Stará duše

Moje duše je stará statisíce let. Byla tady mnohokrát a ještě mnohokrát přijde. Ale nebyl jsem vždy tím, čím jsem dnes. Býval jsem celý, celý, jako většina duší, které dnes, roztříštěné do stovek a tisíců těl, jen stěží připomínají krásu obrazu, který bylo možno spatřit na počátku věků, kdy všechny duše spočívaly v počátku a z jejichž prolínání a pohybu se zrodil čas. Tak to bylo, byl jsem celý, ale i má duše byla roztržena a mohu se jen ptát, proč jen jednou. Proč jsem, jako tolik ostatních, nebyl rozdrcen a rozmělněn do stovek i tisíců drobných zrnek písku a proč zůstávám po věky z obou polovin zcelen. Mám zde úkol, ale nechápu, proč připadl mě a proč zrovna já nesu toto břímě věků. Nevím, jestli jsem sám, nebo je nás víc. Vím, že hledám opět scelení a že má touha po jednotě je tím silnější, že jsem zůstal napůl celý a že si toto tedy mohu všechno pamatovat.

Osud nerozpůlil mou duši ostrým řezem, ale roztrhl ji vedví, aby k sobě mohly pasovat opět jen ty dvě souhlasné poloviny, přesto velmi ji rozdělil velmi přesně – oddělen zůstal oheň a voda, kámen a vzduch. Já jsem kámen a oheň. Jsem kámen, který v sobě skrývá žár, který nikdy nevychladne.
Za svých tisíce let na zemi jsem byl velkými vojevůdci, císaři, chány, despoty a tyrany, ničil jsem města a hubil národy, pod kopyty mých hord se hroutila impéria, celé kultury upadaly v zapomnění. V popelu měst a jejich lidí jsem zakládal nové paláce, kostely, univerzity, stavěl nová opevnění a budoval silnice. Pod mou silou hořely národy a jiné národy rostly a mohutněly. Byl jsem na vrcholu, svět byl na můj povel a já se stále hnal, chtěl ničit, chtěl stavět. Oheň a kámen, kámen a oheň, to je konec i začátek. Dobře si to pamatuji, tolikrát jsem si myslel, že jsem veliký a naplňuji svůj osud, spravuji obraz počátku na zemi. Nakonec i z výšin jsem padal jako král stářím i jedem poddaných či synů, nemocí i fyzickým vyčerpáním. Probouzel jsem se do nového života a leckdy jsem bořil to, co jsem v minulém životě sám vystavěl.

Ale tělo, o kterého duše vstupuje, je jen hříčka, jen pouhý odlesk a jeho počátek na zemi je jen náhoda. Narodil jsem se i jako otrok, mrzák, ve špinavém dělnickém domku, černošské chýši, Himalájské samotě nebo jen tak na hlíně prostitutce a potulnému kejklíři. Lidé do mě kopali, plivali, mnohdy na mě čekala mučidla a často, přečasto jsem končil s hlavou v oprátce nebo podříznutým hrdlem. Protože já se neumím vzdát a všechno utrpení mě nedokáže zlomit, nemohl jsem zůstat vzadu a čekat. Oheň ve mně se hlásil o slovo a dřív nebo později jsem vzplanul a rozpoutal požár, který pro mě často byl i pohřební hranicí.

Oheň a kámen, tak nezdolný, tak tvrdý, přesto necelý a vždy něco hledající. Ve svých palácích jsem hostil mudrce a filozofy, aby ulehčili mému srdci a řekli mi, proč nemůžu ten oheň v sobě ovládnout, proč on ovládá mě. Proč jsem tvrdý tak, až sám sobě nepřijdu už jako člověk? Nikdy chladný, ale nikdy otevřený. Má druhá polovina, jak ji najdu, jak ji získám? Ptal jsem se jich a oni radili. V temných kopkách ptal jsem se věčné tmy, na stromových vězeních ptal jsem se hvězd a měsíce. Kde jsem celý já? Kdy budu opět spojen a zbavím se toho strachu uvnitř, toho neustálého boje, co mě zevnitř spaluje a nedovolí mi být ani na chvíli se sebou spokojen? Spokojen se světem kolem? Proč štěstí je pro mě jen mžik, jen okamžik a hned zase zmizí a já se cítím jako podveden? Stále v boji, nikdy neodpočívej. Od dětských let noci beze spánku a plné hněvu, který nemá důvod, který nemá terč, který nejde zapomenou nebo zchladit. Utrpení? Posedlost? Ale ne. Jen hněv, něco, co na chvíli můžete přebít, ale co tam vzadu pořád je a čeká a vy o tom víte, i když se třeba zpijete, zfetujete nebo upadnete do transu. Čeká tam na vás, jediný opravdový přítel, co vás nikdy neopustí.

