Vítr a blesk část III.

III.

Na vrcholku Ostrokopu se černala kamenná strážní věž Hoytarn. Kdysi, když vládli této zemi mocní králové, a jejich sídlo, citadela Gullsllot, uprostřed města Tarnburg, ještě stálo, silní muži hlídkovali ve věži strážní. A z vrcholku věže viděli na míle daleko do všech světových stran. Žádný nepřítel se tak nedostal do země nezpozorován.

Ale jak plynula léta, dávní králové padli, mocné království zaniklo, z Tarnburgu zůstaly jen trosky a v Hoytarnu již nedržela hlídku žádná stráž.

V průběhu staletí se pro věž našlo mnoho jiných využití. Sídleli tu podivní šarlatáni, kteří sami sebe nazývali kouzelníky, sem tam se tu usadila stará ježibaba nebo se Hoytarn stal domovem bandy nájezdníků. Ale to vše už bylo pryč. Celý den se věž utápěla v klidu a tichu. Dnes už sloužila věž jen jako místo, kde se scházely mladé páry z okolních vesnic a oddávali se nerušeně svým milostným hrám.

Tak tomu bylo i toho večera. Dva páry mladých lidí mířily na večer do věže, užít si trochu klidu a soukromí. Zapředeni v tichém hovoru zdolali strmý kopec a ještě, než slunce zcela zmizelo za obzorem, stanuly před masivními dveřmi vysoké věže. Mladý kovář jménem Verek, statný chlapec s ostře řezanou sličnou tváří, políbil svoji dívku do vlasů, vymanil se z jejího obětí a opřel se do starých zrezivělých dveří. Svaly na rukou se mu napínaly k prasknutí, ale dveře nešli otevřít. S utrápeným výrazem v obličeji mávl se slovy: „Jde to ztuha, Ryggy, pojď mi s tím trochu pomoct,“ na druhého chlapce; sice menšího, ale taktéž silného. Zatlačili oba a společnými silami se jim po chvíli podařilo staré dveře alespoň pootevřít. Následováni mladými dívkami zmizeli v černé škvíře.

Věž páchla potem a hnijícím dřevem, čehož si nikdo nevšímal; vzrušení dostoupilo vrcholu – mladí lidé se toužili navzájem poznávat, takže se ani neobtěžovali zapálit svíce, které si sebou přinesli, jen si na chladnou zem položili dvě deky a pak se už věnovali pouze sami sobě. Ale nebylo jim dopřáno dlouhého klidu. Mezi slastným oddechováním a příležitostným tichým hovorem zaslechl mladík jménem Ryggy cosi, co ho zneklidnilo.

„Hele, Vereku,neslyšel jsi něco,“ zvedl se náhle a podíval se směrem, kde tušil mladého kováře. Trvalo celou chvíli, než se dočkal odpovědi. Kovář se právě věnoval ústům své milé, a ta činnost mu přinášela značné uspokojení.

„Co máš na mysli Ryggy?“ zeptal se Verek a hned opět atakoval rty své dívky.

„Slyším venku nějaké kroky, řekl bych,“ zašeptal v odpověď. Verek se zvedl ze země, zřejmě znepokojen těmi slovy, a položil prst na ústa své milé, která se ho snažila políbit; zaposlouchal se. Chvíli nezaregistroval nic podezřelého, slyšel jen vlastní srdce, které tlouklo jako o překot. Netrvalo to dlouho. Venku se skutečně někdo pohyboval. Zaslechl řinčení kovu a možná i něco, jako vzdálený hovor.

„Myslíš, že měl někdo stejný nápad, jako mi?“ zeptal Ryggy, ale Verek zavrtěl zamítavě hlavou.

„Víš co, půjdu se tam trošku porozhlédnout. Vy se radši běžte schovat do druhého patra. Co si pamatuji, jsou tam nějaké skříně a tak. Hlavně nerozsvěcujte, ale dávejte v té tmě pozor,“ řekl po chvilce ticha Ryggy a než stačil Verek cokoliv namítnout, protáhl se mezerou ve dveřích ven.

