Artuš - epilog

Teď už to bude přes rok. Za tu dobu jsem stihla oslavit osmnácté narozeniny, zažít dva rozchody a úspěšně se dostat až do čtvrťáku. Vzpomínky na Artuše byly den ode dne rozmazanější a nejasnější, a přesto nebyla snad jediná noc kdyby bych na něj nepomyslela.

Když jsem dnes ráno vstávala, ani ve snu mě nenapadlo, že dnešek možná všechno změní. Dopoledne jsme vyrazili na veletrhy. Nepřehledná masa lidí proudí mezi stánky, mračí se na sebe a lokty si proráží cestu. Znuděná a unavená postávám opodál a pozoruji tváře lidí a hádám jejich osudy. A mezi nimi se proplétal mladý muž. Jeho tmavé vlasy házely modré odlesky v jasném slunci. Spatří mě a tvář se mu roztáhne v úsměvu, který mi tak chyběl. Mávaje si klestí cestu skrz dav přímo ke mně.

Artuši…!

Možná mi chce představit svou mladou krásnou ženu a rozkošné dítko. A možná si padneme do náruče a vášnivě políbíme. Nevím. Každopádně, teď mu spěchám co nejrychleji naproti.