Na tenké strunce

Ležím,

sleduju zásuvku,

poslouchám tikot hodin.

Nic nemusím,

do školy,

z postele,

nikam.

Stejně se

nedokážu

doplazit

ani na hajzl.

"Když to nepomůže,

pošleme vás

do lázní."

Jo tak se tomu dneska říká?

"Kam byste chtěla,

do hor?"

Kývám a v duchu si říkám.

Do prdele běž, mně nedostaneš.

"Musíte odpočívat."

Neříkal minule, že nic nemusím?

Volali ze školy,

co se mnou je?

Mátinka řekla,

že jsem nemocná.

Stydí se za dcerunku

na psychině.

Uvažuju, jaké to bylo,

když dávali M. a J. a V. 

elektrošoky.

Budou mi je dávat taky?

Přivázali je k posteli a ...

Myslím, že je uspali.

A usmažili.

V. brečela, když mi to říkala.

J. říkal, že poprvé, podruhé,

potřetí je to šílené. M. o tom

nemluvil nikdy. Věděl,

že ho to čeká znovu.

Chtějí tě usmažit.

Zaživa.

Pak už je ti to jedno.

Jsi jako mimino.

Čisťounké, znovuzrozené

NIC.

Nikdo tě nemůže poznat,

změní ti to osobnost.

Začneš dělat co chtějí,

jen aby tě nechali

NAPOKOJI!

Abys nebyl jejich věc,

nahovno.

Nechcíííííííííííííííííííí.

"Tak co dneska,

je vám líp?"

Úplně sjetá přemýšlím

nad tím,

že umřu hlady.

Kývám a usmívám se.

Au.

"Jo je, mnohem, děkuju

pane doktore."

Do prdele,

už mně nechte

NAPOKOJI.

Ví, že lžu.

"Víte, co se stane,

když mi budete lhát?"

Mlčím.

Usmažíte mně a dáte na chleba.

"Vrátíte se k nám,

dřív nebo později."

Nevím jak mi je.

Nedokážu udržet myšlenku.

Za pár dní mi snížili dávky

a pustili  žilou.

Předali do kolonky

- dochází pravidelně.

Změnili mi prášky, na ty úúúžasné,

americké.

Co manželé píšou manželkám,

když je nechtějí poslouchat.

Ležím,

sleduju zásuvku,

poslouchám tikot hodin.

Jsem na umělé

strunce Prozacu.

U nás se tomu

elegantně říká

Deprex.  

"Pane doktore,

nemohl byste mi

změnit léky?

"Proč, nevyhovují vám?"

"No já totiž, když je beru

nemůžu mít orgasmus."

"A to vám vadí?"

"No jo."

"Na to si zvyknete.

Máte stáleho partnera?"

Nezvyknu.

"Jo, mám. A jak dlouho

je budu brát?"

"No podle situace,

dva, tři roky určitě."

Kývu.

Tak na to ti seru.

"Hlavně je nepřestaňte brát!"

Kývu a odcházím.

Na další sezení jsem nedošla.

To jsem ještě nevěděla,

že se stejně jednou vrátím.