„Blázne,“ sykl za ním kovář. „Ať je to kdo je to, je jistojistě ozbrojen.“ Jenže mladík už jeho slova mohl stěží slyšet. Kovář se zamračil, chytil děvčata za ruce a opatrně je vedl mezi hromadou jen tak ledabyle po zemi poházeného harampádí ke schodům do druhého patra. Pomaličku, schod za schodem, se vyškrábali na další podlaží, kde bezradně tápali ve tmě, dokud nenarazili (skoro doslova) na masivní truhlu s utrženým zámkem.

„Tady, vlezte si do té truhly,“ šeptl Verek nazdvihl levou rukou víko a pravou pomohl dívkám. Vtěsnali se dovnitř a snažili se ani nedutat, aby slyšeli každé šustnutí.

Dlouho se nic nedělo; ve tmě ztrácel kovář trpělivost a už už se chystal vyřítit se ven, na pomoc svému příteli. Naštěstí toho nebylo třeba.

 „Hej, kde jste všichni,“ přerušil  ticho Ryggyho hlas.

„Rychle, rychle. Pojď sem,“ nazdvihl Verek víko. Jen, co se mladík přiblížil, chytil ho kovář za ruku a rázným trhnutím ho vtáhl dovnitř.

„Viděl jsi někoho,“ ptal se nedočkavě, jen co se v truhlici trošku srovnali a zavřeli za sebou víko.

„Zahlédl jsem šest chlapů,“ polkl těžce. „Byli ozbrojení. Zřejmě tvrdí žoldnéři, žádní začátečníci. Ty jejich dlouhý meče naháněli strach, to mi věř. Asi nečekají, že by tu někdo byl, tedy, alespoň bych tak usuzoval podle toho, že se nesnažili nikterak šeptat. Jenže se zdá, že hodlají přenocovat tady, ve věži.“ Kovář se zamračil, zatímco jeho dívka tiše škytla.

„Tak to je špatné. Budeme tu muset zůstat schovaní a počkat až odejdou.“

„Musím být nad ránem doma. Jestli mě táta nenajde v posteli, to bude mazec,“ začala vzlykat Ryggyho dívka Ardi, zatímco Tissy, kovářova milá, škytala jako o závod. Verek ji marně zakrýval ústa a snažil se ji umlčet. Když nic nepomohlo, divoce ji políbil.

„Dobře, hlavně klid,“ oddechoval Ryggy divoce, snaže se uklidnit spíše sám sebe než ostatní. „Přikrčím se ke schodům a budu je chvíli poslouchat. Snad zvím něco víc.“

Kovář jen tiše přikývl a nadzvedl mu víko: „To není špatný nápad. Dávej na sebe pozor, kamaráde.“ Ryggy opatrně přelezl okraj truhlice a opatrně se odplížil k točitým schodům. V prvním podlaží se svítilo a zaslechl odtud hlasitý hovor. Těžko však rozeznával jednotlivá slova, přitiskl se proto až ke zdi a plíživým krokem sestoupil skoro až dolů. Tam se mu konečně naskytl pohled do místnosti. Šestice mužů v černých pláštích a zbrojích, se znakem červeného draka na hrudi se usadila na zemi okolo starého polorozpadlého stolu. Ryggy se musel tlačit co nejvíce ke zdi, při tom měl co dělat, aby na vysokých schodech neztratil rovnováhu a neskutálel se ozbrojencům rovnou pod nos.

„Půjdeš hlídkovat ven, Naresi,“ zahřímal téměř nesrozumitelně brunátný neholený chlap. Oslovený se kysele zašklebil a pokusil se syčivým hlasem zaprotestovat: „Je to nutné, veliteli? Vždyť kdo by násss tu mohl překvapit?“ Ale stačil jeden pohled jeho velitele a přestal se namáhat.