Jen síla mých spojených nepřátel mě mohla porazit, jen v mých začátcích jsem měl nepřátele, jen v krátkých okamžicích jsem byl nepřipraven a mohl být zaskočen. Tyto chvíle byly mými konci a umíral jsem rychle setnut i v agónii na hranici, mlčky s tváři zkřivenou vztekem i plivajíce nadávky a kletby. I tehdy, i pak jsem ale bojoval, nikdy se nevzdal, bránil se, dokud se mohl hýbat. Můj hněv mě neopouštěl ani v momentě porážky, nikdy. Oheň a kámen, nezkrotíš, nezlomíš.

Co pak byly ty okamžiky, kdy jsem seděl na hoře z těl mých nepřátel a hleděl do nebe, neschopen vykřiknout vítězství? Když jsem měl vyslat armádu zničit poslední hrad a já nedokázal otevřít oči a vstát z postele? Co způsobilo, že jsem nevnímal boty dozorců šlapat po mém břiše a já se neotočil na záda? Bič přes můj obličej na lodi otrokářů, kde přikován ke kormidlu jsem hleděl na obzor moře? Proč jsem neutekl a nechal se roztrhat lvy v savaně na pár kroků od stromu s kopím u mých nohou s očima na oblaku v dáli? Kdo zkrotil oheň, kdo prorazil kámen? Byla to ona. Byla to ona, která nosí mou druhou polovinu, vodu a vzduch. Je to ona, která v očí má moře, které se snoubí s oblohou. Nebo nosím její polovinu já? Je to jedno, nebo to samé. Jsme jedna duše, my jsme já. Jsme staří, starší než nejstarší města a někdy si na to můžeme vzpomenout. Nosíme to v sobě. Po celé věky. A po celé věky se hledáme. Spojíme se ale málokdy, i když se sejdeme často. Tisíckrát jsme stáli proti sobě, dvě velké duše, dva principy. Já bořím a stavím, ona uklidňuje a vyživuje. A navzájem si chybíme, protože jeden bez druhého jsme neúplní, tak jako jsme rozdílní jsme i stejní, když naše duše je základních matérií všemíra.

Jak vzácné jsou ty chvíle, kdy se touha naplní a svět splyne konečně v jedno. Štěstí z našeho setkání je obrovské, nepatří do tohoto světa a nikdo kromě nás jej nemůže pochopit. I my jej jen stěží chápeme a často se jej sami bojíme. Kolikrát už jsem utíkal před ní nebo ona přede mnou. Kolikrát jsem ji zničil, kolikrát jsem se stal její obětí. Mělo by být utrpení našeho vzájemného vztahu odrazem štěstí, které prožijeme spolu, když se setkáme a poznáme? Ne, její smutek a můj hněv jsou jen odrazem polovičatosti naše jediné duše. Je to něco, co naši existenci vyplňuje po dny, kdy nejsme spolu. A těch je většina. Ale v těch dnech dobách, kdy spolu zůstat můžeme a dokážeme, potom jsme jedno a úplnost se stane naším světem, smysl existence vystoupí, když se oddáme jeden druhému. Štěstí je pomíjivé. Naše spojení je nirvána. Trvající stav osvícení. Spojení do smrti, která je strašná, protože víme, že se opět budeme hledat a bude to dlouho, bude to bolet a my budeme jen útrpnými loutkami naší touhy.
Touha po celosti, touha po tom druhém a vlastně sobě samém, je naším osudem. Do konce věků, do opětovného spojení všeho v jedno, se budeme hledat, milovat a bát. Prožili jsme tisíceré příběhy a ještě tisíceré prožijeme. Moje, naše duše je stará. Stará jako svět, jako čas. Duše si pamatuje a i na této zemi, pokud ve sobě hledáme, si můžeme někdy vzpomenout. Hledáme svou druhou polovinu. O některých příbězích vám můžeme vyprávět.

A jeden takový příběh právě i žijeme.