii města.

A kdesi, v hlubokém vesmíru, se právě rozhoduje cizí rada o vyslání kolonizační flotily ke vzdáleným planetám. To je přeci úkolem a posláním těch moudrých, přinášet řád a vedení hloupým. To je jediný způsob, jak se netočit v kruhu, vymanit se z neustálého koloběhu a stoupat na žebříčku vývoje vzhůru, za tím absolutním, omamným a tajemným cílem, nazvaným dokonalost.