„Jak dlouho tu budeme setrvávat? Jsme tu dva dny a stále žádné známky toho, že by nám…,“ drobný muž si odsmrkl do rukávu. „…Že by nám byl Noturdin na stopě.“

„Budeme tu hlídkovat tak dlouho, dokud nás Froddegar neodvolá, je to doufám dostatečně jasné,“ houkl velitel směrem k tázajícímu a zapotácel se tak, že Ryggy zapochyboval (a nutno říci, že naprosto oprávněně) o jeho střízlivosti. Za jeho zády mezitím další zbojník přihrál Naresovi láhev s pálenkou. Nares poděkoval kývnutím hlavy a hadím zasyčením. Velitel se bleskově otočil a šlehl po něm pohledem, takže vychrtlý had stačil jen tak tak schovat láhev za záda.

„Mám z tebe tu línou kůži sedřít nebo vypadneš na stráž, místo toho, abys mně tady syčel za zády,“ zavrčel. Nares sykl, vykouzlil na tváři těžko identifikovatelný výraz, nejvíce podobný něčemu, mezi úsměvem a zlostným úšklebkem, a zmizel za polootevřenými dveřmi. Rozložitý velitel se opřel celou vahou do dveří a zavřel je.

„I kdyby nám Noturdin byl na stopě. I kdybychom zahlédli jeho muže. Co proti nim podnikneme?“ ptal se dál drobný muž, opřený o stěnu a zkoumající ukazovákem obsah svého nosu.

„Mám své instrukce,“ odbyl ho netrpělivě velitel. „Ale pokud tě to tak zajímá, jeden z nás pojede varovat Froddegara a ten se stáhne ze svého úkrytu jinam. To ti musí stačit.“ Posadil se na zem, vytáhl z pochvy meč a špinavým hadrem otíral jeho ostří.

Ryggy postával na schodech ještě chvilku, jenže ostatní, zřejmě zmoženi nějakou velice únavnou činností, se už pomalu ukládali ke spánku. Stejně tiše, jak se připlížil, vrátil se zpět do druhého patra, aby převyprávěl svým přátelům, co zahlédl a zaslechl.

Protože se venku znatelně ochladilo, zabalili se do dek a zmoženi únavou za chvilku usnuli. Jen Verek se přemohl. Přece jen musel někdo hlídat.

Také všichni zbojníci ulehli a odebrali se ke spánku, tedy všichni, kromě hlídkujícího. Nares se, zabalen do deky, posadil se na zem, opřel se o zeď a pozoroval hvězdy. Občas se zahřál pálenkou, a protože i ho zmáhala únava za chvíli usnul.

Stejně rychle jako nenápadně, přihnaly se velké černé dešťové mraky. Zahalily měsíc i hvězdy a přikryly celý kraj závojem temnoty. K zemi se spustily těžké kapky.

Velitele Gasnara vzbudilo zahřmění hromu. Polekaně sebou trhl a napřímil se. Otřel si slinu u úst hřbetem ruky a rozhlédl se. Louče byly zhasnuté a svíce dohořela, takže kolem panovala naprostá tma, podle tichého oddechování však usoudil, že ostatní klidně spí. Sám si nechtěl ubírat ze zaslouženého odpočinku ani minutu, tak si lehl si na deku a chystal se znova usnout, když si vzpomněl na Narese. Nesnášel tu kůži línou, ale teď mu přece jen nedal spát. Přece jen bych ho měl nechat vystřídat, pomyslel si a zlostně zavrčel. Znovu vstal a hrubě zatřásl Faresanem, který spal hned vedle něj.

„Co se to, sakra, děje?“ zívl Faresan a protřel si oči. „Proč mě budíte, pane?“

„Půjdeš vystřídat Narese na hlídce,“ zašeptal, aby neprobudil ostatní. Faresan nastražil uši.

