Kopretina

KOPRETINA
 

Viděl jsem krásnou dívku s kopretinou
sedět na lavičce v parku.
Smutně jí slzy po tváři kanou
jak slaný déšť z mraku.

Její kadeřavé vlasy ve větru vály
a já spatřil tu smutnou tvář.
Krásné hnědé oči dívají se do dály,
ať se na chvíli usměje - vidět její zář.

Přál jsem si, ale věděl, že nemůže snad nechce.
Přivoněla k tomu bělostnému kvítku
a jemnou ručkou trhá jej, lístek po lístku.
Ten se bez lásky a přátel k zemi nese - tak lehce.

Dívka pozoruje lístky jak násilnou okolností jsou znova
a znova vytrženy z rodného lůna - padají do zapomnění.
Přitom třešňovými rty pronáší ta slova, slova
jenž mají přinést tolik toužené rozuzlení.

"Má mě rád? Nemá mě rád?"
Každý lístek to musí slyšet snad.
Kdyby jen mohli tak jí osloví.
"Má, má tě rád" poslední lístek odpoví.

Dívka sleduje ten lístek jak padá k zemi.
Padá i s její poslední slzou, otře si tvář,
vstává, lístkům mává, usměje se, loučí se s němi.
Říká: "Ne nemá, nemá mě rád - láska není slabikář."

To nejsou písmena, jednoduché věty, slova.
Je to radost, volný pád, ale i muka, zloba.
Kdyby mě měl opravdu rád neřek by: "Je to tvou vinou."
Ale já nemohu za to, že spal s jinou!

Lístkům řekla, že číst bude dál, ale v jiné knize.
Upraví si vlasy, jemně pohladí kůru stromu.
Že si najde toho co neničí její vize.
Pozvolna a sebejistě vydala se domů.

Šla hledat okvětí z nějž byla tak násilně vytržena.