Dnes

Ve tři hodiny tohoto roku jsem stanul u památníku v Kobylisích. Byl hluboká noc, z dáli sem vítr ještě zanášel poslední dozvuky silvestrovských oslav. Již jsem tu jednou byl: před deskami se jmény - ve slunečném dni se matně leskly -, ponořen do tiché úcty. A větřík odkudsi znedaleka zanášel hovor nějaké zdejší party, s hlasy bez špetky úcty k místu, kde se nacházeli, bez jakéhokoliv zachvění před tmou z minulosti.

Té novoroční noci jsem byl řádně přiopilý. A přeci jsem ve tmě, pod roztodivnými houbami výbojek, našel cestu až tam. Ve té chvíli, kdy jsem stál před seznamy zastřelených a kolem mne se ozývaly hlasy mých přátel, kteří nevěděli ničeho o místě, kde se náhle octli, v té chvíli, i přesto, že jsem mohl být na tisíce mil daleko těm, již zde položili život, ucítil jsem ve svém srdci hlubokou úctu a spojení, ač se to může zdá nemožné, hluboké spojení se všemi, kteří zde padli s čelem vztyčeným proti okupantské lůze. Proč? Aby se mí přátelé, oblouznění Muškátem a Sektem mohli ve tři ráno v noci před němou připomínkou strašlivé doby smát a překřičet oči mrtvých zpěvem a výkřiky živých. Abych se i já mohl smát, přemožen oslavou nového roku.

Nesmál jsem se. Neboť jsem cítil, že zde už není další místo pro někoho, kdo by připomínal konec války a dlouhou dobu míru hlasitým hovorem a smíchem k noční obloze. Ti kolem mne směli patřit světu jen díky těm, kdo v černi noci němě hleděli z bronzových písmenek a číslic. A já jsem se cítil povinen, avšak nikoliv ve smyslu společensko formálním ale ve smyslu nejhlubšího vnitřního cítění morálního i duchovního, ve smyslu oddanosti a vděku těm, kteří se za nás obětovali, položit zde věnec za národ a za všechny, kteří žijí na tomto světě. Ne žádným okázalým gestem, ale jen tichým vyjádřením soucitu, pokory a vděku. S láskou jsem vykonal tuto povinnost, zatímco ti kolem, nic netušíce, dohadovali se, kdy už půjdeme dál a co tu vůbec děláme.

Lidé mohou zapomenout a taktéž vždy zapomenou. Jen my nesmíme, neboť jsme svědomím lidí a pamětí jejich ochablých a unavených hlav. Po ránu vystoupala alkoholová pára z hlavy všem mým přátelům a s ní též vzpomínky na to, co se dělo ještě před několika hodinami. Nezapomněl jsem.

Nejsem básník a nikdy jsem se za něj nepovažoval. Kdekdo řekne: „Jirko, máš tu hezký básničky. Ty seš náš básník.“ Nejsem básník a nikdy jsem se za něj nepovažoval. Nebyl jsem ani novinářem, ačkoliv mě též nazývali tímto titulem. Vždy jsem psal rád. Občas na zakázku, ale většinou z vnitřní nutnosti. Právě z takové nutnosti, jaká mě dnes, pozdě večer, slovně rozostřeného po celém dlouhém dni, přinutila napsat tento text.

Za celý den,za celý dlouhý a rozostřený den, jsem zde neviděl ani jeden příspěveček, ani jednu jedinou malou básničku, jako vzpomínku na výročí. Nimráme se neustále uvnitř svých rozostřených duší a bičujeme se do té nejvyšší nesrozumitelnosti. Jiní propadají, v konečném balastu toho všeho, k odstrašující vulgaritě a ohavnosti. Nikdo, zaneprázdněn svými hlubokými a strašlivými problémy, si nevzpomněl.

To o čem mluvím je věcí značně intimní. Každý se s ní musí vyrovnat sám, v hloubce své duše, v tichu noci, i když možná přehlušovaném vzdálenými odlesky rachejtlí a petard. Není třeba velký slov a obmáchlých veršů, narýmovaných a načasovaných přesně k dnešnímu dni. Vždyť by byly směšné a urážlivé, s celou svou bezradnou povinností pro datum a formu.

 Jen jedna malá, drobná deska by stačila. S vyrytým datem a slovy: „Nikdy nezapomeneme“.