„Vždyť tam venku leje, snad nechcete, abych tam stál v tomhle?“ oponoval otráveně. „Koneckonců, kdo by nás chtěl v tomhle počasí ohrožovat?“

„Dělej, nebo z tebe nechám tu tvoji línou kůži stáhnout,“ řekl velitel netrpělivě. Faresan cosi zabrblal, ale přece jen vstal, přehodil přes sebe deku, otevřel masivní dveře a zmizel v dešti. Gasnar znovu ulehl a hned na to usnul. Tedy, skoro usnul. Netrpělivé zatřepání mu to nedovolilo. Uvězněný mezi sněním a bděním, snažil se chvíli třepání nevnímat. Nešlo to. Převalil se, otevřel oči a nad sebou uviděl Faresana, celého promáčeného. Tvářil se vážně, skoro až vyděšeně.

„Co to má znamenat? Proč nejsi na hlídce? Jestli myslíš, že ti ji odpustím, tak to se pleteš,“ vyhrkl ze sebe rozčíleně a býval by pokračoval dál, ale Faresan ho přerušil.

„Nares zmizel, pane.“

„Cože? Nares že zmizel?“

„Ano pane, přede dveřmi leží jen jeho pokrývka. Ale Nares tam není. Co to může znamenat?“

„To znamená, že se šel někde vymočit. Možná někam za roh. Běž se po něm ještě podívat,“ řekl, převalil se na bok a zavřel oči. Faresan odevzdaně přikývl a znovu zmizel ve tmě.

Ale ani teď nebylo veliteli dopřáno usnout. Pár okamžiků poté, co zmizel Faresan za dveřmi, ozvala se rána jak z děla, takže byli všichni zbojníci rázem na nohou. Gasnar se chytil za srdce a chvilku uvěřil, že se mu zastavilo. Když ucítil tlukot, hlasitě si oddechl, vyskočil na nohy, přiběhl ke dveřím a pohlédl do tmy. A znovu se mu srdce málem zastavilo. Ani ne metr od dveří ležela na zemi ohořelá doutnající mrtvola. Beze všech pochybností to musel být Faresan.

Vyděšený velitel nebyl, stejně jako nechápající zbojníci, tlačící se vedle něj do dveří, schopen slova. Zavřel oči, odvrátil se; jeho ruka vylétla k ústům, nedokázala však lavinu zvratků zadržet. Ostatní zhnuseně ucukávali přívalu večeře promíchané se snídaní a soudkem piva.

Náhle zadul silný vítr, přihnal se ke dveřím a jako neviditelná paže srazil všechny zbojníky k zemi. Rozraženými dveřmi skočil dovnitř černý stín a v záři blesku se zaleskla obnažená čepel.

Jakmile dozněl hrom, zaslechl Gasnar smrtelné chroptění.

„Zapalte louč, rychle někdo zapalte louč,“ křičel zoufale. Jeden ze zbojníků rychle nahmatal louč, vytáhl z kapsy křesadlo a pokusil se ji zapálit. Šlo to ztuha, ruce se mu třásly zimou a strachem, ale nakonec se mu to podařilo. Když se louč rozhořela, spatřil v její záři bezhlavá těla svých druhů. V rohu se krčil mladík v černém plášti, za vlasy držel klečícího Gasnara a u krku mu držel meč.

„Kdo…kdo jsi,“ zeptal se roztřeseným hlasem.

„Ptát se budu já,“ odbil jej zvonivým hlasem. „Kde se ukrývá vaše skupina, kde se skrývají vaši černí jezdci a váš velitel?“ Nikdo neodpovídal.

„Tak dobře,“ sykl a napřáhl ruku s mečem.

„Dobrá, dobrá. Řeknu ti všechno. Jen mě prosím nezabíjej,“ vyprskl Gasnar, který byl na pokraji svých sil, zbytky zvratků „Naši lidé se ukrývají v troskách města Tarnburg, asi den cesty na západ odsud.“

Zavzlykal.

