Mám tě

Píšu příběhy, ale části vytržené z kontextu nezní nic moc...je to pokus.

V nemocničním pokoji byla tma a chladno způsobené nedbalým sanitářem, kterému bylo vše jedno. Kristina ležela v bíle povlečené posteli a třásla se. Kdyby se jen tak mohla zvednout a dojít až k oknu. S takovou radostí by ho silou zabouchla. Ale to už by nedokázala. Do očí se jí opět draly slzy. Nechutná nemocnice, odporná nemoc! Proč ona? Proč si ta ohavná, zlá nemoc vybrala právě ji! Když zavřela oči, aby zatlačila slzy a nemusela se dívat po zšedlém sterilním pokoji, vytanul jí před nimi Markův obličej. Smál se na ni. Pak se vzdaloval a ona viděla jeho celého, jak k ní natahuje ruce. Zdálo se jí, že je tak blízko. Lákal ji ať jde k němu blíž, oči mu zářily a tolik po ní toužil. Kdysi.
Dveře cvakly a někdo do pokoje vpustil na malý okamžik ten šílený ruch z chodby. Kdo ji zase přišel mučit? Další injekce, nebo prášky? Už nic nechce, stejně umírá, ona to ví! Už je vlastně tak trochu mrtvá. Nemá sílu ani nato, aby znovu s někým mluvila, natož polykala nesmyslné ordinace šílených lékařů. Proč jí raději nedají něco definitivního, co by zakončilo její bolestivé trápení.
"Dobrý den, Kristino." ozval se ze tmy přívětivý ženský hlas. "Jsem doktorka Laura Kristiánová, pamatujete si mě, že." přitáhla si mladá lékařka židli ke Kristininu lůžku. Ta se ani nepohnula. Neotevřela oči a už vůbec nereagovala na pozdrav.
"Kristino, už k vám chodím přes měsíc a vidím, že neděláte žádné pokroky." prohlédla si ji lékařka zběžně. "Myslím, že po dobrém toho s vámi moc nezmůžu." zkonstatovala a vstala z židle. Kristina mlčela. Nenáviděla její hlas. Nenáviděla ten klid se kterým na ni celé dlouhé hodiny mluvila. Byla si ale jistá, že doktorka Kristiánová brzy odejde. Proč by se zdržovala s někým, kdo umírá.
Byla to otázka pár minut. Když Kristina opět nereagovala, Laura věděla, že má poslední šanci uskutečnit svůj plán.
Sundala Kristině z tváře sluneční brýle, hodila je na stolek a otevřela všechna okna dokořán.
"Venku je třicet stupňů, Kristino, vy máte naordinovanou procházku!"
Do Kristiny jakoby najednou vjelo snad sto čertů. Bleskově se posadila na posteli, ikdyž deku si držela až pod krkem.
"Já nikam nejdu, neudělám ani jeden krok!" štěkla po ní zle.
"O tom rozhoduji já!" stála si pevně za svým doktorka Laura.
"Ne!" křičela dál Kristina, ale to už Lauru opravdu nezajímalo. Bylo jí samotné do pláče z celé vyhrocené situace, ale už nemohla jinak. Přistavila k lůžku invalidní vozík, který jako strašák byl postavený vedle umyvadla a strhla z Kristiny deku, kterou si k sobě tiskla jako štít.
"To nemůžete, prosím!" bránila se pohledu na své vlastní nohy Kristina, když se ocitla na posteli odhalená jen v pyžamu.
"Musím, Kristino." hlesla Laura při pohledu na kosti potažené slabou bledou kůží. Její anorektické tělo se ztrácelo a barvou přímo splývalo s povlečením. "Jinak opravdu zemřeš." objala Kristinu kolem hrudníku a lehce ji přesadila do křesla na kterém ji hodlala odvézt na slunce do zahrady.
"Proč to děláte?" rozplakala se Kristina. "Nikdo už se na mě ani nepodívá, všichni mě opustili a vy ..."
"Máš ještě spostu času na umírání, holka." .................atd......

---