U kouta v rohu se hýbalo světlo

U kouta v rohu se hýbalo světlo
Kdosi zhasl lampu a posadil se přímo tam
Přízeň jeho kroků oplácela místnost krásnou ozvěnou
A kdosi nezůstal tam zcela sám.

Stěny odlupujíce se při tom pohledu zbělely a potichly
Nářek v očích kohosi není i přez tichost místa zcela zřejmý
Tedy na řadu přichází samota pohlcující i onu přízeň prostoru
Chtivostí slov připomínajíc nenasytnou potvoru.

Netrápíš se? Zcela zřejmá padla otázka a kdosi v koutě hlesl ano
Slovo vzniklo a přestalo existovat ve stejném okamžiku v závislosti na vážnosti věci
Není snad vše v pořádku? letící proudem ticha náhle odraženo přitakáním
Není snad vše stejné jako kdysi? Nemění se vyrovnání ale stále jen časy.

To já přece znám už dávno nebo jsem to míval znát teď ale nezměnili se časy pohl jsem se já
A zbytek zůstal někde dole nebo jsem snad klesl sám teď jsem ale v tomto rohu a nevím co dělat mám
Nenachází vysvětlení a místnost je zas nakloněna přízni kroků jeho a samota zmizela neznámo kam
Teď kdosi vystoupí ze stěny a nechá se nést proudem štěstěny...