„Prosím, řekl jsem ti, co jsi chtěl, tak mě nech být.“

Mladík se k němu naklonil a zlověstně mu zašeptal do ucha: „Cožpak ty jsi dával milost lidem, kteří o ni prosili? Dal jsi někdy milost starému muži, dítěti a nebo mladé dívce?“

V Gasnarových očích se zaleskly slzy, začal plakat, zatímco mladík se potěšeně usmál.

Nikým nepozorováni, krčili se na schodech Ryggy s Verkem, vyrušení hromem a hlukem, a vyděšeně hleděli na dění v přízemním patře.

 „Měl bych ti setnout hlavu, za každého, koho jsi zabil, ale ne. Ty nezemřeš mým mečem, nebudu si špinit čepel tvou krví,“ zaslechli mluvit mladíka v černém plášti hlasem, ve kterém se skrývala nezměrná touha zabíjet. Něco mu však bránilo. Zatvářil se zklamaně, pustil vlasy velitele zbojníků, skopnul ho k zemi a opatrně vycouval z místnosti. Znovu se ďábelsky usmál, a křikl: „Odplatím těm, kdo mě nenávidí.“ Pak plivl na ležícího Gasnara a vítr za ním zabouchl dveře. V místnosti se rozhostilo ticho, ale to trvalo jen krátký okamžik. Věž se začala otřásat.

„Co se to děje, Vereku?“ vykřikl vyděšeně Ryggy, nedbaje na to, že je zbývající dva zbojníci zpozorují.

„Nevím, ale musíme odtud rychle vypadnout,“ vykřikl kovář a vyběhl do patra pro dívky. Za chvíli se přihnal i s nimi a všichni společně seběhli ze schodů.

V záři louče, držené strnulým nehybným zbojníkem spatřili jen velitele, schouleného v rohu místnosti. Ryggy se jako vítr přihnal ke dveřím, chytl je za kliku a zatáhl.

„Nejdou otevřít. Pojďte mi někdo pomoci,“ vykřikl zoufale. Zareagoval jenom Verek. Postavil se k Ryggymu a společně se pokusili dveře otevřít, ale nešlo to, jako by je zvenčí držela nějaká neviditelná síla.

„Okno v patře. Budeme se muset pokusit vyskočit oknem,“ zareagoval rychle Ryggy a rozběhl se ke schodům.

„Neblázni, to je vysoko. Vždyť se zabijeme,“ vykřikl kovář.

„On má pravdu, jinou šanci nemáme,“ řekl zbojník, který se konečně probral z podivného transu, a rozběhl se po schodech za Ryggym. Kovář zakroutil nevěřícně hlavou, chytil obě plačící dívky za ruce a běžel za nimi.

Déšť, bušení větru, pláč obou dívek, to všechno splývalo v jedno. Ryggy však nic z toho nevnímal. Necítil už ani strach. Vyběhl do patra, ladně vyskočil na okenní římsu a bez přemýšlení se vrhnul z té výšky dolů.

Když dopadl k zemi, pocítil palčivou bolest v noze. Skutálel se k zemi a udeřil se hlavou o cosi tvrdého. Poslední, co cítil, byly studené kapky deště dopadající na jeho tvář. Pak ztratil vědomí.

Strážní věž na vrcholku Ostrokopu odolávala času celá staletí. Ale nyní se zdálo, že se proti ní postavily všechny živly. Vítr bušil do jejích stěn ze všech stran. Nevydržela mu vzdorovat dlouho. Sesypala se jak hrad z karet a pod sebou pohřbila Gasnara, zbojníka, kováře i obě dívky. Mladík v černém plášti stál opodál, usmíval se a hleděl na trosky Hoytarnu.

„Jak jsem řekl, nezemřeš mým mečem,“ řekl suše. „Vítr a blesk tu špinavou práci odvedou za mě.“

Otočil se a zmizel do noci.